Category: Povídka

Povídka

Poslední Vánoce

Devatenáct hořících svíček. Plameny ve větru kmitají jako o závod. Jeden z nich pozoruju už asi minutu. Najednou zhasne. Hned po něm další.

„Alice?“

Otočím se, ale nevidím ho.

„Tady,“ ozvu se, aby se měl podle čeho orientovat.

„Kde?“

„Na rozcestí!“ Svítím si pod nohy baterkou v mobilu. Dva kroky přede mnou je vykopaná jáma. Asi půl metru hluboká a metr široká. Nevidět ji a spadnout do ní, jeden by si zlomil nohu.

Přeběhne mi po zádech mráz. „Petře?“

Najednou není slyšet vůbec nic. Všude kolem je černočerná tma, kterou sem tam problikávají hořící svíčky. Jedna po druhý ale pomalu zhasínají. Zvedá se vítr.

To byl teda nápad jít se projít zrovna sem.

„Petře? Mně to nepřijde moc vtipný.“

Nechci na sobě nechat znát, že mám strach. Ale mám ho. Hlavně potom, co jsem si o tomhle místě něco přečetla. Jsou tu pohřbený vrahové, násilníci, pacienti i zaměstnanci psychiatrický léčebny. Br.

„Jdu zpátky! Seš pěknej pitomec!“ zakřičím směrem, kterým jsem slyšela jeho hlas naposledy. „Okamžitě sem pojď, nebo jsme spolu skončili!“ hysterii v hlase už nezapřu.

Něco zašustí. V dáli se ozývá zvuk podobnej kvičení prasete. Těžko to identifikovat. Mozek i smysly mi pracují na plný obrátky, ale zároveň jako by mi z nich něco podstatnýho chybělo. Snažím se zaostřit, ale nemám kam. Není tu žádná lampa, která by mi pomohla se zorientovat. Jenom ty zatracený svíčky. Ale těch hoří moc málo na to, aby vydaly nějaký smysluplný světlo.

„Baf!“ vyštěkne přímo přede mnou.

Zařvu tak, až vykřikne i Petr. Jestli nás někdo slyší, musí si myslet, že se tu vraždíme.

„Co děláš ty blbečku?“ srdce mi buší jako nikdy v životě. Tepe mi ve spánku, a i když jsou jenom tři stupně nad nulou, mám úplně propocený tričko.

Petr se směje, div nespadne do tý vyhloubený jámy. Na poslední chvíli ho zachytím za rukáv od bundy. Uklidní se, vezme mě za ruku a jdeme směrem k polorozpadlýmu stavení.

„Co to je?“

„Bývalá márnice. V osmdesátých letech tu probíhaly satanský rituály.“

Připadám si jako ve filmu Záhada Blair Witch.

Uprostřed stavení je oltář. Se zapálenými svíčkami. Vážně sem pořád někdo chodí a svíčky zapaluje?

„Co na to říkáš?“

„Strašidelný,“ říkám. Ale to je slabý slovo. Děsivý.

„Vážně jsi tu ještě nikdy nebyla?“

Nikdy. Dívám se na oltář a na zdi porostlý břečťanem. Musíme si svítit telefonem, jinak bychom nic neviděli a nikam se nedostali.

„Ne. Co bych dělala na hřbitově?“

„Když jsem byl malej, chodil jsem s bráchou na hřbitovy pořád. Vždycky až po setmění. Občas jsme tam někoho vystrašili, když šel na hrob zapálit svíčku.“

„Kolik jste způsobili infarktů?“

„Ani jeden, ale jedna stará paní po nás začala házet kameny, co měla vyskládaný vedle hrobu a trefila mě do lýtka. Krvácelo snad dvě hodiny. Brácha si myslel, že vykrvácím, ale rodičům jsme to říct nemohli.“

Ušklíbnu se. Já potkat nějaký caparty, jak straší lidi na hřbitově, tak je chytnu, hlavu jim vymáchám v blátě a zbiju je tak, že je vlastní rodiče nepoznají.

„Půjdeme?“

„Počkej ještě,“ postaví se přede mne. „Vyfotím si tě u těch svíček. Postav se vedle nich.“

Udělám, co mi řekne a sundám si kapuci. Jestli na fotce bude něco vidět, nechci mít na hlavě tu příšernou kapuci s ušima. Tuhle bundu jsem si koupila asi před pěti lety, kdy mi ještě přišlo vhodný něco takovýho nosit. Teď už je mi sice třicet, ale nosím ji pořád.

Klekne si na levý koleno a z kapsy vytáhne telefon, vyfotí mě a zase ho strčí zpátky. Z druhý kapsy vytáhne něco jinýho. Natáhne přede mě ruku dlaní vzhůru a položí do ní otevřenou krabičku.

„Vezmeš si mě?“

Jednu mou bývalou kolegyni kdysi požádal její kluk o ruku na Havaji, druhou pod Eifelovkou. A moji kamarádku ze střední požádal její kluk o ruku při potápění se žralokama. Je vůbec, prakticky vzato, možný někoho žádat o ruku pod vodou? Neopren má kapsy, kam se dá prstýnek vsunout? A jak to, že ho při vyndávání nevytrousí? A jak může pod vodou mluvit? Nicméně teď mi to přijde mnohem reálnější a představitelnější, než někoho žádat o ruku v bývalý márnici a mezi hroby brutálních vrahů a hrůzu nahánějících bláznů.

