Ze života (ne)novinářky

Anglicky snadno a rychle. Má to ale háček…

Angličtinu se učím už od školky, zhruba od šesti let. Vždycky mě strašně bavila. Těšila jsem se na každou hodinu. Jak si po každý hodině vyšperkuju sešit pastelkami, fixami, zvýrazňovači. Jak se budu hlásit, jako divá, protože jsem byla skoro vždycky v kurzu ze všech nejstarší a tudíž jsem toho taky nejvíc věděla. Člověk by řekl, že za těch třiadvacet let budu anglicky umět skoro jako česky. Jenže opak je pravdou.

 

Tam a zase zpátky

Před nějakými dvanácti lety jsem zamrzla na úrovni C1. Teď už se jenom propadám, předpokládám, někam k úrovni B1. Dřív to ale bylo jinak. Kromě matematiky a tělocviku šlo všechno jako po másle. Angličtina navíc patřila mezi předměty, na který jsem se nikdy učit nemusela. Jenže po vejšce už se moc příležitostí, jak si znalosti v hlavě udržet, nenaskytlo. A čtrnáct dní nebo tři neděle v roce v zahraničí to fakt nevytrhnou. A tak má doteď s angličtinou problém. Dorozumím se, ale hezky se to rozhodně neposlouchá. Než bych si vzpomněla, jestli se řekne „Není zač“You welcome“ nebo „Not at all“, radši neřeknu nic a jenom se usměju. Stejně tak si nevím rady, jak si říct o poké bowl. Vyslovuje se to `bol` anebo `baul`? Nebude si obsluha myslet, že chci míč nebo ehm, kouli? Zkouším to systematicky. Nejdřív řeknu `poké boul`, pak `poké ból` a když se na mě obsluha pořád dívá divně, zkusí `poké bawl`.

 

Pořádnej trapas

Největší překážkou je jazyková bariéra ovšem ve chvíli, kdy mám dělat rozhovor v angličtině. Před třemi roky jsem měla dělat hned dva v rámci konference Engage a rozhodně nešlo jen tak o někoho. Měla jsem domluvenej rozhovor se Stevenem Mehringerem, marketingovým zástupcem NATO, a Olivierem Robertem Murphym, ředitelem marketingu v Universal Music. Připravila jsem si otázky dopředu a doufala, že budu rozumět, co mi na ně odpoví. Nerozuměla jsem ani `ň`. Obvykle si dokážu věci poskládat dohromady a porozumět, vážně, ale Murphy je Francouz a jak jsem zjistila, když Francouz začne mluvit anglicky, je to problém. Velkej problém. A tak jsem postupovala systematicky podle napsaných otázek, odpovědi si nahrávala a doma je několik dlouhých hodin překládala. Výsledek nebyl až tak katastrofickej, rozhovor z toho sice nevzniknul, ale taková menší reportáž se zajímavými citacemi taky nebyla k zahození. Když si na to vzpomenu, je mi pořád trapně.

 

Vztek je můj kamarád

Komunikace v angličtině během dovolený zas až taková potíž není. V běžných situacích si poradím. Zavolám si taxíka, zajistím ubytování, postěžuju si na rozbitej záchod a tak. Na letišti občas zaváhám, ale o tom víc tady. A když se mi něco nelíbí, dokážu se i v angličtině pořádně rozohnit. Dokonce ve vzteku mluvím anglicky mnohem líp. Nemyslím totiž na to, jak to říct, ale co chci říct.

 

Turistům se vyhýbám

Jinak angličtinu nepoužívám. V práci ji víceméně nepotřebuju, a pomýšlet na místo, kde požadujou angličtinu na komunikativní úrovni, mě ani nenapadne. Leč kdykoliv se někomu zmíním, že se anglicky učím už od školky, následuje konstatování: „To musíš umět anglicky fakt dobře, co?“ Obvyklá odpověď, jež následuje, zní: „To bohužel ne.“ Překvapení na závěr: „A co teda tolik let děláš, když ses ji ještě nenaučila?“ To je na dlouhý vysvětlování. Učím se, mluvím a pak to zapomenu. Znovu se začnu učit anglicky, trénuju den co den, pak rok ne a zase skoro všechno zapomenu. Ovšem v posledních dvou, třech letech poctivě trénuju i párkrát do týdne doma v Praze, aniž bych docházela na kurzy. Jdu si do kavárny pro kávu a místo českého uvítání následuje: „Hello, how are you? Would you like someting to drink?“ E? Zmateně se rozhlížím a v tu chvíli ani nevím, jak se řekne kafe s sebou. Jasně že to vím, ale tak moc mě ta angličtina překvapí, že ani nevím, čí jsem. To samý se mi stává i v restauracích.

„Máte prosím český jídelní lístek?“

„Excuse me? I’m sorry I don’t understand you…“

Za pár let se možná bez angličtiny neobjedeme ani tady v Česku. Ale to je jinej příběh. Tenhle vám měl jenom naznačit, že ač patřím mezi generaci, v níž většina ovládá angličtinu skoro jako svůj rodnej jazyk, já jsem zřejmě výjimkou a zahraničním turistům doporučuju vyhýbat se mi velkým obloukem. Naposledy chtěl manželský pár, zřejmě z Ruska, vysvětlit cestu z I. P. Pavlova do ulice Na Příkopě. „To the right, to the left and after go straight ahead,“ byla moje pohotová odpověď. Tudíž předpokládám, že skončili někde mezi Vyšehradem a Národní třídou. A to je tak lepší varianta.

 

Usmívat se a mávat

Jestli to máte podobně, nestyďte se za to a vítejte v klubu. Zřejmě jste neměli to štěstí, že jste žili půl roku nebo rok v zahraničí ani jste nestudovali v angličtině a taky jste asi neměli partnera, se kterým byste se museli bavit jinak než česky. A jak to tak vypadá, ani v práci vás nikdo nenutil a stále nenutí anglicky psát, natož mluvit. Vážně si z toho nic nedělejte. Stejně obvykle (jak na dovolený, tak tady doma) stačí, když budete dělat, že rozumíte a v pravdou chvíli pokýváte hlavou. Stačilo to doteď a ještě pár let to stačit bude. Minimálně ještě příští rok a napřesrok určitě.

Foto: Petr Kučera

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee