Kancl

„Holky? Slyšely jste, jak prej včera Helena balila modroočka?“

Všichni si to představujem.

„Si děláš prdel, ne?“

Heleně je dvaašedesát, věčně smrdí močí a vaří si květák v mikrovlnce. Tu nikdo nebalí. Podle mě ji nikdo nikdy nebalil. Modroočko je zas divnej, takovej vlk samotář, a je mu asi pětadvacet.

„No fakt! Otevřela lahvinku, modroočkovi nabídla, nakvartýrovala se k němu do kanclu a normálně tam spolu zůstali!“

„Jako až do rána?“ ptá se ta největší drbna z kanclu. Vlastně druhá. Po Heleně.

„Nevím, to nám třeba poví, až přijde.“

Jenže chodí až ve dvě. Teď je teprve půl jedenáctý.

„A ptaly jste se modroočka?“

„Ten mlčí. Je mu blbě.“

„Z Hely nebo chlastu?“ Kombinace obojího je smrtelná. To by dneska v práci nebyl.

„Z přemíry obojího,“ konstatuje šéfka.

„Jani, tys odcházela poslední. Už byli nametený?“ ptám se.

„Nevím, já si jich nevšímala.“

Bodejť by jo. Největší dříč z kanclu. Nikdo ji ovšem nedocení. Ani slovně ani finančně. No co, je tu ještě moc krátce.

„Já nechápu, jak tu mrtvolu mohl za hodinu celou rozřezat a zakopat na dvorku bez toho, aniž by si toho někdo všimnul,“ mluví si sám pro sebe Vláďa, jedinej chlap v kanclu.

Ticho.

„Asi byl zručnej,“ řeknu.

„Jenže když se to tělo rozkládá, tak prostě smrdí. A promiň, nikdo nerozřeže a nepohřbí lidský tělo za hodinu, jedině možná motorovkou a tu neměl.“

Pokrčím rameny. Na vraždy je tu odborník on. Píše o nich už dvacet let. Občas se bojíme, že někdy zkusí někoho zabít, aby si vyzkoušel, jestli se mu fakt podaří tu mrtvolu ututlat. A vzhledem k tomu, že má v kanclu kolem sebe dvanáct ženských, nejspíš to bude někdo z nás.

„Fůj, už jste byli na dnešní polívce?“ ptá se služebně nejstarší kolegyně, co se právě vrátila z jídelny.

Kdo chodí na oběd před jedenáctou?

„Co je za polívku?“ ptá se šéfka.

„Cibulačka.“

Dá si někdo normální v jídelně cibulačku? Já na obědy už přes rok nechodím. Jednou jsem se pozvracela z pohankovýho rizota s lilkem. Letělo to přímo do klávesnice. To mi stačilo.

„Tu mám ráda!“ vykřikne někdo z druhý strany místnosti.

„Tak dneska si ji nedávej,“ odpoví jí ta služebně nejstarší, „připomíná totiž bramboračku. Akorát bez hub a brambor. Takže takovej vývar. Z brambor. Nebo spíš ze soli.“

Už se nemůžu dočkat, až si zajdu na oběd do Kaufu. Pizza to jistí.

Přijde Helena. Normálně už v jednu. Sice je oficiální pracovní doba od devíti, ale přijít v jednu, to se považuje za brzkej příchod. U nás v kanclu pochopitelně. U vedení už tolik ne.

„Cos tady vyváděla, prosím tě?“ ptá se zas její šéfka.

„Cože? Kdy? Dej mi pokoj, bolí mě hlava.“

„No s modroočkem!“

„Jo ták, nic. Vypili jsme dvě flašky a šli domů.“

„Jasně! Vždyť tady kolujou příšerný řeči!“

„Prosím tě, Jaruno, jako bys to neznala! Zas přeháníš.“

„Právě že znám! Vždycky je to sodoma gomora!“

To je fakt. Kolikrát ležely po celym kanlu rozházený kusy jídla – rohlíky, paštika, brambůrky, oříšky – a kromě toho papíry, listí, prostě všechno. Nikdo neví, kde se to tam vzalo. A nikdo se radši ani neptá.

„Jaká sodoma gomora. Ty seš strašná puritánka, Jaruno. Jdi do prdele.“

Takhle se normálně bavíme. Fakt. Nadřízenej, podřízenej. To je fuk.

„Se radši zeptej tady naší tichý vody s kým šla večer domů,“ Helena kejvne hlavou směrem k Janě.

V tu chvíli zbystří celej kancl.

„Co?“ zvedne hlavu tichá voda.

„Pověz, s kým si šla večer domů!“

„Ty seš slepičí prdel!“ zaječí.

Tolik slov za sebou ještě nikdy neřekla.

„Mě nebaví, jak furt někdo drbe jenom mě!“

„Krávo!“

Na vysvětlenou – Janičce je třiadvacet. Ke starším ani nadřízeným respekt nechová. Omlouvá ji snad jenom to, že to nikdo tady z kanclu.

Janička se rozbrečí a utíká na záchod.

„S Goťákem!“ křičí Helena a smíchy se popadá za břicho.

Goťák je samozřejmě přezdívka. Náš nejvyšší totiž rád poslouchá Gotta. A má slabost pro mladý blondýnky.

Všichni mlčíme. Tak nějak to stejně každej tušil.

„A tos ani neblila?“ ptám se Hely. Občas bývá na předzahrádce nablito.

„No dovol!“

Usmívám se.

„Ale spala si pod stolem.“

„Jak to víš?“

Když jsem přišla do práce, byla pod jejím stolem zašmodrchaná deka a vedle pelech pro psa. Dává si ho pod hlavu. To je prostě Helena.

Dívá se na mě, jako by mě nejradši zabila. O vteřinu později po mě hodí nůžky. Uhýbám. Jako pokaždý.

„Ježíš, mně je zle,“ sedne si.

„To ti ani snad nestálo za to chodit na ty dvě hodiny domů,“ popíchnu ji.

„Ty mlč.“

„No to je nechutný! Co to je!“ vykřikne asi po půl hodině naprostýho ticha Helena.

Ochutnala cibulačku.

„Cibulačka,“ říká služebně nejstarší.

„No to je hnůj.“

„Už to mám!“ vykřikne Vláďa.

Všichni se leknem.

„Co?“

„Kočkolit! On tu mrtvolu určitě zasypal kočkolitem!“ Má prostě svůj svět.

Proto asi nesmrděla. Píšu si to. Jednou se to může hodit.