Fejeton

To když já jsem byla mladá…

Tuhle větu slyšelo už asi mnoho z nás. A ne jednou. Třeba já ji slyšela pokaždé, když jsem se vracela domů hluboko po půlnoci a ráno jsem vstávala hluboko po poledni. To mi bylo od mamky vyčítáno, že za jejích mladých let si tohle rozhodně dovolit nemohla, to by byl doma rachot (a to mi bylo skoro dvacet)… Ovšem, abych byla upřímná, moc nevěřím tomu, že by to byla pravda (jednou se zmínila, že potajmu odešla na diskotéku asi v jedenáct večer). Taky tuhle větu často používala moje babička, když jsem seděla pod vánočním stromkem a koukala jak péro z gauče, když jsem pod ním náhodou objevila tak zvaný měkký dárek. V něm se většinou nacházelo tričko, pyžamo nebo spodní prádlo. A jak jistě víte, mezi teenagery dárky v podobě oblečení (zejména ponožky, pyžamo, svetr) zrovna moc populární nejsou… Někdo čeká spíš telefon, jiný x-box a já vždycky knihy… A tak můj výraz evidentně vybízel k babiččině větě, že ta když byla mladá, byla ráda třeba i jen za pomeranč… (když se ovšem dala do vyprávění, zjistili jsme, že tak špatně na tom rozhodně nebyla). Že se ale mění doba a s tou i nároky mladých, to se vysvětluje hodně těžko… A možná ani není třeba něco vysvětlovat. A ačkoliv žiju sotva čtvrt století, zjistila jsem, že větu: To když já jsem byla mladá, používám už taky, zhruba o dvacet let dřív než moje mamka nebo babička. Osobně si však myslím, že k tomu mám ještě o něco pádnější důvod, než měly ony. Moje sestřenka chodí do druhé třídy a už vlastní smart phone, iPad, mp3 a hraček má tolik, že by vystačily minimálně pro dva plné dětské domovy. Přesto se vždycky těší na to, až dostane něco nového. A jednou jsem to nevydržela a řekla jsem jí, že to když já jsem byla mladá (vhodnější by asi bylo říci mladší, ale chtěla jsem zdůraznit vážnost svých slov), stačil mi telefon s anténou, rádio po tátovi a iPad že nemám dodnes. Vzápětí mi však došlo, že to tak úplně pravda nebyla. Na tu dobu jsem měla víc, než by si kdo jiný mohl přát, protože si dobře pamatuji, že mobil jsem měla jako první ve třídě, měla jsem i elektrický vláček, plyšovou Minnie dovezenou až z Floridy, stejně jako pravou Barbie, taky odněkud z Ameriky. A tak mi nezbývá než větu: To když já jsem byla mladá…, považovat pouze za jakýsi důkaz toho, že ačkoliv mezi generací mojí a našich maminek a babiček stojí někdy i padesát let, některé věci zůstávají neměnné. V naší rodině se holt tahle věta používá k tomu, abychom si připomněly, že za mlada jsme byly všechny stejné. Jen si to nechceme přiznat. Totiž… Dospěly jsme, někdo víc, někdo, kdo je o čtvrt století mladší, mnohem míň.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee