První díl cestopisu si můžete přečíst ZDE.

**********

Na Zanzibar jsem se vydala hlavně proto, abych poznala něco jinýho než dosud. A to se mi splnilo. Beze zbytku. Nikde jsem neviděla tak azurový moře, měsíc, který je tak blízko země, že se ho skoro můžu dotknout, nebo pepř v podobě popínavý rostliny, která je vlastně považovaná za parazita. Tanzanská ostrovní část je zkrátka rájem poznávání.

Farma uprostřed pralesa

Není možný ocitnout se na Zanzibaru a nenavštívit farmu s kořením. Já koření zbožňuju. Když vařím (to se ale nestává moc často), koření je jeho nedílnou součástí. Miluju ostrou a výraznou chuť. Pepř, curry, chilli, citrónová tráva, vanilka… To je jen setina toho, co všechno jsme na Zanzibaru viděli a ochutnali. Ale ne koření jako takový, jak ho všichni známe ze supermarketů nebo večerek. Tady poznáte, jak se pěstuje, jak skutečně roste. Zjistíte, že vanilka roste na popínavých keřích, že pepř je obyčejnej parazit, curry je vlastně keřík a hřebíček roste na několikametrových stromech (Věděli jste, že je Zanzibar jedním z hlavních světových vývozců hřebíčku?) a tvoří samotný květ stromu. Když procházíte rozlehlou farmou, sem tam zabloudíte do pralesa, uvědomíte si, že skutečný koření jste možná ani nikdy neochutnali. Každé koření, které tu vyzkoušíme, poznáme, ale přesto má úplně jinou chuť, než na kterou jsme zvyklí. Jíst čerstvý koření má totiž úplně jiný grády. Pepř stokrát víc pálí, skořice je aromatičtější a kurkuma mnohem víc barví.

I ovoce tu chutná úplně jinak. Kokos, který jsem nikdy moc nemusela, jsem se naučila jíst právě tady, pak taky mango, pomelo, ananas… Tak sladký ovoce jsem nikdy nejedla. Než jsme z farmy odjížděli, nezapomněla jsem si namleté koření koupit domů. Curry, chilli, citrónovou trávu a kardamon. Pokaždý, když něco z toho použiju, vzpomenu si na chuť, kterou má koření začerstva. Tomu se asi nic nevyrovná.

Ostrov, který jsme měli sami pro sebe

Další z výletů, který jsme během našeho dvanáctidenního pobytu na Zanzibaru absolvovali, směřoval taky do přírody, tentokrát ale na moře. Z malého městečka Fumba jsme loďkou asi pro dvanáct lidí vyrazili na širý moře. Šnorchlovali jsme, pozorovali delfíny a koupali se na malém ostrově asi padesát krát třicet metrů, kde nebyl nikdo kromě naší skromný výpravy. Zážitek. Když jsem ale vlezla do vody, začalo mě něco kousat. Asi dvacet minut jsem se snažila přijít na to, co to je. Nevypátrala jsem to. S Petrem jsme se shodli na tom, že buď to byl písek anebo drobounké rybičky, který byly tak malý, že jsme je prostě nezahlédly. Ale o nic extra nepříjemnýho nešlo a navíc moře bylo tak nádherně teplý a průzračný, že v něm nešlo neplavat. A když už mě nebavilo plavní, aspoň jsem si do něj jenom tak lehla a dívala se na asi tři kilometry vzdálenou pevninu.

Tam, kde poznáte skutečnej život

Rozhodně stojí za návštěvu i hlavní město ostrova – Stone Town. Na historii a památky moc nejsem, takže vždycky vyrážím spíš někam, kde není moc turistů a kde poznám skutečnej místní život. A protože tou dobou snad nebyla ve městě ani jedna turistická noha (opět kromě naší české výpravy), dal se poznat docela snadno. Nejvíc na místním tržišti, kde jsme procházeli mezi stánky s rybami, masem, zeleninou, kořením, ovocem, oblečením,… Přiznávám, když jsme procházeli halou, kde se zabíjely a porcovaly ryby, musela jsem zadržet dech. Chtěla jsem si tu udělat spoustu fotek a natočit video, ale ten den jsem zrovna měla žaludek jako na vodě a nevydržela tu déle než nezbytně nutnou dobu, kterou jsem potřebovala k přeběhnutí z jednoho konce haly na druhej. Jednu fotku jsem ale přeci jenom ukořistila (viz fotogalerie, určitě poznáte, o kterou jde J).

Pizza fuj, plody huj

Co se týče jídla, tak to bylo naprosto dokonalý. Už jsem se zmínila o ovoci, který chutná úplně jinak než u nás, ale ještě vám musím vybásnit, jak skvěle tu chutnají mořský plody. Jasný, jsem u moře a téměř všude, kde mají moře, umí připravit mořský plody, ale nikdy jsem nejedla tak skvělou langustu jako tady. V hotelu to ale nebylo. Ten byl ryze italský a připravovali tu akorát pizzu, špagety a krabí klepeta bez masa. (Připomínám, že jsme byli ubytovaní v hotelu VOI Kiwengwa Resort.) Když jsme se ale během jednoho z výletů dostali na ostrov Kwale, kde mimochodem roste i nejstarší baobab na ostrově, připravili nám tu místní obyvatelé výběr tradičních tanzanských pochoutek. A nechyběla ani ona zmíněná langusta. Kvůli ní už si nepamatuju, co ostatního jsem tu vlastně ochutnala.

Horko, vlhko a občas déšť

A ještě něco málo k počasí. Jak jsem psala v prvním díle, Zanzibar jsme navštívili začátkem listopadu. Na pobřeží bylo vždycky krásně, kolem třiceti stupňů a téměř pořád svítilo slunce. Sice foukal silnej vítr, ale to nám vzhledem k vysokým teplotám moc nevadilo. Pršelo nám tu jenom jednou. Prudkej liják trval sotva půl hodinu a za další půl hodinu už po něm nebyla ani stopa. Zato téměř pokaždý, když jsme se vydali do vnitrozemí, chvilkami pršelo. Největší déšť nás potkal v hlavním městě. Ale i tady trval vždycky jenom chvilku.

Máte kolu a jednodolarovku? Výborně, nic víc nepotřebujete

O Zanzibar jsem se nikdy moc nezajímala. Nenapadlo mě, že bych se sem mohla někdy povídat. Ale stalo se. A jsem za to ráda. Místní mi připomínají Asuánce, ale přírodou se Zanzibar hodně podobá Thajsku. Všechno je strašně zelený, větší vlhkost, pralesy a taky to sladký ovoce. Napůl jihovýchodní Asie, napůl černá Afrika. A i když ostrov převážně obývají muslimové, není se čeho bát. Tady rozhodně nikoho nezajímá, jakého jste vyznání nebo pohlaví, ale spíš zda máte jednodolarovku nebo Coca-Colu. Přesně o to vás budou prosit dospělí i děti na pláži i ve městě. O nic jiného nestojí. Za pár let se ale možná všechno změní. Jezdí sem čím dál víc turistů a taky si tu čím dál víc boháčů na pobřeží staví a pronajímá vily. Teď je Zanzibar stále ještě místo, kde převažuje příroda. Ne ta uměle vytvořená, ale ta skutečná, prapůvodní. Ale za pár let se z ostrova nejspíš stane jenom další developerskej ráj.

Příště: Rady a tipy na cestu