Ze života (ne)novinářky

Cyklisto, v Praze nemáš co dělat!

Jezdíte autem a cyklisty nesnášíte? V tom případě dál nečtěte. Ušetříte se tím zbytečnýho rozčilování. Pokud ale na kolo občas sednete, mohli byste se mnou aspoň trochu soucítit. A popřát mi pevné zdraví a dlouhý život.

Jestli na kole jezdíte i po Praze, což je občas nutný, když se chcete dostat na cyklostezku a nepoužít přitom auto ani městskou dopravu, asi tušíte, o čem tenhle článek bude. O běsnících řidičích, vystresovaných cyklistech, nervech na pochodu a blížící se smrti.

Bydlím v centru. Na Vinohradech. A když si chci vyjet na kole, potřebuju se co nejrychleji dostat do Podolí na cyklostezku. Chápejte mě, já nejsem kdovíjakej kolař. Jezdím na kole sotva rok. Období od pěti do dvanácti let, kdy jsem na kole uměla, nepočítám, protože jsem do svých osmadvaceti let jezdit na kole úspěšně zapomněla. „Ale jízda na kole se nezapomíná!“ tvrdí mi všichni. Blbost. Jsem živým důkazem toho, že zapomíná. Jsem třeba i schopná sednout do auta, celou hodinu se urputně soustředit na brzdu, abych nezapomněla, kterej pedál v případě nouze použít, a hned další den to zase úspěšně z paměti vytěsnit. Ale vraťme se k cyklistice.

Před každou jízdou se Petra několikrát zeptám, kterou brzdou mám brzdit, jestli přední nebo zadní a jestli je na pravym nebo levym řídítku. Jasný. Zadní a pravý řídítko. Opakuju si to celou cestu až na náplavku. Problém je v tom, že dostat se z Vinohrad na náplavku se rovná pro nezkušenýho cyklistu pokusu o dobrovolnou sebevraždu.

Už když se snažím Slezskou ulicí dostat na náměstí Míru, troubí za mnou první auto. Proč troubí, je mi záhadou. Jedu při kraji, jedu rychle (vždyť je to z kopce) a nijak ho neomezuju. Nicméně při předjíždění na mě nezapomene zavolat, že jsem dementní kráva. Srdce mám až v krku, oči navrch hlavy a tep minimálně sto sedmdesát. Nic, nenechám se přeci vykolejit každým blbečkem, že jo. Zastavuju na semaforu. Čekám na zelenou. Za mnou staví auto. Oranžová, našlapuju. Zelená, jedu. Řidič za mnou troubí jako blázen, divoce gestikuluje a s hvízdáním gum mě předjíždí. Asi jsem se rozjížděla moc pomalu. Potím se jako prase.

Konečně sjíždím na náplavku. Rozhodnu se využít cyklostezku na silnici, abych nemusela uhýbat chodcům na chodníku. Vjíždím do tunelu pod Vyšehradem a zase slyším troubení a „… čo b…á!“ Jsem na cyklostezce? Jsem. Jedu rychle? Jedu! To já fakt umím! Obvykle po rovině jezdím rychlostí celých dvaceti šesti kilometrů v hodině! Auto mě předjede a těsně přede mnou prudce zabrzdí. S hrůzou v očích mačkám pravou a o setinu vteřiny později i levou brzdu. Zmatkuju. Vjedu do tramvajových kolejí a kolo se po nich sklouzne. Balancuju! Nespadla jsem! Tohle už je na Petra moc. Předjede mě a křičí na řidiče takový výrazy, který jsem ani netušila, že existujou. Jenže ho nikdo, kromě lidí stojících opodál, neslyší. Jsem šťastná, když vjíždím na cyklostezku na chodníku.

Do tý doby, než cinkám zvonkem na skupinku lidí před mnou, protože jich jde pět vedle sebe a já netuším, kam uhnout. Leda zpátky na silnici a po tý teda už nejedu. Zacinkám znovu. Všichni se po mně otočí. „Si zazvoň ještě jednou, ty nádhero!“ Jo, tak to už jsem vytočená. „Jestli jste si nevšimli, jste na cyklostezce! Tak se podle toho laskavě chovejte!“ křičím a předjíždím je. Kecám. Přiznávám se dobrovolně. Použiju úplně jiný slova. Bohužel se snížím k mnohem méně sofistikovanějším výrazům. Musela jsem si ulevit. Umíte si představit, jak je tahle cesta z Vinohrad do Podolí psychicky náročná? Jestli jo, pochopíte, že jsem nemohla být slušná.

A pak je tu ještě jeden problém, kterej mě jakožto rekreačního cyklistu trápí. Děti. Nic proti nim nemám. Vážně ne. Ale uvědomujete si, jak nebezpečné jsou, když je rodiče posadí na tříkolku, nedej bože na normální kolo a ony se bezhlavě prohání po cyklostezce, aniž by se rozhlížely napravo nalevo? Ne, počkat. Nejde ani tak o to, že se nedívají, co se děje napravo nalevo, problém je v tom, že se nedívají před sebe! Že to není možný? Jo, je! Dítko si jede naproti mně. Bystřím. Zbývá dvacet metrů, než se mineme. Deset. Pět. Brzdím. Leč nemám tucha, že musím zastavit úplně, aby nedošlo ke srážce, jelikož nepředpokládám, že metr přede mnou dítko vjede do mýho, pravýho pruhu, aby se otočilo a podívalo, jestli za ním skutečně jeho zbožňovaní rodiče jedou! Kříží mi cestu, já strhávám řídítka doprava, ztrácím rovnováhu, seskakuju z kola a… válím se po zemi. Dítko si ničeho nevšimne. Jede vstříc rodičům. Já kleju. A nadávám. V duchu. Před dítětem je mi blbý mluvit sprostě. Spílám rodičům. Ne proto, že dítku dostatečně nevysvětlili, co se smí a nesmí dělat, když není na cyklostezce samo, ale kvůli tomu, že celou scénu mají před očima, ale absolutně nic neřeknou. Žádný `pardon`, `omlouvám se`. Čučí jak puci a jedou dál. S očima vytřeštěnýma hrůzou, protože si představujou, co by se mohlo stát, kdybych to kolo nestrhla.

Všichni berou jízdu na kole jako ten největší relax. Vyčistí si hlavu, provětrají se a ještě udělají něco pro zdraví. S tím já ovšem razantně nesouhlasím. Já si nejenže hlavu nevyčistím, ale ještě ji mám tak zavařenou od představování si všech hrozících katastrof, že mě začíná pořádně třeštit. Ke všemu se ani neprovětrám, nýbrž pořádně zapatlám od trávy a bláta, do kterýho padám. A že bych dělala něco pro zdraví, to mi taky nepřijde, protože mít náběhy na infarkt šestkrát do hodiny určitě není zdravý. A abych se z toho všeho vzpamatovala, v cíli si musím dát minimálně dva panáky. Pro mě je jízda na kole hlavně očistec. A boj o život.

One thought on “Cyklisto, v Praze nemáš co dělat!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee