Povídka

Krávy

Vidíš ty dlouhé světlé řasy? Taky bych chtěla takový mít.

Je to kráva, Em. 

Proč jsem si toho nikdy dřív nevšimla?

Protože jsi na ni nekoukala tak zblízka?

Nejspíš. Odmlčí se a pozoruje, jak se ta zvířata snaží neustálým mrkáním, pohazováním ocasu a ošíváním zahnat mouchy, které sedají nejenom na hřbet a hlavu, ale především ke koutkům očí. I přesto ale zvíře působí až nebývale klidně.

Jak dlouho tu ještě budeme sedět a dívat se na krávy, než se dostaneme k tomu, proč jsme sem vlastně přijeli?

Všimnul sis, že si vzájemně pokládáme jenom samé otázky? To je možná náš problém. Ptáme se, ale nehledáme odpovědi. Otázek je čím dál víc, ale ani jeden z nás nemá snahu tomu druhému něco vysvětlit.

Co to na mě zkoušíš, Em? Vždyť jsme teď tady, na Šumavě. Říkalas, že si tu uděláme pár dní jenom pro sebe a zkusíme to ještě oživit.

Oživit. Zvířata a lidi. Nic jiného se v přírodě oživovat nemůžeš. Ve vztazích to má úplně jiný význam, víš? Oživuje se něco, co je skoro mrtvé, co mizí z tohohle světa. Náš vztah ale nikdy naživu nebyl, takže správně bychom měli pracovat na budování našeho vztahu. Ne oživování.

Cože? Em, to si děláš srandu? Nepamatuješ si na naše začátky? Vždyť nám bylo hezky.

Tobě bylo hezky. Mně bylo úzko.

Našel si Emu ještě v době, kdy byl sotva tři týdny ženatý. Manželka čekala dítě a Em se bláznivě zamilovala. Vídali se každý den v práci a tak ho nešlo ignorovat. Snažila se ho nechtít, ale on si nedal říct. Chodil za ní i domů. Nakonec podlehla a začala se trápit. Připravila dítě o jednoho z rodičů. Možná dokonce o oba. Co když se jeho matka bude tak trápit, že ji to poznamená do konce života? Co když dokonce bude to dítě nenávidět? A tak Ema začala nenávidět i samu sebe a vztah, do kterého ji uvrtal.

Nosil jsem ti kytky, kupoval knížky. Pamatuješ? Vždycky si o nějaký vyprávěla a já ti ji hned druhej den běžel koupit.

Neprosila jsem se tě o nic. 

Takže co? Teď mi začneš všechno vyčítat? Budeme si tu tři dny nadávat a pak se v klidu rozejdeme?

Chtěla jsem do přírody, protože člověk se tu člověku líp přemýšlí. Copak to necítíš?

Em, krávy jsou sice možná docela zajímavý, ale nemusíme tu s nimi ztrácet celý den. Můžeme jet třeba na koupák nebo na oběd do Písku, co ty na to? Nebo bys radši do Krumlova?

Ze všeho nejraději by se položila do trávy, usnula a nechala myšlenky a sny propojit v jedno. Možná by jí nakonec spánek ukázal cestu, kterou by se měla vydat. 

Vidíš támhle tu louku s balíky slámy? Vlevo od ní je posed. S dědou jsem tam lezla pokaždé, když strejda na tu louku vypouštěl ovce. 

To byla vaše louka?

Všechno tady okolo bylo naše. U chalupy se pěstovaly brambory a slunečnice. A támhle do toho lesa, co vidíš napravo, se chodilo pro dříví. Nejkrásnější to tu bylo v červenci a srpnu a pak v lednu. Vždycky jsem tu jako malá chtěla bydlet, protože bylo pořád na co koukat. 

Proč jste se sem teda s vašima neodstěhovali?

Protože měli v Praze práci. A protože čím jsem byla starší, tím míň jsem chtěla na Šumavu jezdit. Začala jsem hodně chodit do kina, v kamarádkami jsme trávily spoustu času vysedáváním na lavičkách na autobusových zastávkách. Procházely jsme se po sídlišti a nechávaly se balit od kluků… Co v přírodě, když ve městě byla větší zábava.

Odfrkne si. Stačilo jenom dalších patnáct let k tomu, aby pochopila, co tehdy vlastně chtěla a jak moc absurdní to bylo. Jenže dospívala a v dospívání se přece může chybovat. Ale udělat tu samou chybu v pětadvaceti, to už se odpustit nedá. 

Teď už se sem ale zase vracíš, to je dobře.

Už se nemám kam vracet. Mohla jsem, ale vybrala jsem si špatně.

To nechápu.

Naši tu chalupu i s pozemky před pěti lety prodali. 

Proč, proboha?

Na tu dobu hodně nerada vzpomíná, pořád si vyčítá, že udělala největší chybu v životě.

Dali mi na vybranou, buď mi odkážou chalupu s polem a lesem, nebo to prodají a peníze mi dají. 

Vybrala sis peníze?

Jo. 

To bych do tebe neřekl.

Tehdy si mě neznal.

Ale aspoň seš v pořádnym balíku, ne? To se přeci taky hodí.

Prvních sto deset tisíc padlo na třítýdenní dovolenou po Spojených státech, dalších čtyři sta padesát na auto, pak taky dvou měsíční dovolená na Bali, ta vyšla na dvě stě tisíc, protože nutně potřebovala bydlet v soukromé vile s vlastním bazénem. A zbytek se podělo neznámo kam.

Nemám nic. Během tří let jsem všechno utratila.

Cože? Za kolik to vaši, prosím tě, prodali?

Za mega. 

Vyvalí oči. Nejspíš mu v hlavě šrotuje, jak strašně jsme na tom prodělali a jak si někdo cizí doteď mne ruce. Ale ono to bylo ještě trochu jinak.

Copak si od nikoho nenechali poradit? Pozemky jsou dneska mnohem dražší než stavení. 

Táta to prodal svý sestře. Nechtěl, aby sem naše rodina neměla žádný přístup. Chtěl si nechat aspoň teoretickou šanci, že si sem občas bude moct zajet.

A jezdí?

Ne. Se ségrou se od toho prodeje nebaví. Chtěla totiž, aby jí barák přenechal za půl mega, protože jsou příbuzní. Nedokázala pochopit, že i ten milión chtěl táta jenom proto, že chalupu prodává vlastní sestře.

A táta se ségrou neměli ten barák napůl? 

Setra dostala chalupu v Jizerkách. Táta chtěl Šumavu, protože tady vyrůstal. Do Jizerek jezdil jenom na návštěvy. A ségře to bylo jedno. Ta nejezdila nikam, chtěla mít jenom něco svého.

Takže jsme tu vlastně na návštěvě. 

Dalo by se to tak říct.

Jak to myslíš?

Musela jsem jí zaplatit. Pět set na noc a slíbila jsem, že nic ze zásob, co tu má připravené na zimu, si nevezmeme. Víno, konzervy a tak. 

Mrcha.

Ema jenom pokrčí rameny. Je ráda, že sem aspoň může jezdit. A pět set zase není za tu možnost tak moc. Bere to jako vykoupení za chybu, kterou udělala.

Tak já ti to pak zaplatím.

Nechci nic platit. Chci vyřešit to, co je mezi námi.

Emo, já tě mám moc rád, chci s tebou být.

Nepřestává jí fascinovat, jak jsou ta zvířata obrovská a jak majestátně působí. Pasou se, přežvykují, procházejí se v močálu, drbou se o starý, dnes už nefunkční betonový sloup, přes který kdysi vedl telefonní kabel. Strkají do sebe navzájem, olizují se. Pořád mají co dělat a do toho je ještě stíhají pozorovat Emu a jeho. Pokyvují hlavami, jako by Emě rozuměli. Chtěla by na ně koukat už napořád.

Já vím, že mě máš rád, ale já už nemám ráda tebe. 

Samotnou ji překvapí, jak jednoduché to bylo říct.

Jak nemáš? Co je to za blbost? Ještě před tejdnem si byla v pohodě.

Dělala, že je v pohodě. Je pro ni jednodušší se přetvařovat, než svěřovat. I když tady na chalupě to jde mnohem líp.

Přemýšlela jsem a měl by ses vrátit k rodině.

Nebudu se k nim vracet, Emo, nezajímají mě. Co kdybychom radši rozdělali oheň a opekli si ty špekáčky?

Ema ale nechce rozdělávat oheň, pak by se totiž ta nádherná zvířata mohla leknout a odejít a to nechce. Chce být s nimi. Slyšet zvuky, které vydávají, dívat se jim do očí.

Nezajímá tě manželka a vlastní dcera. Jak tě pak můžu zajímat já?

Protože seš jiná. Neřešíš, co budeš vařit k večeři, nebo že by se měl vytřít balkón. Nepíšeš mi sálodlouhej nákupní seznam, a když omylem něco zapomenu koupit, nenadáváš mi. 

Ale mohla bych.

Cože?

Kdybych byla tvoje žena a měla s tebou dítě, třeba bych tohle všechno taky dělala. 

Ale to nejseš, seš moje přítelkyně. Navíc moc krásná.

Třeba bych už taky chtěla mít dítě. 

Poznámku o svém vzhledu nechá bez komentáře. Předtím se nikdy o dětech a rodině nebavili. Nebyl důvod. Ema ale o tom přemýšlí často. Že by si od tety pronajala jednu místnost a bydlela tu. Do Prahy přeci může jezdit, kdy se jí zlíbí. 

Jednou na to určitě přijde čas a pak o tom budeme mluvit, jak často budeš chtít. 

Bavíme se o tom teď.

Ale Emo, myslel jsem, že si užijeme romantickej víkend v pustině a zatím jenom sledujeme krávy a bavíme se o ničem. 

O ničem?

Prostě o něčem, co nikam nevede.

Všechno někam vede. Každý krok, který učiníme, někam povede. Třeba i to, že jsme přijeli sem na Šumavu někam vede. 

A najednou má ve všem jasno. Potřebovala pouhou hodinu, aby zjistila, co chce v životě dělat dál. A taky s kým. A bez koho. 

Co vlastně chceš Emo? Myslel jsem, že seš v pohodě ženská, která je na rozdíl od všech ostatních rozumná, nekomplikovaná a po chlapovi chce jenom to, aby ji měl rád.

Bezděčně se usměje. Každé slovo, které vyjde z jeho úst, ji jen utvrzuje v tom, že se rozhodla správně.

Ty vůbec nevnímáš, co se okolo tebe děje. Zajímáš se jenom sám o sebe a co je pro tebe dobrý, ale co chci já nebo tvoje žena, tě nezajímá. A jakmile ti to řekneme, ošíváš se a máš tisíc řečí, které skutečně nikam nevedou.

To není pravda.

Nekoukáš kolem sebe. Sedíme tady a já tě prosím, aby ses rozhlížel, všímal si, pozoroval, ale tobě jde jenom o to, aby ses najedl a pak jsme skočili do postele. 

To není pravda.

Ale je.

Není, Emo! 

Pak by sis ale měl všimnout, že tady před námi nestojí krávy. 

Zaraženě se na Emu podívá, nato se zahledí na pole, zpátky na Emu a pořád nechápe, co po něm vlastně chce. 

Všechno jsou to býci. Krávy mají vemena, to bys měl vědět. Tihle mají koule. A jsou docela zřetelně vidět. Stačí se dívat.

Co to meleš? Vždyť je úplně jedno, jestli je to kráva nebo bejk. Nikoho to nezajímá!

A taky sis mohl všimnout, stačilo jen trochu vnímat, že čekám dítě. 

Zrudne a začne si mnout týl. Znali se dost dlouho na to, aby Ema poznala, že je nervózní, ale příliš krátce na to, aby se aspoň koutky úst nepousmála a aby si svoje rozhodnutí rozmyslela.

Nevěděl jsem… Nechápu, proč mi to říkáš, zrovna teď.

Protože tady je to ideální místo.

Ví, že do Prahy už se nevrátí. Že její místo je právě tady. 

Co budeme dělat?

Nevím, co budeš dělat ty, ale já tady budu žít. 

A pořídí si krávu.

Já se musím vrátit do Prahy, co bych tady dělal? Emo, takhle to nejde, musíme to naplánovat.

My dva nemusíme nic. Je jenom jedno my. Já a oni.

Stočí zrak do polí a těší se, že jednou se tam bude pást třeba i její dobytek. Musí napravit chybu, kterou udělala. V tom se ozve sborové zabučení a Ema se konečně po dlouhé době od srdce zasměje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee