Jeden den v posteli

Mít rýmu, kašel a ještě k tomu horečku není vůbec nic příjemnýho. To snad potvrdí každej z nás. Nicméně pravdou je, že jednu výhodu to bezesporu má. Ovšem jen v případě, že si můžete dovolit vzít si v práci volno. Patříte mezi ty šťastlivce i vy? Pak čtěte dál. Jestli ne, čtěte taky. Zjistíte, o co vás zaměstnavatel ochuzuje (kromě práva být nemocný a aspoň jeden den odpočívat).

Ráno nám je obvykle líp než večer. Tak to prostě je. A než ten večer nastane, můžeme zažít docela príma den. I když je nám sebehůř. Já to tak aspoň mám vždycky. Tady máte deset důvodů proč.

1. Sice nemůžu dýchat a chrchlám jak tuberák, ale zato mám ráno čas si udělat ke snídani vaječnou omeletu. Nikam totiž nepospíchám, takže se mi ji dokonce podaří nespálit.

2. Jakmile je vaječná omeleta hotová, je mi zase hůř. Nějak mě to vaření zmohlo, takže je čas si zase vlézt do postele, samozřejmě se snídaní, a pustit si film. Film je fajn, protože je mi tak mizerně, že u něj neusnu a dokoukám ho až do konce.

3. Po filmu, říkám si, bych měla začít něco dělat. Jako do práce, že jo. Ať nevypadám, že se flákám. Házím do sebe paralen a otevřu si počítač. Jenže se mi z horečky tak točí hlava, že nepřečtu ani `ň`, takže ho zase zaklapnu a koukám na televizi. Na různý blbosti, na který by mě normálně nenapadlo koukat.

4. Když paralen začne působit, můžu už i číst. Takže sáhnu po počítači. Ne kecám, po knížce. Čtu si. Dokud se mi zase nepřitíží. Nakonec u ní usínám.

5. Probudím se a hoří mi hlava. Odpoledne. Takže zase začínám mít teplotu. Třicet sedm a půl. Čas na další paralen a zmrzlinu. Jo, zmrzlina je fajn. Normálně se sladkýmu vyhýbám, ale dneska můžu, že jo. Nemám na ni vůbec chuť. Všechno chutná jak nasáklá houba na mytí nádobí, ale když už si ji můžu dát, tak bych byla blbá, kdybych si ji nedala. Pustím se do Magnumu. Bílá čokoláda. Sním tři lžičky. Pak vyzkouším Carte D’Or s příchutí profiterolek. Taky nic moc. Ale co, mám dobrej pocit, že jsem si dala zmrzlinu a ještě jsem si jí zchladila tváře.

6. Teď už bych ale vážně měla začít něco dělat. Je odpoledne a večer mi bude hůř. Zase otevřu počítač. Ale zaseknu se na cestovatelskym blogu. Pak projedu idnes, novinky, čétédvacetčtyřku a nakonec si otevřu Word, že fakt už začnu psát. Ale pak mi dojde, že jsem přece nemocná. Neměla bych nic dělat. Ten jeden den se to nezblázní.

7. Zase koukám na televizi a čekám, až přijde domů Petr. Přinese mi totiž večeři. Dneska nemusím vařit ani nakupovat, takže si poručím salát a polívku z UGA a těším se, že dostanu večeři až do postele.

8. Usínám. Vzbudí mě Petr. Už mi je zase hůř. Vezmu si další paralen a sním večeři. V posteli. Dobrá. Asi se mi vrací chuť. Usnu.

9. Probouzím se v půl osmý. Po těch třech paralenech je mi líp. Bodejť by ne. Petr se ptá, jestli něco nepotřebuju. Že by kafčo? Tak jedno cappuccino, prosím (kafe jinak vždycky dělám já). Koupil jsem i zákusky, říká. Z IF Café. Pane jo! Tak to si dám. Je mi fajn.

10. Totálně proflákanej den. V půl devátý chci fakt už začít něco dělat, ale je mi zase hůř. Koukám na telku a trochu si čtu. Z toho nicnedělání mě dokonce napadne téma dalšího příspěvku na blog. A to jsem si skoro myslela, že mám nějakou tvůrčí krizi. Uf.

Jo, počkat. Ještě jednu výhodu ta chřipka nebo co to je, má. Můžu jít spát, kdy chci, protože ráno v půl osmý nemusím na rotoped ani na jógu, když jsem nemocná, že jo. Takže si klidně můžu trochu přispat.

Berte život pozitivně :-). Je to fajn.