„Alice?“

Na tohle jsem celej život, teda třicet let, rozhodně nečekala. Navíc jsem toužila spíš po prstýnku, než po tom, co vidím v krabičce.

*****

„A ty seš kdo, děvenko?“

„Petrova přítelkyně, pane Koláři,“ odpovídám trpělivě dneska už asi počtvrté.

„A víš ty vůbec, kdo je Petr, dědku?“ ptá se paní Kolářová svého manžela. Moje budoucí tchyně.

„Co?“

„Jestli víš, kdo je Petr?“ opakuje netrpělivě svůj dotaz.

„Proč bych to jako neměl vědět?“

„Kdo to teda je?“

„No…, to je přeci… Ale dej mi už taky pokoj a radši nalej víno.“

„Syn! Ludvo, to je tvůj syn!“

Pan Kolář se zarazí. Už před dvěma měsíci zapomněl na to, že má syna. Vlastně dva. Zná jenom svou manželku, protože s ní tráví den co den. Nás ostatní vídá maximálně jednou do měsíce.

„A kde se budete brát, Ali?“ ptá se paní Kolářová.

„Nad tím jsme ještě nepřemýšleli,“ řeknu popravdě. Ale možná na bohnickém hřbitově. To se ale asi nesmí. Jinak by to Petr určitě zařídil.

„Tady v Praze nebo radši na venkově?“

Nejradši bych na jižní Moravě, ale kdo by tam za námi jezdil? Moji rodiče těžko a kamarádky? Tak dobrý, aby kvůli mě vážily takovou cestu, rozhodně nemám.

„Ludvo, dojdi do sklepa pro kolu, Alice už nemá co pít.“

„To je v pořádku, já si tam dojdu.“

„Ale ne, ať tam dojde dědek. Potřebuje trochu pohybu.“

Obě dobře víme, že se vrátí nejdřív za dvacet minut a s prázdnou. Zkusit se to ale musí.

„Mami, kde máš ty účty?“ křičí Petr z pracovny.

Nechci tady bydlet. Moje největší noční můra je bydlet se svou tchyní a tchánem v jednom baráku. Kterej má jenom jeden pokoj a kumbál navíc, jinak všechno společný. Záchod, koupelna, kuchyň, obývák…. To prostě nepřichází v úvahu.

„V tom úplně spodním šuplíku pod gramofonem,“ zakřičí paní Kolářová.

„A kdy se budete stěhovat, Ali?“

Doufám že nikdy. Ale Petr to chce, protože u mě bydlet nemůžeme. Mám spolubydlící a Petr taky.

„Ještě jsme to neřešili,“ sklopím oči a usrknu kafe, který mi uvařila. Cítím se trapně. Vždycky jsem se divila, jak je možný, že se mladým holkám líbí starší chlapi. Teď už tomu rozumím. Že by už nebyli závislí na svých rodičích?

„Musíme se tu nějak složit, Josífek tu možná na čas taky bude bydlet.“

Aha, tak ne všichni starší chlapi. Tomuhle je skoro pětačtyřicet a evidentně taky neví, co se životem.

„To jsem nevěděla. Petr se nezmínil…“

„Mami?“ vystrčí hlavu z kumbálu. „Našel jsem pětistovku. Můžu si ji půjčit?“

Já jsem ta starší. Já bych se o něj měla starat. Tohle mi chce moje budoucí tchyně svým pohledem upřeným na mě naznačit?

Pan Kolář se vrací. S marmeládou.

„Ludvo, cos to přines?“

„Co jako?“

„Vždyť je to marmeláda. Měl si přinést kolu!“

„Proč?“ ptá se zmateně pan Kolář.

„A proč si přinesl marmeládu?“ ptá se ho paní Kolářová.

Dívá se na ni. Neodpoví. Protože neví.

„Já tu kolu přinesu,“ nabídnu se.

„Neměla bys teď chodit po schodech,“ říká mi.

Nechápu.

„Jak to?“

„Mami? Můžu si to pětikilo teda vzít?“ Petr znovu vykoukne z kumbálu.

„Jistě, jen si ho vezmi.“

„Musíš se šetřit, Alinko. Miminko musí být v klidu.“

Jaký miminko, boha jeho?

„Paní Kolářová, o čem to mluvíte?“

„V kolikátém jsi měsíci?“

„Zřejmě víte víc než já.“ Zvednu se a chystám se jít do toho sklepa.

„Ty nejsi těhotná?“

„Ne, vůbec nevím, jak jste na to přišla.“

Petr se vrací z kumbálu. „Petříku, neříkal jsi, že je Alice v očekávání?“

Ztuhne uprostřed místnosti a střílí pohledem z jedné na druhou. „No, já nevím. Asi ne, proč bych to říkal?“

„Tvrdil si, že se musíte vzít dřív, než to bude na Alici vidět!“ vyjekne paní Kolářová.

„Petře?“ propichuju ho pohledem. Čekám, co z něj vypadne.

„Dělal jsem si srandu, mami,“ usmívá se.

„V tom případě není třeba, abyste se brali,“ oznámí nám tónem, který nepřipouští žádné ale.

„Když to vidíte takhle, pak to mění celou situaci,“ oznámím zase já tónem, který jí musí jasně naznačit, že kapánek přestřelila.

Kam se poděly její úsměvy, vstřícnost a starostlivost?

Pro kolu už nedojdu. Z věšáku v předsíni seberu kabát, sejdu po schodech dolů do verandy, obuju si kozačky a mizím. Sem už v životě nepáchnu.

*****

Se svatbou jsem souhlasila ze tří důvodů. Protože mám Petra ráda. Protože mi je třicet. A protože jsem v osmém týdnu. Jenže to zatím neví ani Petr. Matce zřejmě oznámil, že se budeme brát, a protože se jí to nelíbilo, řekl jí, že jsem těhotná.

„Co si dáte, slečno?“

Sotva si sednu, už je u mě číšník.

„Ještě jsem si ani nestačila sundat kabát, natož abych si prošla nápojový lístek, takže vám těžko řeknu, co si dám,“ vyjedu na něj zbytečně ostře.

„Promiňte, vrátím se za chvíli,“ ukloní se a odejde.

Nepotřebuju se dívat do jídelního lístku. Chodím sem s přestávkami asi osm let. Přesto dělám, že si vybírám.

Měla bych jet domů. Za mámou a za tátou. Možná jsou to jejich poslední Vánoce. Každej rok to říkají. Zatím se vždycky mýlili. Co když to ale letos bude všechno jinak? Oběma je přes sedmdesát a oba mají Parkinsona. Je to každej měsíc horší a horší. Táta se už ani nepostaví na nohy. Mámě už pár měsíců neslouží ruce. Oba hlavně spí. Když teda můžou, ale to obvykle taky nemůžou, protože je pořád něco bolí. Minulej měsíc jsem je oba odvezla na testy, možná totiž vůbec Parkinsona nemají. Doktoři sami nevědí. Nikdy nevědí. Jenom hádají a léčí pokus omyl. Měla bych být s nimi. A něco jim koupit.

„Už víte, co si dáte?“ přivede mě číšník zpátky do reality.

„Kapučíno a dýňovou polévku, prosím.“

„Jistě. Ještě něco?“

Povytáhnu obočí. Kdybych chtěla ještě něco, asi to řeknu rovnou, ne?

„Ne.“

To ty hormony. Anebo ne. To já. Rozmazlenej jedináček. Teprve teď mi dojde, že jsem si objednala kafe. Můžu pít v těhotenství kafe? Vlastně na tom nezáleží. Nechci být taková ta nastávající matka, která se bojí pozřít i sodovku, aby ji nenadmula víc, než je zdrávo. Jedno kapučíno ničemu neuškodí.

Otevřu sbírku fejetonů Rudolfa Křesťana Jak jsem si užil a hned po čtvrtý větě se zasměju nahlas. Alice, tady nejseš doma, budou tě mít za blázna. Ale nemají. Nikdo si mě nevšímá.

Když se podívám na hodinky, je deset minut po čtvrté. Venku tma jako v ranci. Už by tu měl být. Chci mu dát ještě šanci. Za svoje rodiče přece nemůže. Jenom kdyby se víc snažil. Zkusil se postavit na vlastní nohy. Já nemám co říkat. Taky jsem ještě v pětadvaceti bydlela u rodičů.

O pět minut později mě začíná usmiřovací nálada přecházet. Píšu mu.

Kde ses?

Dávám mu patnáct minut. Pak odcházím. Řetízek, kterej mi dal místo zásnubního prstýnku, obtáčím kolem prstu pořád dokola. Přečtu ještě čtyři stránky, napiju se už studenýho kafe a ochutnám polívku. Taky studená. Kdyby mi dal aspoň řetízek s přívěskem, ale obyčejnej řetízek jsem teda vážně nečekala. Ke všemu tvrdil, že je to bílý zlato, ale přitom je to stříbro. Našla jsem to podle puncu. Bylo mi to divný. Na stříbro mám alergii, ale sundat si řetízek se mi nechce. Radši budu chodit s vyrážkou na krku.

Alice, seš pitomá. Ne, ty seš úplná kráva. Matinka mu zakázala sem chodit, tak samozřejmě nepřišel. Co sis myslela? Vždyť je to pětadvacetiletej kluk. Za tejden si najde jinou buchtu.

Jenom já jsem do všeho pořád tak hrr. Mohla bych aspoň zavolat bráchovi. Teda skoro bráchovi. Občas mu tak říkám, protože se známe od první třídy a ještě nikdy jsme se nepohádali, přitom se potkáváme až na výjimky minimálně jednou za čtrnáct dní.

V půl pátý a pět minut to vzdávám. Objednám si ovocnej čaj a volám. Ne Petrovi, ale Otovi.

„Čau, brouku. Něco jsem prokoučoval?“

„Ne, mě prokoučovali.“

„A jéje, kdo?“

„Hádej.“

„Ten novej?“

„Není novej.“

„Tak ten čtvrt roku starej?“

„Jo.“

„To máš blbý.“

„Nemáš čas? Jsem kousek od tebe.“

„Alice, je třiadvacátýho, zítra je Štědrej den, jestli to nevíš.“

Dárky. Sakra.

„A máš teda čas?“

„Upřímně, nemám.“

„Ale na mě jo, že jo?“

„Moc si o sobě myslíš.“

„Chci si popovídat.“

„Dávám ti hodinu, pak musím jít dokoupit dárky.“

„Tak pojď rovnou, já taky ještě žádný nemám.“

Ticho.

„Tak co?“

„Jde to s tebou z kopce.“

Já vím.

*****

„Co říkáš na tuhle kabelku?“

„Myslela jsem, že nepatříš mezi gaye, co si potrpí na dámský kabelky.“

„Prosím tě, ta je pro ségru.“

„Pak je to v pořádku.“

„Nic nezkritizuješ?“

Člověk se ve třiceti začne spokojovat s málem. V tomhle případě to ale není nutný.

„Je v pohodě. Taky bych si takovou koupila.“

„Proč si ji teda nekoupíš?“

„Musím šetřit.“

„Ty?“ div nedostane záchvat smíchu.

Ota si tašku nechává rovnou dárkově zabalit. Za tři sta korun navíc. Peníze jsou totiž to jediný, co mu v životě nechybí a nikdy chybět nebude. Po rodičích zdědil čtyři obrovský byty na Vinohradech, který pronajímá.

„Chci jít do Compostela.“ Ani nevím, proč to říkám. Do Santiaga de Compostela jsem chtěla jít, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Tu myšlenku jsem ale ještě nikdy nahlas nevyslovila.

„Kam?“

„Na takovou pouť. Prostě každej den ujdeš dvacet třicet kilometrů a neřešíš nic jinýho, než kde budeš spát.“ Třeba to ještě stihnu.

„Nezbláznila ses? Nechceš radši letět na Seychely a odpočívat na pláži?“

„Není to nuda?“

„Když je na co koukat a je tam dostatek kvalitního pitiva, tak rozhodně není,“ zakření se. „Můžeme jet spolu.“

„Máš pocit, že si takhle najdu chlapa?“

„Potřebuješ si hledat chlapa?“

Potřebuju? Ne, ale být svobodnou matkou se mi taky nechce. Vždycky jsem takový ženský odsuzovala. Jak je možný, že si nechají udělat děcko a nejsou schopný si udržet chlapa? Teď už to chápu. Chlapa udržet nejde, když sám nechce. Ke všemu, když se chová jako dítě a nechává za sebe rozhodovat rodiče.

„Budete platit hotově či kartou?“ ptá se Oty prodavačka, ačkoliv jí kartou mával před nosem celou tu dobu, co balila dárek.

Povytáhnu obočí. Asi jsem vysazená na číšníky a prodavačky.

„Kartou, samozřejmě. Máte pocit, že u sebe běžně nosím patnáct tisíc korun v hotovosti?“

Tak po něm to mám!

Prodavačka se jen shovívavě usměje a prohlásí, že zeptat se musí.

„Jsem těhotná.“

Teď se na mě zase dost překvapeně podívá prodavačka. Usměju se na ni. „Něco potřebujete?“

Rychle sklopí oči a dál se snaží z pokladny vydolovat účet. Evidentně to dělá poprvé v životě.

„Děláš si srandu? Ty nevíš, co je kondom nebo co?“ promluví jako můj otec. Kdyby to ovšem mýho tátu zajímalo.

„Ten jsem nepoužila nikdy a ve třiceti s ním začínat nehodlám.“

„Ani když máš sex na jednu noc?“

„Tady je váš účet a vaše kabelka, pane,“ řekne úplně rudá prodavačka a podává Otovi přes pult ohromnou bílou papírovou tašku s podpisem jednoho z nejúspěšnějších módních návrhářů všech dob.

„Sex na jednu noc jsem měla naposled ve dvaceti. Za koho mě máš?“

„Chtěl jsem tě pozvat na drink, ale to se asi teď moc nehodí, co?“

„Decku vína určitě snesu.“

„Ach jo.“

„Co?“

„Už to nebude, co to bývávalo.“

„Jak to myslíš?“

„Ty naše domácí večírky do šesti do rána a noční procházky po barech.“

„Na pár let asi ne, no.“

„Kam chceš jít?“

„Bodeguita?“

„Snobárna.“

„Děláš si srandu? Máš to tam nejradši.“

„Už ne.“

„V tom případě mamkovatíš.“

„Nikdy!“ rozčílím se. Ale jenom na oko.

„Tak kam?“

*****

Z Facebooku jsem se dozvěděla, že jedna holka se rozhodla jít pěšky šestnáct set kilometrů proto, že načapala svýho manžela v posteli s jiným chlapem. Další tři ženský šly do Compostela, protože jim táhlo na čtyřicet a žádnýho chlapa nemohly najít. A některý šly jenom proto, protože slyšely, že tam skvěle funguje sex na jednu noc. A já bych tam šla proč? Protože si chci vyčistit hlavu? A ještě něco zažít, než porodím a můj život se stane nudným a stereotypním? To můžu chodit po Krkonoších nebo Šumavě a vyjde to nastejno.

Devět padesát. Asi bych měla vstát a zabalit dárky. Mámě jsem slíbila, že ve tři přijedu a uvařím štědrovečerní večeři.

Pípne mi zpráva na telefonu.

Lasko, tesim se, az te zitra uvidim. Nemuzu se te dockat. Posilam pusinky.

Petr.

To ale asi nebude pro mě.

Ses si jistej, ze to je zprava urcena mne?

Vzal to hopem. Já se zase nemůžu dočkat, až mu řeknu, že spolu doopravdy čekáme dítě. Možná ho při tom budu tajně natáčet, abych si ten jeho zděšenej a nechápavej výraz mohla pouštět pořád dokola.

Sorry, nebylo:) Vesely svatky, Ali.

To je všechno?

Do obýváku si přinesu tašku s věcmi, co jsem včera nakoupila. Tátovi ponožky, košili a sadu čajů. Mámě šampón na vlasy a sprchovej gel, štolu s marcipánem, kterou zbožňuje, a kafe, protože čaj nesnáší.

Sedm dárků balím celou hodinu a když si konečně myslím, že mám všechno z krku, zjistím, že jsem ze všeho zapomněla sloupnout cenovky. Vztekle hodím nůžky přes celou místnost, až se zapíchnou do zdi a spadnou na podlahu. Celou dobu myslím na Petra a tu holku, se kterou teď randí, a pak to takhle dopadne.

Takže celý znovu. U čtyřech dárků se papír samozřejmě protrhne. Zuřím. Místo toho, abych si aspoň uvařila brambory na salát, tak tu dvě hodiny balím pitomejch sedm dárků. Ze kterých stejně máma ani táta nebudou mít radost, protože nechtějí, abych za ně utrácela.

*****

Potom, co dodělám salát, osmažím vepřový řízky a nandám na tác vanilkový rohlíčky, který jsem jako jediný upekla, se posadíme do obýváku k televizi, teda máma si sedne a táta lehne. Díváme se na Pelíšky. Nakonec se natáhne i máma. Jím sama. Dárky si prý rozbalí až ráno, teď už na to nemají sílu. Já dostala jeden dárek. Voňavku, kterou jsem mamce dala k Vánocům před dvěma lety. Smrdí jako žluklý máslo. Ale poděkuju.

Nechces se nekdy potkat?

Dala jsem si dvě skleničky vína, který jsem si přivezla a hned mám psavou náladu.

Překvapivě Petr odpoví hned.

Rad. Ale musíme to stihnout co nejdriv, za mesíc budu tata a to pak nebudu mit na nic cas.

Esemesku si musím přečíst šestkrát, než mi dojde význam celý věty. Zbouchnul holku ještě předtím, než jsme se poznali?

Prosim?

Věděl to celou tu dobu? Proč mě ale žádal o ruku?

Ta holka se se mnou rozesla, nez jsem te poznal. Minuly tyden psala, ze je tehotna a ze mi to nejdriv nechtela rict, ale nedalo ji to.

Vzápětí mi Petr volá. Já ale sleduju scénu, jak se plastový lžičky od soudruhů z NDR rozpouští v kávě a kupodivu mi i po sto padesátý přijde tahle scéna k smíchu. I po tom, co jsem se dneska dozvěděla.

Prosinec 2018 se zapíše do historie jako nejhorší měsíc v mym životě. Zkraje měsíce žádost o ruku na hřbitově, v půlce měsíce rozchod a na Štědrej den jobovka. A to jsem ten den ještě netušila, že bude za pár dní mnohem hůř.

*****

„Mami, kde máš prosím tě cedník?“

„Holčičko, netuším. Už přes rok jsem ho nepoužila,“ zakřičí máma z ložnice.

Chtěla jsem udělat kachnu nebo svíčkovou, ale máma ani táta o ni nestojí. A jíst ji sama, se mi nechce.

Tak aspoň připravím špagety aglio olio. Těstoviny nejím, ale tyhle s česnekem, rajčetem, chilli, olivovým olejem a parmezánem můžu jíst pořád. Málokdo je umí. V restauracích většinou dávají málo chilli i málo parmezánu a snad jeden stroužek česneku na porci. To nestačí. Naučila jsem se je perfektně vařit od svýho bývalýho, kterej byl blázen do italský kuchyně.

Cedník nikde. Přiklopím hrncem pokličkou a pokouším se slít vodu přes ni. Půlka špaget skončí v dřezu.

Jím sama, mámě a tátovi nechám jejich porci na pánvi. Až budou chtít, nají se. Já musím domů. Pozítří jdu zase do obchodu a chtěla jsem si zařídit ještě pár věcí. Třeba vyházet ze skříně starý oblečení a protřídit účty. To už jsem od října nedělala a na kuchyňský lince se mi jich válí pěkně vysoká hromada.

Po obědě se s rodiči rozloučím. Táta se přesunul do obýváku, máma sedí na posteli a skládá vypraný prádlo. Na oba je smutnej pohled. Co když jsou to vážně jejich poslední Vánoce? Možná bych tu s nimi mohla ještě jeden den zůstat. Hned ten nápad zavrhnu. K čemu bych jim tu byla?

Ses v Praze, bracho? Nechces zajit na vino?

Vždy je v Praze, ale slušnost je se zeptat.

Jsem. V sedm v Budoiru.

S Otou náš oblíbenej podnik. Mají dobrý červený, milou obsluhu a skvělý africko-asijský jídla. Můžu je teď vůbec jíst?

*****

„To je hajzl. Já bych si za ním došel a dal mu pěstí, být tebou.“

„A nechceš jít za mě ty?“

„Jsem gay a gayové se neperou, Alice.“

„Od kdy?“

„Jsem proti násilí.“

„Právě si mi poradil, abych dala Petrovi přes držku.“

„Radit můžu, konat nikoliv,“ odpoví a lokne si vína tak, že půl sklenice je fuč. „Jo, skoro bych zapomněl. Mám pro tebe dárek.“

Sakra!

„Já tvůj zapomněla doma,“ zalžu.

„Kecáš, žádnej pro mě nemáš.“

„Mám, fakt.“

„Nemáš, půjdeš ho koupit nejdřív sedmadvacátýho.“

Zná mě dokonale.

Zpod stolu vytáhne obří bílou papírovou tašku. To ne!

„Bože!“ lapám po dechu. Je tam. Ta úžasná černá kabelka s obličejem módního návrháře v černých brýlích a jeho milovaný kočky!

„Myslela jsem, že je pro ségru,“ vydechnu.

„Taky byla, ale pak jsem objevil ještě jednu kabelku, menší, tu jsem dal jí.“

Obejmu ho a dám mu obrovskou pusu. Zašklebí se, otře si pusu a dalším lokem sklenici vyprázdní.

Objednáváme druhou rundu. A pak třetí. Při čtvrtý dostávám nápad, že se stavím za Petrem u rodičů. Je teprve devět, když sebou pohnu, budu u něj v půl desátý. Vím, že jeho rodiče nechodí spát před půlnocí.

Ota mi to sice v tomhle stavu neschvaluje, ale zabránit mi nedokáže. Za pět minut už sedím v tramvaji do Strašnic.

*****

Zvoním třikrát, než dolů sejde Petrův táta. Ach jo.

„Dobrý večer, pane Koláři. To jsem já, Alice Stivínová. Jdu za Petrem,“

„Dobrý večer, děvenko. Za kým že jdete?“

„Za vaším synem Petrem.“

„Aha,“ přikývne, „počkejte chvilku. Nebo chcete jít dovnitř?“

Kývnu zleva doprava. Dovnitř se mi nechce ani trochu, ke všemu, když to ze mě táhne jako ze sudu.

Za minutu se objeví paní Kolářová.

„Co chceš?“

Musela jsem jí pořádně hnout žlučí.

„Jdu za Petrem.“

„Není doma. Co mu chceš?“

Mám co dělat, abych se udržela a neřekla jí, co si o ní myslím. Bába jedna zatracená.

„Ráda bych mu něco oznámila.“

„A copak?“ zvědavá je jak opice.

„Vážně to chcete vědět?“

Drž pusu. Seš opilá. Radši mlč.

„Čekám s Petrem dítě a ráda bych si ho vzala.“

Kolářová zalapá po dechu a upřeně zírá na moje břicho.

„Ještě není nic vidět, ale za pár týdnů určitě bude, paní Kolářová,“ usmívám se na ni a přitom bych jí ráda vrazila do zad kudlu.

„Je tu Petr?“ nenechám se odbýt.

„Je se snou-..“ lekne se, co chtěla říct, a radši hned zavře pusu.

„Snoubenkou? Tou jsem přeci já, ne?“ vyloudím co nejhezčí úsměv. Ovšem nejspíš dosti opileckej.

„Alice, měla bys jít domů. Táhne to z tebe jako ze sudu. Nevěřím, že seš těhotná, jinak bys přeci takhle nepila,“ konstatuje a zabouchne mi dveře před nosem.

Litr vína je na pováženou. Ale co, buď to dítě bude odolný po mně anebo…. Co? Nebude.

*****

Přijdu domů a okamžitě usnu. Kupodivu mě ráno ani nebolí hlava. Jenom mám ukrutnou žízeň. Potřeba sejít se s Petrem ale nezmizela. Napíšu mu hned, jakmile dokážu zaostřit na displej telefonu.

Dneska v pet na hrbitove. Nutne ti potrebuju neco rict.

Doufám, že mě Kolářová nepředběhne.

Nemuzu. Odpoví hned.

Ale muzes. Musis. Je to pro tebe zivotne dulezity. Doufam, ze chapes.

Asi si myslí, že jsem magor, ale nedá se nic dělat. Dostane, co si zaslouží.

Dám si na sobě záležet. Musí vidět, o co přišel.

Začnu tím, že se osprchuju a umyju si hlavu. Dám si velký natáčky a na obličej nanesu výživnou masku. Do pěti zbývá pět a půl hodiny. Mám čas.

Na počítači si pustím novej českej film Úsměvy smutných mužů. David Švehlík tam hraje zkrachovalýho spisovatele, krerej se málem uchlastá k smrti. Je to smutný a zároveň děsně vtipný. Při scéně, kdy do sebe už podruhý vyklopí celou láhev levný vodky, se mi zvedne žaludek. Sotva doběhnu na záchod. Už je to tady. Budu teď zvracet pořád?
Když se vracím do obýváku, uvědomím si, že nemám tu kabelku, co jsem dostala od Oty. Kruci! To snad není možný, poprvý v životě dostanu drahou kabelku a já ji ztratím?

Alice, ty seš neskutečná kráva. Ne, to je slabý slovo, ty seš…

Ještě ani nevymyslím, co jsem a už zase klečím nad záchodovou mísou.

*****

Ve čtyři, kdy odcházím z bytu ve značně špatný náladě, se modlím, abych se cestou nepozvracela.

Petr už čeká za branou. Tohle místo jsem vybrala schválně. Tady mě požádal o ruku, tak to tady zase hezky skončí. Pohřbíme naši lásku, jestli teda z jeho strany vůbec kdy nějaká byla, mezi všechny ty vrahy, mrtvý děti a blázny.

„Ahoj,“ řeknu.

„Už to vím.“

Dopr… Takhle to být nemělo.

Našpulím pusu. Najednou nevím, co říct. Zase ta tma. Měla jsem aspoň nechat rozsvícený světla u auta.

„Aha, v tom případě bych ti jenom ráda řekla, že po tobě nic nechci, ale peníze mi na dítě samozřejmě dávat budeš.“ Teď vypadám jako parádní mrcha. Nejradši bych si nafackovala.

„Je to vůbec moje?“

„To je vtip?“

„Ne, otázka.“

„A zeptal ses i tý svý frajerky? Není to náhodou šlapka? Ujistil ses?“

Vidím mu na očích, že chybí jenom málo a jednu mi natáhne.

„Kolik jí vůbec je? Není na šlapání už moc stará?“ Je mi jasný, že s mladší by nechodil. Chci ho vytočit.

„Nech toho, Alice. Mám ji rád a čekáme spolu dítě.“

„My dva ale spolu taky čekáme dítě.“

„Proč si to neřekla dřív?“

„Vím to sotva deset dní!“ Buď v klidu. Nezvyšuj hlas. Nejsi přece žádná hysterka.

„Chtěl sis mě vzít!“

„Chtěl, ale…“

„Co?“

„Ji jsem měl rád mnohem dřív. Miloval jsem ji a ona mě odkopla a teď mě zase chce.“

Čím dál víc mi připadá jako dítě. Do očí se mi derou slzy. Jsem teď vším, čím jsem nikdy být nechtěla. Těhotnou třicítkou bez chlapa, zhrzenkou, zoufalkou a ještě bez kabelky za patnáct tisíc.

„Proč si teda matce říkal, že jsem těhotná?“

„Chtěl jsem si tě vzít,“ sklopí oči a ruce si strčí do kapes. „Pak se ale hodně změnilo.“

Všechno se změnilo.

„Teď budeš mít děti dokonce dvě. Ví to ta tvoje?“

„Něco pro tebe mám.“ Vyhne se odpovědi.

Vykročí směrem ven z brány a zamíří k autu.

Rozhlídnu se po hřbitově. Zase ty plápolající svíčky. A děsivá stavba, co kdysi sloužila jako márnice. Začíná sněžit. Jedna svíčka zhasne přímo před mýma očima. Jako minule. Všechno jednou končí. Jako tenhle vztah. Nedohořívá pomalu, ale bude sfouknoutej ráz naráz. A znovu už ho nikdo rozžhne.

Podává mi obří bílou papírovou tašku s podpisem. „Neměla bys teď pít. Nechci, aby bylo naše dítě dementní,“ zasměje se. Ale tak hezky. „Postarám se o něj, Alice. Mám tě rád. Budu mít rád i jeho. Nebo ji.“

Brečím. Sněží čím dál víc.

„Ji ale miluju už od svých patnácti. Chodili jsme spolu do třídy. Byli jsme nejlepší kamarádi.“

Takže nebude starší než on a šlapka to asi taky nebude. Prostě se to jenom všechno parádně zamotalo.

„Kdybys cokoliv potřebovala, zavolej nebo napiš.“

Nasedne do auta a nastartuje. „Promiň mi to. Nevěděl jsem, co mám dělat.“

Sešlápne spojku, trochu povolí, přidá plyn a zmizí. Najednou tu stojím sama. Začnu se bát tak, až z toho přestanu brečet.

Rychle odemknu auto, zabouchnu dveře a nastartuju. Stačila se v něm rozlézt pořádná zima.

Než se rozjedu, rozvibruje se telefon. But I see your true colors shining trought, I see your true colors… Zpívá Cindy Lauper. Tahle písnička mě vždycky přinutí se usmát. Přijmu hovor.

Máma umřela. Zastavilo se jí srdce, když se snažila tátovi zavolat záchranku. Dostal infarkt, upadl na zem a praštil se do hlavy o roh kuchyňský linky. Máma se lekla, vytočila 112 a pak to seklo i s ní. Musím do nemocnice. Ale do jaký? Volala nějaká sestra, ale vůbec jsem nevnímala odkud.

Vypnu motor, opřu si hlavu na volant a brečím tak dlouho, dokud se telefon znovu nerozezvoní. Žádné ID volajícího. Tentokrát mě Cindy Lauper k úsměvu nepřiměje. A možná už nikdy. Jsem těhotná, mami. Život za život. Podělaný Vánoce.

*****

Více mých povídek najdete v knize Mysli na nesmysly, kterou si můžete objednat ZDE.

 

Foto: Petr Kučera

 

 

 

 

 

07Lis
Povídka

Víc než ostatní

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi do tý garáže šel?“ „Do žádný garáže jsem nešel!“ „Vždyť si z ní před deseti vteřinami vylezl!“ „A nevíš, co bych tam dělal?“...

17Zář
Povídka

Tchyně

„Kdy se vracíte z dovolené, Jolanko?“ „Šestadvacátýho v sobotu.“ „To tam budete tak dlouho?“ „Proč dlouho? Třináct dní.“ „My s Milánkem jezdili vždycky na sedm, maximálně...

21Srp
Povídka

Rande ve čtyřech

„Sedmdesát čtyři.“ „To není možný.“ „Proč? Soudíš podle sebe?“ „Drzoune.“ „Nevěříš mi, protože ty to prostě neděláš.“ „Co nedělám?“ „Zapoj závity.“ „Seš...

15Čvc
Povídka

Jedna malá zpráva

„Hele, proč je na všech kanálech znak Český republiky?“ „Nevím. Třeba není na všech.“ „Všimla sis toho někdy předtím?“ „Ne.“ Kanálů si člověk hned tak nevšimne. Až když...

18Kvě
Povídka

Apríl

„Si myslíš, bůhvíjak nejsi dokonalá, co?“ „Jak si na to přišla? Já ti jenom říkám svůj názor.“ „Tak si ho příště nech pro sebe. Nikdo se tě o něj neprosil,“ odkráčím...

22Úno
Povídka

Na letišti

„Tati?“ Nic. „Tatíííííí?“ „Vojtíšku, vidíš, že tatínek volá, ne?“ „Ale já se potřebuju poptat.“ „Neříká se poptat, ale zeptat. A teď se ho nezeptáš, protože mluví...

26Led
Povídka

Kancl

„Holky? Slyšely jste, jak prej včera Helena balila modroočka?“ Všichni si to představujem. „Si děláš prdel, ne?“ Heleně je dvaašedesát, věčně smrdí močí a vaří si květák...

09Led
Povídka

Koho máš radši, mami?

Tentokrát to myslím vážně. Zatím jsem o tom vždycky jenom přemýšlela, ale teď to chci doopravdy. Už nechci být ta druhá. Nechci furt něco odnášet za jiný. Taky mi už není patnáct,...

02Led
Povídka

Šestnáctka (Díl 5.: Naposledy)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma), Šestnáctka (Díl 2.: Tereza), Šestnáctka (Díl 3.: Marta) a Šestnáctka (Díl 4.: Daniel) ********* Ne že bych kvůli němu nebrečela, ale...

28Pro
Povídka

Šestnáctka (Díl 4.: Daniel)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma), Šestnáctka (Díl 2.: Tereza) a Šestnáctka (Díl 3.: Marta) ******** „To si ze mě děláš prdel? Jasně jsem ti řekl, že dneska...

14Pro
Povídka

Šestnáctka (Díl 3.: Marta)

Pokračování povídek Šestnáctka (Díl 1.: Emma) a Šestnáctka (Díl 2.: Tereza) ******** Emma je fajn. Beru ji skoro jako ségru. Vlastně ji mám radši než svoji skutečnou. Tu vídám tak...

07Pro
Povídka

Šestnáctka (Díl 2.: Tereza)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma) ******** Pokaždý, když se mám sejít s nějakým chlapem, jsem strašně vzrušená. Z toho, že nevím, co mě čeká. Netuším, jak bude...

29Lis
Povídka

Šestnáctka (Díl 1.: Emma)

„Nemám na hádky náladu, jasný?“ zařve na mě, až upustím skleničku s kolou na zem. V životě na mě nezvýšil hlas. Za poslední měsíc to ale udělal už asi potřetí. Spím tři hodiny...

20Lis
Povídka

Matka (Díl 3.)

Pokračování povídek Matka (Díl 1.) a Matka (Díl 2.) ********* Díl 3. Úplnou rodinu jsem nikdy nezažila. Byly mi necelý čtyři, když se od nás táta odstěhoval. A pět let nás pak vůbec...

business_coffee