Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá

Nikdy neujdu víc než sto metrů. U devadesátýho prvního se už sotva plazim. Rok nechodím jinam, než do mizernýho tabáku. Padesát tam, padesát zpátky. Už si ani nevzpomínám, jaký to bylo, když jsem ještě mohla pořádně chodit. Hrála jsem závodně basket. Do osmnácti. Jezdila na kolečkových bruslích a v zimě bruslila na Štvanici. A teď sotva ujdu posranejch sto metrů. Sebelítost je strašná věc, ještě horší, než když je člověk nemocnej. To se pak sám sobě ani nemůže podívat do očí. Jenže někdy to prostě jinak nejde.

Tentokrát se mnou jde Sára. Nechci, aby mě takhle viděla. Ale nedala si říct.

„Proč s tebou nemůžu chodit každej den?“

„Protože je zima a taky proto, že jseš vždycky dopoledne ve škole.“

„Ale nemusím bejt.“

„Musíš.“

„Proč?“

„Protože je základka povinná.“

„A po ní už do školy nemusím?“

„Ne, ale měla bys, jestli chceš mít jednou dobrou práci.“

„Já nechci pracovat. Ty taky nepracuješ.“

„Nejsem dobrej příklad.“

Jde se mi ještě hůř než normálně. Mám strašnou chuť do něčeho mlátit a na všechno se vykašlat. Mrholí. Nenávidím déšť. Nenávidím zimu. Ty hnusný naducaný bundy. Sára taky déšť nenávidí, ale i tak jde se mnou. Prý jí to nevadí. Podle mě lže, ale je tvrdohlavá, tak se nedá nic dělat. Beran. Jako já.

Zasraná hůlka. Podkluzuje.

Začalo to asi rok po porodu. V noci jsem se probudila a nic jsem neviděla. Měla jsem otevřený oči a pořád tma. Necejtila jsem pravou půlku těla. Vůbec. Kdyby mi usekli nohu, je mi to fuk. V nemocnici mi řekli, že to mám z bot. Což jsem dost dobře nechápala. Jak může člověk oslepnout z bot, proboha? Prej jednoduše, malá bota zablokuje určitej nerv, kterej vede téměř až do mozku, a člověk je ve vteřině slepej. Měla jsem sto chutí se tý doktorky zeptat, jestli je taky možný, že by snad ona z toho zařízlýho pásku u kalhot mohla třeba ve vteřině zhloupnout. Ale byla jsem zticha, neměla jsem na sarkasmus náladu. Poslala mě domů. Druhej den jsem viděla aspoň na jedno oko, ale pravá půlka těla furt nic. Za tejden jsem tam šla znovu. Doktoři se tvářili, jak kdybych měla lepru. Ač neradi, poslali mě na magnetickou resonanci. „Proč jste nepřišla dřív?“ Nevěřícně jsem se dívala na doktora a nebyla schopná slova. Doktorka, co stála vedle něj, mě poslala domů s tím, že si mám koupit nový boty! A najednou tu stála a čuměla jak bůh pomsty: „Já jí říkala, že jestli se to do druhého dne nespraví, má okamžitě přijít.“ Fakt? Tak to jsem nejspíš i ohluchla. Kráva.

Každopádně verdikt jasnej. Roztroušená skleróza. Hned jsem věděla, na čem jsem. Teta jí měla totiž taky. Zbytek života v prdeli.

„Mami, proč si vlastně dostala tu sklerózu ty a ne někdo jinej?” Těžko šestiletýmu dítěti budete vysvětlovat, proč zrovna vy. Sama to nevim a nevěděj to ani doktoři. Nikdy to vědět nebudou. Možná za sto let, ale to už mi může bejt fuk.

„To nevím, Sári. Prostě jen tak. Někdo to tak chtěl.“

„Doktoři?“

„Ne. Prostě někdo. Někde. Nevim.“

„Hmmm. A to ti to začalo jen tak, bez ničeho?“

„Jo. Doktoři mi říkali, že ta nemoc může bejt vyvolaná něčím velkým. Třeba operací, porodem anebo jenom tak.“

Šrotovalo jí to v hlavě. Jak přemejšlela, naskákaly jí na čele miniaturní vrásky a konec dlouhýho blonďatýho culíku měla celej sežvejkanej.

„Takže za to můžu já.“

„Jak tě to, prosím tě, napadlo? Co to je za blbost?“

„Protože jsem se narodila.“

„Cože? Co to meleš?“

„Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá, protože bys nerodila.“

Myšlenkovej pochod dětí vás často naprosto odzbrojí. Neptá se náhodou normální dítě na to, proč je slunce žlutý, nebo tak něco?

„Kdybych nerodila, tak bys tu ty nebyla. A to bych teda rozhodně nechtěla. Radši budu nemocná.“

„Ale já bych tě chtěla zdravou.“ Začíná natahovat.

„Tak to už nejspíš neklapne.“

Ticho.

„Fakt za to nemůžu já?“

„Ne! Už nikdy nad ničím takovým neuvažuj! Je to blbost!“

„Hmmm.“

Moje dítě je zvláštní. Nehraje si s barbínama, ale s knížkama a vláčkama od dědy. Neptá se, kolik je tři a tři nebo kde se vzal Ježíšek, ale zásadně na to, na co nikdy neznám správnou odpověď. Říkala jsem si, po kom to asi má. Táta notorickej alkoholik, já sotva dodělala zdravotku. Asi geny po tchýni či co. Ta byla chytrá jak rádio. Tak strašně ráda bych fungovala jako normální máma. Proč, sakra, zrovna já?

„Budu tu nemoc mít jednou taky?“ Sára má zase zvídavou.

„Určitě ne.“ Vážně? Jak si můžu bejt tak jistá?

„Jak to víš?“ To snad ani není možný. Umí číst myšlenky?

„Protože to prostě vim. Není to dědičný.“ Aspoň to tvrděj doktoři. Jenže těm se moc věřit nedá.

„Já bych chtěla mít tu nemoc místo tebe. Abys byla zdravá.“

„To neříkej ani ve srandě! Věř mi, že tuhle nemoc bys nechtěla. Žádnou nemoc nesmíš chtít.“

„Hmmm.“

Celej zbytek dne přemejšlim o tom, jaká je pravděpodobnost, že Sára roztroušenou sklerózu někdy dostane. Je to k zešílení. Doktoři říkaj, že v žádným případě roztroušená skleróza dědičná není. Že záleží jenom na okolnostech, který buď tu nemoc u člověka spustěj, nebo ne. Tak mi někdo vysvětlete, proč tu hnusnou nemoc měla prababička, teta a teď já? Náhoda? Tak to zatraceně velká. Bude další na řadě Sára? Pravděpodobnost je prej menší než jedno procento. Jenže život je nevypočitatelnej. A když to přijde, z vteřiny na vteřinu je všechno úplně jinak. Riziko tu je. Menší než jedno procento. Ale to stačí. Stačí to na to, abyste roky přemejšleli nad tím, kdy to přijde. Člověk má bejt připravenej na všechno.

„Mami?“ Je to tu zas.

„Ano, Sári?“

„ Jestli tu nemoc dostanu taky, budu silná jako ty.“

„Ty ji nikdy nedostaneš, Sáro.“ Lžu?

„Mám tě ráda, mami.“ Sára je zase jednou zahloubaná sama do svejch myšlenek. Jinak by tuhle větu neřekla. Po dlouhý době jdeme společně bok po boku do tabáku. Když není ve škole, je víkend nebo volno, chodí se mnou.

„Já tebe strašně.“

„Ale víc než já tebe ne. Až jednou budu mít miminko, bude se jmenovat po tobě.“

„Myslím, že dokážeš vymyslet sto mnohem hezčích jmen.“

„Možná, ale moje dítě se bude jmenovat jako ty. A až umřeš, budu mu o tobě pořád vyprávět.“ Až umřu? Kdy? Možná zítra, možná za padesát let.

„To je od tebe moc hezký. Nebyla bych zrovna štěstím bez sebe, kdybys na mě zapomněla.“

„Neboj. Jseš nejlepší máma na světě.“

„Mohla bych bejt i lepší.“ Vážně? Kdybych byla zdravá, byla bych každej den od rána do večera v práci. Neměla bych čas si se Sárou hrát, vařit jí teplý večeře, dělat s ní úkoly, hrát si. V čem bych byla lepší? Že bych vydělávala? Kupovala jí drahý dárky, abych se jí nemusela věnovat?

„To není pravda.“

Budu brečet? Ne, Sára mě nikdy brečet neviděla. A to se nezmění. Mám chuť kvůli ní pěšky obejít celej svět. Nemůžu. Mohly bychom si ale zajít do cukrárny. Nebyly jsme tam přes rok. Jenže ta je o pěknejch sto metrů dál. No a? Lidi už zvládli složitější úkoly. Dám to. Musím. Kvůli Sáře. Chci se prát. Miluju život. Miluju Sáru. A ona je po mně. Taky to zvládne. Ať už přijde cokoliv.

„Sári?“

„No?“

„Zajdem si do cukrárny?“ Trhne sebou. Skoro nepostřehnutelně, ale já to poznala.

„Ale to je daleko, mami.“ Nikdy není nic tak daleko.

„Když mě budeš držet za ruku, zvládnu to.“ A možná i ten svět obejdu.

******

Více povídek najdete v mé knize, kterou si můžete objednat ZDE.