Jak na Nový rok…

Věštci a jasnovidci jsou prý podvodníci. Nikdo přece nemůže dopředu vědět, co se komu stane a nestane. Ale jedno české přísloví praví, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Což je věštba, která se týká nás všech. No potěš. Podle mého názoru ji musel vynést člověk, nikoliv nadpřirozenými schopnostmi obdařený, ale nadmíru pesimistický. U mě je to vždycky tak, že vstávám kolem poledne, je mi neskutečně špatně a tak za celý den nepozřu ani sousto. Nepořádek v bytě se směle vyrovná výbuchu v Hirošimě. Kouknu do peněženky, tam pusto prázdno. Marně se zkouším rozpomenout, proč mám na svých nových šatech mastný flek a v odchozích hovorech číslo 128. Hlava bolí, tělo je jak z kamene a myšlenky poletují zcela nesmyslně mezi polozapomenutou včerejší nocí a tím, co všechno musím stihnout, aby další den bylo vše, jak má být a já se mohla vypravit na návštěvy příbuzných. Představa, že by se všechno mělo opakovat po celý rok, je naprosto děsivá, ne-li přímo hororová. Jenže prvního ledna večer vždycky přemýšlím nad tím, jak moc reálné věštby jsou . Nepořádek v bytě zůstává nadále, do peněženky mám taky věčně hluboko, mastný flek na šatech ne a ne zmizet, kocovinu mám taky častěji, než jednou za dvanáct měsíců, a díky svým bezmezně milovaným kamarádům se na policii objevuju častěji, než je společensky přípustné. A tak mě napadá – co kdybych Silvestra vůbec neslavila? Jenom sledovala staré filmy, četla, učila se, šla do posilovny a za celý den neutratila jedinou korunu. Byl by pak nadcházející rok jiný? Jednou to budu muset vyzkoušet. Nejděsivější na Silvestru je totiž to, že přesně víte, co vás druhý den a po zbytek roku čeká. A pak že je věštění podvod.