Category: Povídka

Povídka

Tchyně

„Kdy se vracíte z dovolené, Jolanko?“

„Šestadvacátýho v sobotu.“

„To tam budete tak dlouho?“

„Proč dlouho? Třináct dní.“

„My s Milánkem jezdili vždycky na sedm, maximálně na osm.“

„To si ani nestihneme neodpočinout.“

„Stačilo to nám, proč by to nemělo stačit vám? Ušetřili byste.“

„My ale nepotřebujeme ušetřit, chceme poznat chorvatský pobřeží a ostrovy a na to nám týden nestačí.“

„Moje kamarádka byla minulý rok….“

„Mě nezajímá co vaše kamarádka, maminko. Dovolená je naplánovaná a basta.“

Měla bych se mírnit. Ale tchyně to naštěstí přejde.

„A tak nám tu nechte aspoň Davídka s Maruškou.“

O co jí jde? Moje první dovolená u moře asi po deseti letech a teď mi to chce zkazit?

„Jedou s námi. Těší se. Navíc pak už se nikam nepodívají. Začíná přeci škola.“

„To samozřejmě vím, ale u mě by se měli lépe.“

O tom dost pochybuju.

„Vařila bych jim, chodili bychom na výlety, vzala bych je do zoo. Mohli bychom si udělat i výlet za hranice.“

„V těch pařácích, jo?“

„V Chorvatsku je snad zima?“

„Maminko,“ dochází mi trpělivost, „není, ale na moři je rozhodně příjemněji než u vás ve městě.“

„Budu si ještě muset promluvit s Milánkem.“

Deset, devět, osm, sedm…. Dejchej a počítej.

„Jak myslíte.“

„A co je jinak nového?“

„Vůbec nic. Práci pořád nemám,“ to ji určitě zajímá ze všeho nejvíc. „Jo a naše paní na uklízení se ztratila neznámo kam, což ovšem udělala už několikrát, takže počítám, že do měsíce bude zpátky.“

„Jeminánku! A kdo u vás uklízí?“

„Já, samozřejmě. Kdo jinej? Myslíte, že snad Milan?“

„Copak ti je, Jolanko? Nemáš svůj den?“

Nemám ho nikdy, když mi volá tchyně.

„Mám něco Milanovi vyřídit?“

„Snad nic, jen že když bude mít zase chuť na borůvkové knedlíčky, ať si přijede. Mám jich v mrazáku spoustu.“

„Jistě. U nás v Bille jich maj v mrazáku ještě víc. Věřila byste tomu? Když na ně dostane chuť, určitě mu je koupím. Mějte se, maminko.“

Strašně moc s ní chci vycházet. Vážně. Ale ty její zdrobněliny a nepochopitelnej zájem o věci, do kterých jí nic není, mi to bohužel neumožňuje.

Jdu si ukrojit kus čokoládovýho dortu, kterej mi v týdnu poslala k narozeninám.

„To byla máma?“

Milan se probudí. Ve tři čtvrtě na dvanáct dopoledne.

„Jo. Nechce, abychom děti brali do Chorvatska.“

„Proč?“

„Myslí si, že u ní jim bude líp.“

„Třeba jo.“

Cože? Půl roku to plánujeme a najednou by to možná bylo lepší úplně jinak?

„Pokud ti to nedošlo, tak Vanessa jede taky s dětma. A ty se nechaly přemluvit jenom proto, že jedou i naše děti. Takže když ty naše nepojedou, nepojedou ani její. Tudíž Vanessa zůstane v Praze a my za tu jachtu budeme muset zaplatit ještě víc. A na to bohužel nemáme rozpočet, takže bychom museli celou dovolenou odpískat.“

Kouká na mě jak z jara.

„No jo, to jsem nedomyslel. Prostě pojedeme všichni.“

„Jo.“

„Šli jsme do toho moc hrr.“

To se mi snad zdá. Ne, nebudu to komentovat. Přendám si ukrojenej kousek, nebo spíš kus dortu na talíř a odpochoduju z kuchyně.

„Mám jí zavolat?“

„Komu?“ Dobře vím komu, ale snažím se získat trochu času, abych po něm ten dort nemusela hodit.

„Mamce.“

„To si rozhodni sám.“

„Já radši zavolám.“

Nacpu si do pusy první sousto a přežvykuju. Polyká se mi dost těžko. Mám vztek, že bych nejradši dort i s talířem rozšlapala. Měsíce plánování a teď všechno ztroskotá na jeho matce?

*****

Zavře se v pracovně. Dělá to vždycky. Od doby, co ho znám. Nikdy netelefonuje přede mnou. Před nikým. Jdu si stoupnout za dveře a poslouchám. Kdyby otevřel a viděl mě tam, vždycky můžu říct, že si jdu pro něco do skříně, která stojí na chodbě. Problém je v tom, že tam má Milan samý nářadí a já nic. Potichu ji otevřu a přemýšlím, na co bych se případně vymluvila.

„Jo, mluvil jsem s ní….“

„Mami, já nevím, kdo má pravdu….“

„Ne, nezlobím se…“

To mi stačí. Odkráčím do kuchyně, otevřu lednici a zbytek toho neskutečně dobrýho dortu vyklopím bez velkýho přemýšlení do koše. Vezmu kuchyňský utěrky, abych se neušpinila, párkrát do dortu bouchnu, aby se rozpadl na co nejvíc kousků. Utěrky hodím taky do koše. Přezuju se, a jdu pro děti k sousedce, která bydlí vedle v baráku. Má taky děti. Dokonce tři. Kluky. Ale Maruška si s nimi rozumí. Nebo jí aspoň nevadí koukat se, jak kluci hrajou počítačový hry. Občas ji k tomu prý taky pustí. Ale jenom v případě, že o nic nejde.

*****

Když se vrátíme, Milan pořád mluví s matkou. Vlítnu do pracovny. „Nechceš už skončit? Máme tu děti.“

Na odpověď nečekám. Jdu dát hřát vodu na špagety.

„Davide? Jděte si s Maru umýt ruce. Pak přijďte,“ křiknu na ně z kuchyně. Stojí v předsíni s otevřenou pusou a koukaj do mobilu.

Mezitím přijde do kuchyně Milan.

„Tak co?“ ptám se, aby se neřeklo. Moc dobře vím co.

„Mluvil jsem s mámou….“

„Fakt?“

„Prosím tě, nevyšiluj, a nech mě domluvit.“

Krájím cherry rajčata na půlky a snažím se trochu uklidnit. Jestli mi řekne, že děti nepojedou, tak jsme spolu skončili.

„Hele, myslím, že má mamka v něčem pravdu.“

Odložím nůž a oběma rukama se opřu o kuchyňskou linku. Mlčím.

„Možná bychom si mohli udělat výlet jenom ve dvou. My dva.“

„Už jsme zaplatili zálohu. Nikdo nám ji nevrátí,“ informuji ho o dost důležitém faktu, kterej mu zřejmě uniká.

„Nějak to zkusím domluvit.“

„Je to patnáct litrů.“

„Tak na tý lodi budeme jenom my dva.“

„Ty máš teď volných šedesát tisíc?“

„S tebou není řeč!“ vyjede na mě.

„Mami?“ Do kuchyně přijde David a tváří se jako boží u mučení.

„Co?“

„Maruně teče krev.“

Letím do koupelny.

„Co ti je?“

Marie stojí ve vaně, na levý stehno si jednou rukou patlá zubní pastu a v druhý ruce drží holítko.

„Prosím tě, co děláš?!“ zařvu.

„Holím se…“

To vidím. „Ale proč? Na to seš ještě moc malá.“

„Chtěla jsem to jenom zkusit.“ Na stehně má dva krvavý škrábance. Opláchnu jí je studenou vodou. Řve jak tur.

*****

Večer, když děti konečně usnou, chci navázat na náš rozhovor.

„Chceš tu dovolenou zrušit?“

„No, mamka….“

„Mě nezajímá, co tvoje matka. Mě zajímá tvůj názor.“

„Já mám ale stejnej názor.“

„Ne nemáš.“

„Mám.“

„Tak proč doteď bylo všechno v pohodě a najednou zavolá tvoje matka a je všechno jinak?“

„Prostě chci, aby si děti užila.“

„Užije si jich kdykoliv jindy.“

Podívá se na mě. Lesknou se mu oči. „Neužije. Je nemocná.“

Chtěla jsem ho nějak odpálkovat, ale jenom otevřu pusu. A zase ji zavřu.

Nakonec mi to nedá.

„Nemocná?“

„Jo.“

„Co jí je? Jestli má chřipku nebo něco, dětí k ní stejně nepustím.“

„Něco jí našli v prsu.“

Sakra.

„Má rakovinu?“

„Ještě nevědí. Až za týden nebo možná za dýl.“

„To mě mrzí.“

„Mě taky. Nechci se s ní teď hádat.“

„To chápu. Promiň.“

„Nevědělas to.“

Dovolená se nekoná.

„A kdy ses to dozvěděl?“

„Něco naznačovala už v týdnu, ale až dneska z ní vylezlo, že z toho možná bude rakovina.“

Patnáct tisíc vyletělo oknem. Vzhledem k tomu, že jsme dali zálohu ze svýho a Vanessa nic, ji to trápit nemusí. Nic po ní chtít nemůžu. Ale dokážu si představit lepší způsob, jak utratit takový prachy.

*****

Ráno jde Milan do práce a já s dětma na nákup a do cukrárny. Chtěli jsme na koupaliště, ale prší.

„Mami, kdy začneme balit na dovolenou?“

A je to tady.

„Nezačneme.“

„Proč?“

„Protože nikam nejedeme. Budeme to muset přesunout. Třeba na zimní prázdniny.“

Rozbrečí se. Hned vzápětí Maruška. A to je teprve půl desátý dopoledne.

Zklamali jsme je. Nemám z toho dobrej pocit, ale nedá se nic dělat.

„Ty jsou daleko.“ David není blbej.

„Uteče to jako voda.“

„Neuteče.“

To ne, no. Mně určitě ne, když nemůžu sehnat žádnou práci.

„A proč teda nejedeme?“

„Trochu se to zkomplikovalo. Nezbyla na nás loď.“

Kdybych mu řekla o babičce, začal by celej řev nanovo.

„Zůstaneme doma?“ zase se tváří zklamaně. „To bude nuda.“

„Pojedete k babičce.“

Vytřeští na mě oči. „Ne!“ zamračí se a spustí: „To se radši budu nudit doma nebo se budu učit. Opravdu. Celý dny!“

Nechápu. Vždycky se k babičce těšili. „Proč nechcete k babičce?“

„Babička nás furt nutí jíst.“

Aha.

„To vás ale nutila vždycky, ne? Řekni, že nemáš hlad, nebo že ti je blbě a máš to.“

Rozvibruje se mi mobil.

„Jenže to nepomá–“

„Ano, Milane?“ skočím do řeči Davidovi.

„Ahoj Jolano, jak se máš?“

Nikdy nevolá, aby se zeptal, jak se mám.

„Jsme na nákupu, co potřebuješ?“

„No… já… potřeboval bych vědět, jestli ti nevadí, nebo jestli by ti nevadilo, kdybych… Prostě jsem dostal v práci nabídku, že bych mohl jet s klukama na nějakou chatu v horách, co má jeden můj známý. Nevadilo by ti to?“

„Kdy?“

„No za deset dní.“

„To jsme měli naplánovanou tu dovolenou.“

„Ale myslel jsem, že když nakonec nejedeme…“

Co to tady na mě hraje? Vždyť mi nabízel, že někam pojedeme aspoň spolu. Zase to ve mně vře.

„A co budu dělat já?“

„Joly,…“

Brečet nebudu. Když může jet na dovolenou on, tak já pojedu taky.

„Hele, promluvíme si o tom později. Jsem s dětma venku. Čau.“

Chvíli nad tím přemýšlím. Pravdou je, že od chvíle, kdy se narodil David, jsem se sama s kamarádkou dál než do vinárny na opačný straně města nedostala. Bylo by fajn udělat si dámskou jízdu. Později zkusím Vanesse zavolat a domluvit se s ní. Třeba si nějaký hlídání najde. Mohly bychom jet aspoň na jižní Moravu.

*****

Večer máme doma konečně pohodu. Milan přijde z práce dřív. Já stihnu upéct žloutkový řezy a ještě udělat rizoto. Jenom uklidit nestačím, ale na to si stejně nepotrpím.

O chatě nepadne ani slovo. Takže já s Moravou taky nezačínám. Ono se to nějak vyvrbí.

„Pustíme si film?“

„Klidně. Něco vyber.“

Naštěstí oba máme stejnej vkus. Takže žádný americký komedie, spíš thrillery a horory.

„Co Pád do tmy?“ rozzáří se mu oči.

Viděli jsme ho nejmíň jedenáctkrát, ale pravdou je, že se mi taky ještě neomrzel.

„Třeba.“

Milan nám nalije víno, já si otevřu počítač a zkontroluju e-maily. Nikdo mě nezve na pohovor, nikdo se ani nenamáhá mi sdělit výsledky výběrovýho řízení. Naposled jsem vymýšlela nějaký reklamní slogany na brčka z těstovin. Za pár korun, ale lepší než nic. S dvěma dětma mě totiž nikde nechtějí zaměstnat, i když bych si hlídání v pohodě zařídila. Navíc pro obor reklamy a marketingu, kterej mě baví, nejsem dostatečně kvalifikovaná. Vystudovaná střední zdravotnická asi není ten správnej předpoklad pro to, abych mohla dělat copywritera. Ačkoliv když vidím některý reklamy a slogany na plakátech třeba u nás přes Albertem, říkám si, že tohle může vymýšlet i úplnej blbec.

„Volá máma,“ oznámí mi Milan a ztlumí zvuk u televize.

Tentokrát nejde pryč, takže vím, že se baví o té její nemoci a že by potřebovala někam odvézt a jestli tam nechce Milan spát.

Radši si začnu číst zprávy na Seznamu a pak se vrátím zase k e-mailům.

„Měli bychom ji jet navštívit.“

Nechce se mi. Ale asi je to nutný.

„Kdy?“

„Zítra.“

V úterý?

„Nepočká to do víkendu?“

„Už jsem to slíbil.“

Bez porady se mnou. Vzdychnu, ale neprotestuju.

*****

Druhej den přijde z práce už ve tři. Na středu a čtvrtek dopoledne si vzal volno. Ve čtyři vyrážíme. Všechno jsem sbalila už dopoledne. Taky tam Davidovi a Marušce už vezu nějaký věci, abychom nemuseli všechno řešit na poslední chvíli.

„Pojedeme se koupat?“ ptá se Maruška, když vjedeme na Strakonickou.

„Jó! Do Volyně!“ křičí David.

„Jestli bude zítra hezky, tak proč ne?“

„Já si půjdu zítra sednout s klukama na pivo,“ prohlásí Milan.

„Ale až večer, ne?“

„No, máme sraz ve tři. Budeme rožnit.“

Jedeme tam kvůli mámě nebo kvůli praseti? Začínám se v tom ztrácet.

*****

Milanova matka nás vítá, jako bychom se neviděli měsíc. Přitom je to sotva pár dní. A příští víkend se uvidíme zas, až sem povezeme děti. Pak čtrnáct dní ne. Naštěstí.

„Nad čím přemýšlíš, Jolanko?“ ptá se, když sedíme všichni u stolu a čekáme, až tchyně vydá pokyn k tomu, že můžeme začít jíst. Vždycky to tak je.

Copak mi vidí do hlavy?

„Ale nic, jenom jestli jsem dětem vzala všechno,“ pokusím se o úsměv. I když je ta ženská nemocná, stejně se nepřinutím mít ji ráda.

„A co ty, Milánku? Jak to jde v práci?“

Vypínám. Tchyně oznámí: „Dobrou chuť“. Pouštím se do guláše. Já už ji nezajímám a s Milánkem si vystačí celou večeři. Nevím, jestli bych jí neměla naznačit, že vím, že je nemocná a vyjádřit lítost nebo něco. Nemám ponětí, co se v takových situacích dělá.

„Jolanko? Slyšíš?“

„Cože?“

„Ptám se, jestli nechceš nalít vínečko?“

„Jo,“ vyhrknu a hned toho lituju. Tchyně se zatváří, jako bych jí dala facku. Zkoušela mě. Doufala, že odpovím jinak. Nestalo se. Já víno nikdy neodmítám. Když neřídím, samozřejmě.

„Nepiješ moc, že ne?“

Zastává názor, že když má někdo malý dítě, nebo dokonce dvě, neměl by pít do jejich patnáctin. Nejlíp osmnáctin.

„Tak nechci,“ odpovím naštvaně.

„Co nechceš?“

„Víno.“

„Jak myslíš.“

Vážně mi nenalije. Tak proč se, sakra, ptá? Potřebuju víno. Jinak se z ní zblázním.

„Naliju si sama.“

„Jolano…­­­“

Milan chce zřejmě říct něco na protest, ale nenechám ho domluvit.

„Proč bych si nemohla dát skleničku vína?“

„Máma si–“

Tak to teda ne.

„Nezajímá mě, co si myslí tvoje matka, Milane. Já se umím rozhodovat sama.“

A je mi úplně jedno, že sedí vedle něj a všechno slyší. Aspoň se pro jednou nemusím tvářit, že ji mám ráda.

„Přestaň. Nebudeme se hádat.“

„Aby bylo jasno, že je tvoje matka nemocná, neznamená, že přestanu mít vlastní názor a že si nebudu dělat co chci.“

Tchyně vykulí oči a podívá se na Milana. Váhám, jestli mám jít pro to víno nebo radši za dětma do pokojíčku. Zvolím druhou variantu. Zavřu se tam a dvě hodiny skládáme puzzle a pak taky hrajeme twister.

Nakonec za mnou Milan přijde. Potěší mě to. Dáme si společně skleničku a jdeme spát.

*****

Ráno sedíme zase všichni společně u snídaně. Tchyně upekla bábovku a tvarohovej koláč. Nechápu, jak to stihla. Loknu si černýho kafe a zakousnu se do bábovky. Včerejší konverzace zapomenuta. Někdo zvoní. V devět? Podíváme se s Milanem na sebe, tchyně jde otevřít.

O pár vteřin později do kuchyně vstoupí Petr. Viděla jsem ho asi třikrát v životě, ale vím, že to byl Milanův nejlepší kamarád. Na základce. A možná i potom, ale co se Milan přestěhoval do Prahy, vídají se čím dál míň.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptá se Milana a ten s plnou pusou bábovky ztuhne a zbledne. Nikdy jsem nikoho neviděla, aby takhle rychle ztratil barvu. Úplně zprůhledněl.

„Ahoj,“ řeknu. Je slušnost pozdravit. I když by to měl udělat první on. Tchyně střílí pohledem z Milana na Petra a vypadá nervózně.

„Jolanko, nechceš se mnou jít do obýváku? Necháme tady chlapce o samotě.“

Chlapce. V pětačtyřiceti se daj nazývat různě, ale takhle teda ne. Pokrčím rameny. Do jedný ruky popadnu kafe, do druhý talíř s koláčem a jdu. Děti se zavřou u sebe v pokoji. David se tváří zaraženě, Maruška vykuleně.

*****

„Neměli se vidět až odpoledne?“ ptám se, když se usadíme na pohovce.

„Proč?“

„Milan má přeci sraz s klukama, ne?“

Tváří se zmateně. Asi jí to neřekl.

„Nevím, nic mi neříkal.“

„Omlouvám se.“ Dneska mám lepší náladu.

„Za co?“

„Za včerejšek.“

„Aha. To je v pořádku,“ řekne, usměje se, ale nevěřím jí to. Ucucne si kafe a uloupne pidi kousek bábovky.

„Nechci, aby děti věděly, že jsem nemocná.“

„Chápu.“

„Třeba to nic nebude.“

„Snad ne.“

„Spíš ale jo. Doktor se netvářil moc přívětivě.“

Co na to říct? Pro tohle slova neexistujou. Asi je mi jí líto.

„Děkuju, že mi tu necháš děti.“

Povzdychnu si a usměju se na ni. Umí být i milá. Když jí teče do bot.

„Nebýt té nemoci, asi byste na tu dovolenou odjeli všichni, viď?“

Jo.

„Nevím.“

„Vím, že mě nemusíš, Jolanko…“

„Věc se má tak, že jsem chtěla jen na dovolenou na loď. S dětma. S Milanem a mojí kamarádkou. A teď je všechno v háji. Ale v životě jsou důležitější věci.“

Mlčíme. Pustím televizi a koukáme na zprávy. Pak na nějakej pořad o zahradničení a nakonec přepneme na letecký katastrofy.

*****

Petr konečně odejde. Snad po hodině, možná hodině a půl. Jdu za Milanem. Zavřel se v koupelně.

Chvíli počkám, pak zaklepu.

„Ano?“

„Můžu dovnitř?“

„Hmmm…“

„Co tady chtěl? Tvářil se dost vážně.“

Umyje si obličej vodou, osuší se ručníkem a podívá se na sebe do zrcadla.

„Nic důležitýho.“

„Vážně? Nevypadáš tak.“

Zkoumá se v zrcadle. Pak vezme kartáček a nanese si na něj zubní pastu.

„Nechci jet na tu dovolenou.“

„Proč?“

Hlavou se mi honí tisíc myšlenek. Už mě nemiluje? Má jinou? Určitě má jinou. Nebo se jenom s někým vyspal a má černý svědomí? Patřím mezi tisíce dalších ženských, kterým se to stalo. „Ty někoho máš? Chováš se divně.“

Začne si čistit zuby. Pak zahuhlá: „Jolano, já nikoho nemám.“

„Co ti teda je?“

Ty zuby musí mít úplně obroušený. Nakonec pastu vyplivne.

„Nemáme na ni.“

„Nemáme na co?“ Na dovolenou?

„Na dovolenou.“

„Ale jo, šetřili jsme celej rok.“

„Ty peníze už nejsou.“

Sto tisíc korun, který ušetřil ze svýho platu nejsou? Kam může jen tak zmizet sto tisíc? Asi moje mlčení pochopil.

„Půjčil jsem je mámě.“

Mámě? Která má důchod skoro dvacet tisíc a spoustu peněz po jeho otci? Za co tolik utrácí?

„Nevěděl jsem, co dělá, ale vypadá to, že jezdí na takový ty poznávací zájezdy.“

„Jaký zájezdy?“

„Jak tě někam odvezou, provedou tě po okolí, dostaneš oběd a pak ti odprezentujou deky, vysavače, nádobí….“

To snad ne! Jeho matku jsem vždycky považovala za relativně inteligentní ženskou.

„Jezdila prý takhle celej rok. Nikomu to neřekla, jenom kamarádce. Teď se ale bojí, že k ní přijdou exekutoři.“

„Ona utratila za tyhle sračky sto tisíc?“

Nevím, jestli mě víc štve, že jsme kvůli ní přišli o dovolenou nebo to, že je schopná naletět takovým šmejdům.

„Ještě trochu víc. A ke všemu jí běžej úroky, protože nestíhala platit.“

Pamatuju si, jak jsme asi před čtyřmi roky byli s Milanem v kině na filmu Šmejdi. Nechápavě jsme kroutili hlavou a říkali si, jak jsme rádi, že máme normální rodiče. Tak nemáme. On rozhodně ne.

„Kolik teda potřebuje?“

„Jolano….“

Sto padesát tisíc? Dvě stě?

„Tři sta čtyřicet tisíc. K dnešnímu dni.“

Na tohle nevím, co říct.

„A kde ty věci má?“

„Asi je vyhodila nebo někomu dala. Nevyhovovaly jí.“

Nejradši bych jí nafackovala. Ona nám rok tají, že si kupuje tyhle nesmyslný předražený věci a ještě je vyhodí a rozdá, aby nešly vrátit? Co jí řeknu, to si rozhodně za rámeček nedá. Zkazila nám dovolenou a možná ještě pár dalších měsíců.

„Vím, co si myslíš. Taky jsem na ni naštvanej, ale je to moje máma. A je nemocná.“

„Jasně. Já jenom doufám, že nebudeš tak blbej a nedáš jí všechny naše úspory, protože to by byl mezi námi konec, je ti to jasný?“

Konečně se na sebe přestane dívat do zrcadla a vypláchne si pusu od pasty. Jak se může tvářit tak klidně? Když okrade vlastní rodinu, aby pomohl někomu, kdo si to nezaslouží? Ne, podle mě si jeho matka nezaslouží, aby se všechny ty dluhy smázly tak rychle. Musí pochopit, že to, co udělala, je víc než kravina. Je to problém, kterej nás všechny dostal do dost vážný situace. Je dospělej člověk. Musí si přeci poradit sama. Vlastně nemusí.

„Ty už si to udělal. Půjčil si jí všechno, že jo?“

Neřekne nic. Asi je to lepší. Takhle ho můžu nenávidět potichu. Nemusím na něj řvát.

„Tys připravil naše děti o dovolenou. Nás si připravil o klid. Nemáme teď vůbec nic.“ Zní to až děsivě klidně. „Zbylo nám vůbec něco?“

„To, co máme v hotovosti plus to, co máš na svém účtu,“ odpoví, jako bych mu dala matematickej příklad.

Na účtu mám sedm tisíc korun.

„Proč si mi to neřekl? Proč ses mě nezeptal?“

„Nedovolila bys to.“

Má pravdu.

„Co s námi bude?“

„Vydělávám. Máme stálej příjem. Bude to v pohodě,“ usměje se. Jako by o nic nešlo.

„Nebude to v pohodě. Ne, protože se to týká Davida i Marie.“

„Neboj se, něco mi půjčí Petr.“

Tak proto sem přišel. Můj manžel si půjčil od někoho, kdo dřív kradl auta a seděl za lichvu.

Z ničeho nic se začnu hystericky smát. „A jakej dostaneš úrok?“

„Jolano,…“

„Radši mi to neříkej.“

„Miluješ mě?“

„Děláš si ze mě srandu?“

Nenávidím tě. Klesnul si u mě tak o třicet příček. Pod zem.

Jak to, že jsme si toho nevšimli? Že jí přibývají věci? A zase mizí? Že utrácí víc, než je její důchod? Vždyť jsme tu každých čtrnáct dní.

Otevřu koupelnový dveře a za nimi stojí tchyně. Zvednu obočí.

„Zničila jste nám život. Spokojená?“

„Nebuď zlá, Jolanko.“

„Já jsem zlá? Proč, proboha, to mi vysvětlete!“

„Ty bys mi nikdy peníze nepůjčila.“

Zase se rozesměju.

„No to teda ne a víte proč? Protože jste pro mě cizí člověk, kterej nemá ani tolik rozumu, aby si uvědomil, že kupovat nádobí, polštáře a nevím co ještě za desítky tisíc, je vyhazování peněz a cesta do pekla!“

„Ale já to nevěděla!“

„Tak teď to víte. Hlavně že na to furt koukáte v televizi.“

Milan se na matčinu stranu nepostaví. Ví, že to přehnala. Teď se jí nemůže zastávat.

„Mami, pojedeme do tý Volyně?“ vykoukne z pokojíčku Davidova hlava.

„Jasně. Najděte si plavky a jedeme.“

„Mám jet s vámi?“ nabídne se Milan.

„Ne,“ odpovím rozhodně.

Když sedneme do auta, děti na zadní sedadla, já za volant, ještě se třesu vzteky. Jak zaplatíme dětem věci do školy, nový oblečení? Za co koupím rodičům dárek k narozeninám, který mají ve stejnej den, prvního září?

„Mami. A kam bychom mohli jet v zimě na tu dovolenou?“ ptá se mě David.

Tak na tu taky nepojedeme.

Na první křižovatce si nevšimnu červený. A možná bych si vůbec neuvědomila, že jsem měla zastavit, kdyby do nás o dvě vteřiny později nenarazil tmavě modrej Nissan Patrol s obříma železnýma nárazníkama. Naštěstí se nic moc vážnýho nestane, protože stihne jen taktak zabrzdit. Bok našeho auta, jak nakonec zjišťuju, jenom lízne. Trochu promáčkne a škrábne, ale nic to není. Zato já jsem zralá na antidepresiva. Když mám vylézt z auta, mravenčí mi v nohách, že skoro nedokážu stát. Řidič, kterej nás naštěstí nezabil, mi nejdřív nadává, pak uklidňuje. Dnešek už asi horší nebude. Mohl být. Ale naštěstí není.

*****

Do Volyně nakonec nedojedeme. Strakonice nejsou zas tak velký, aby se během čtvrt hodiny nedonesla informace o tom, že jsem bourala, k Milanovi. Ten o deset minut později přiběhne, sotva popadá dech a ptá se, co jsem vyváděla. Že jsem neviděla červenou, moc nechápe. Jedeme zpátky domů. Auto je pojízdný a škoda maximálně deset tisíc. Na starý oktávce se to stejně ztratí.

Možná jsem to s tím, že už nemůže být hůř, zakřikla.

Vjedeme do naší ulice a už zdálky vidíme sanitku a dva hasičský vozy. Jedno auto městský policie a dvě státní. Před naším vchodem. Zastavíme o něco dál a děti necháme sedět v autě. Běžíme k domu. Nechtějí nás tam pustit. Prý nějaká starší žena skočila z okna. O setinu vteřiny to vidím sama. Asi deset metrů vpravo od nás leží přikrytá osoba. Chci se nadechnout, ale na hrudi jako by mi ležel balvan. Ne, není to balvan ani žádná jiná věc. Je to pocit viny, kterej už asi nikdy nezmizí. Milan se na mě podívá a já vím, že tohle mi nikdy neodpustí.

Foto: archiv

21Srp
Povídka

Rande ve čtyřech

„Sedmdesát čtyři.“ „To není možný.“ „Proč? Soudíš podle sebe?“ „Drzoune.“ „Nevěříš mi, protože ty to prostě neděláš.“ „Co nedělám?“ „Zapoj závity.“ „Seš...

15Čvc
Povídka

Jedna malá zpráva

„Hele, proč je na všech kanálech znak Český republiky?“ „Nevím. Třeba není na všech.“ „Všimla sis toho někdy předtím?“ „Ne.“ Kanálů si člověk hned tak nevšimne. Až když...

18Kvě
Povídka

Apríl

„Si myslíš, bůhvíjak nejsi dokonalá, co?“ „Jak si na to přišla? Já ti jenom říkám svůj názor.“ „Tak si ho příště nech pro sebe. Nikdo se tě o něj neprosil,“ odkráčím...

22Úno
Povídka

Na letišti

„Tati?“ Nic. „Tatíííííí?“ „Vojtíšku, vidíš, že tatínek volá, ne?“ „Ale já se potřebuju poptat.“ „Neříká se poptat, ale zeptat. A teď se ho nezeptáš, protože mluví...

26Led
Povídka

Kancl

„Holky? Slyšely jste, jak prej včera Helena balila modroočka?“ Všichni si to představujem. „Si děláš prdel, ne?“ Heleně je dvaašedesát, věčně smrdí močí a vaří si květák...

09Led
Povídka

Koho máš radši, mami?

Tentokrát to myslím vážně. Zatím jsem o tom vždycky jenom přemýšlela, ale teď to chci doopravdy. Už nechci být ta druhá. Nechci furt něco odnášet za jiný. Taky mi už není patnáct,...

02Led
Povídka

Šestnáctka (Díl 5.: Naposledy)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma), Šestnáctka (Díl 2.: Tereza), Šestnáctka (Díl 3.: Marta) a Šestnáctka (Díl 4.: Daniel) ********* Ne že bych kvůli němu nebrečela, ale...

28Pro
Povídka

Šestnáctka (Díl 4.: Daniel)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma), Šestnáctka (Díl 2.: Tereza) a Šestnáctka (Díl 3.: Marta) ******** „To si ze mě děláš prdel? Jasně jsem ti řekl, že dneska...

14Pro
Povídka

Šestnáctka (Díl 3.: Marta)

Pokračování povídek Šestnáctka (Díl 1.: Emma) a Šestnáctka (Díl 2.: Tereza) ******** Emma je fajn. Beru ji skoro jako ségru. Vlastně ji mám radši než svoji skutečnou. Tu vídám tak...

07Pro
Povídka

Šestnáctka (Díl 2.: Tereza)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma) ******** Pokaždý, když se mám sejít s nějakým chlapem, jsem strašně vzrušená. Z toho, že nevím, co mě čeká. Netuším, jak bude...

29Lis
Povídka

Šestnáctka (Díl 1.: Emma)

„Nemám na hádky náladu, jasný?“ zařve na mě, až upustím skleničku s kolou na zem. V životě na mě nezvýšil hlas. Za poslední měsíc to ale udělal už asi potřetí. Spím tři hodiny...

20Lis
Povídka

Matka (Díl 3.)

Pokračování povídek Matka (Díl 1.) a Matka (Díl 2.) ********* Díl 3. Úplnou rodinu jsem nikdy nezažila. Byly mi necelý čtyři, když se od nás táta odstěhoval. A pět let nás pak vůbec...

16Lis
Povídka

Matka (Díl 2.)

Pokračování povídky Matka (Díl 1.) ********** Otevřu oči. Přede mnou je obrovská bílá stěna. Vpravo u okna stojí malej zelenej plastovej stolek a zašedlá židle. Vedle mě jsou další dvě...

13Lis
Povídka

Matka (Díl 1.)

„Tos ses, Moniko, musela úplně zbláznit!“ vyjede na mě máma. Dělá, jako by mi bylo patnáct. „Je mi skoro dvaadvacet, nechci bydlet pořád s tebou a se ségrou.“ „Tak to teda ne,...

business_coffee