Category: Ze života (ne)novinářky

Ze života (ne)novinářky

Jak jsem vydala svoji první knížku

Řeknu vám, vydat knížku je super! Připadáte si, jako by vám svět ležel u nohou. Lidi vám píšou, jak jste skvělí, dostáváte jednu nabídku na rozhovor za druhou a už ani nemusíte sedět deset hodin denně v kanceláři.

Naštvala jsem vás? Co? Aspoň trochu. Že jo? Ne?! Pak vám asi došlo, že nejsem žádná J. K. Rowlingová, Dan Brown ani Halina Pawlowská. Jsem zkrátka holka, co se rozhodla, že vydá knížku, i když ji vůbec nikdo nezná. Bez peněz, bez nakladatelství, který by ji proslavilo, nápadu, o čem by knížka mohla být a bez tucha, co všechno to obnáší. Ale tak víte co, byl to můj sen od mých třinácti let.

Ale první odstavec tohohle článku fakt není o mně. Kdysi jsem si to možná tak nějak představovala. Na základce, chvíli možná i na střední, ale pak mi došlo, že jestli se jednou budu živit jako novinářka nebo spisovatelka, díru do světa rozhodně neudělám. A že budu muset dřít od rána do večera, abych si vydělala aspoň trochu slušný peníze. Ale co nadělám, když mě nic jinýho než psát, číst, koukat na filmy a pít kafe nebaví.

Hemingway ani výše jmenovaní literáti ze mě nikdy nebudou. Nejspíš. Nepředpokládám to. Nestojím o to. Kecám. Teda nepotřebuju, aby mi svět ležel u nohou, ale nemuset sedět každej den v kanclu? Jo, tak to beru hned! Leč do toho mám taky daleko a věřte, že ačkoliv mi moje knížka vyšla už před dlouhými čtyřmi dny, svět se nepřestal točit. A já druhej den stejně musela do práce. Vlastně se nestalo vůbec nic. Jenom nějaký to vnitřní uspokojení, že je deset měsíců mý práce zhmotněný v něčem, na co si můžu sáhnout. Podívat se na to a říct si: „No, ty vole. Dalas to!“ Upřímně? Tohle jsem si neřekla. Já se na tu knížku vůbec radši moc nedívám. Mám totiž už dlouhých pár neděl panickej strach z toho, že někde uvnitř objevím děsivou gramatickou nebo jinou chybu, za kterou se mi všichni budou smát a kritizovat mě. I z toho důvodu si ji nikdy znovu nepřečtu. Stačí, že jsem ji četla asi šestkrát, než jsem text odeslala do tiskárny. To možná bylo na celym tom procesu nejtěžší. Smířit se s tím, že co neopravím teď, zůstane v knížce navždycky. Ten stres, abych na něco nezapomněla, něco omylem nevymazala, nepřehodila… Znají to všichni, kteří někdy odevzdávali bakalářku nebo diplomku. Teď to ale bylo přece jenom horší. Chápejte. To dílo stojí vaše tři měsíční výplaty. Chcete, aby bylo perfektní. Ale ani když už ho do tiskárny pošlete, nemáte klid. Já ho rozhodně neměla. Zdály se mi příšerný sny, který vám ani nebudu popisovat, ale všechny se samozřejmě týkaly knihy. Tisku, distribuce, recenzí, prostě všeho.

Počkejte, jeden sen vám přece jenom povyprávím. Jde totiž o to, že se stal skutečností. Tři dny potom, co jsem knihu poslala do tiskárny. Ráno se probudím, třeštím oči před sebe a v hlavě si přehrávám ten děsivej sen. Na straně 105 je gramatická chyba! To přece nemůžu nechat jenom tak! O pár vteřin později si naštěstí uvědomím, že to je jenom sen a zapomenu na něj. Odpoledne se k němu vrátím. Nedá mi to, že jo. Otevřu si v počítači stranu 105 a ta chyba tam vážně je! Panika! Obrovská panika. To si ani nedovedete představit. Volám do tiskárny, píšu do tiskárny…. Nic. Za hodinu přijde odpověď, že kniha už se tiskne! Propadám totálnímu zoufalství. Píšu, jestli se to dá opravit. Naštěstí dá. Za tři stovky. No tak to mi za to stojí. Nicméně od tý doby už elektronickou verzí knihy nelistuju a uklidňuju se tím, že v každý knížce je přece chyba. Že jo? Uklidněte mě někdo, prosím!

No nic. Tohle už je naštěstí za mnou. Knížka je venku. Po všech těch probdělých nocích a nespočtu chvílích sevřenýho žaludku a bušícího srdce. A taky úřadování. Abych našla tu správnou tiskárnu, aby knížka k něčemu vypadala, aby se vůbec dala číst, abych měla vlastní e-shop, aby na něm byla platební brána, abych měla jak knížku distribuovat, aby si ji aspoň pár lidí koupilo… Není to prdel. Vážně ne. Tisíckrát jsem s tím chtěla seknout. Milionkrát jsem si říkala, že to nemá cenu, že na to nemám. Když tohle všechno překonáte, můžete si gratulovat. Ne že bych dokázala něco světobornýho, ale pro mě je to víc, než jsem si kdy dokázala představit.

A co je nejdůležitější – že vaši několikaměsíční dřinu ocení i váš kluk. Jakmile nám z tiskárny knihy přivezli a my je všechny po dvou hodinách vlastníma rukama konečně nanosili do naší skladovací místnosti, Petr rozbalil první balík, prohlídl si knížku ze všech stran, zběžně ji prolistoval a celou tu parádu okomentoval slovy: „Hele, do sběru dobrý.“

13Čvn
Ze života (ne)novinářky

Cyklisto, v Praze nemáš co dělat!

Jezdíte autem a cyklisty nesnášíte? V tom případě dál nečtěte. Ušetříte se tím zbytečnýho rozčilování. Pokud ale na kolo občas sednete, mohli byste se mnou aspoň trochu soucítit. A...

07Čvn
Ze života (ne)novinářky

Jsem to ale kuchařka!

Vaříte? Já ne. Zato jsem velká sběratelka kuchařek. Neznám lepší pocit, než listovat kuchařkou s krásnými fotkami a snít nad tím, co všechno bych mohla uvařit, kdyby se mi chtělo. Ale...

28Kvě
Ze života (ne)novinářky

Můj každodenní boj. Se sebou samou

Život je o překonávání překážek. Slýchám to dnes a denně. Touhle větou začíná většina motivačních řečí, knih, článků… Když tuhle větu slyším nebo vidím napsanou,...

23Led
Ze života (ne)novinářky

Jeden den v posteli

Mít rýmu, kašel a ještě k tomu horečku není vůbec nic příjemnýho. To snad potvrdí každej z nás. Nicméně pravdou je, že jednu výhodu to bezesporu má. Ovšem jen v případě, že si...

23Lis
Ze života (ne)novinářky

Říkejte mi `slečna Depka`

Je to tak. Bohužel. A ne, teď zrovna depku nemám. Za poslední půlrok jsem ale měla dvě velký (vždycky trvaly tři dny). Těch, co trvaly jeden den nebo večer, bylo ale víc. V těch chvílích...

14Lis
Ze života (ne)novinářky

Jsem novinářka. A nestydím se za to

Když pracujete v médiích, má to tři obrovský nevýhody. Za prvé, všichni vás už po zjištění této informace odsoudí. Jste to přeci vy osobně, co píšete ty nesmyslný články o...

18Říj
Ze života (ne)novinářky

Děti nemám! No a co?

Tak jsem včera zjistila, že už bych měla být vdaná, nebo aspoň zasnoubená, a minimálně čekat první dítě. Ne, není mi přes třicet. Ještě mi vlastně není ani dvacet devět, ale jak jsem...

03Říj
Ze života (ne)novinářky

7 pravd o životě, ke kterým dojdete, ještě než vám bude 30

Tolik kamarádů, kolik jste měli na základce a střední škole už nikdy mít nebudete. Zbylo vám jich pár. Ti ostatní zamrzli v telecích letech nebo se nedokážou bavit o ničem jiným než...

04Zář
Co mě napadneZe života (ne)novinářky

Můj sen o ideální váze 2: Kvůli bolesti přestávám běhat

Když jsem před pár týdny psala článek Můj sen o ideální váze, byla to chvíle, kdy jsem se rozhodla, že už nebudu držet žádný diety, ale že prostě změním životní styl. Budu víc...

15Čvn
Co mě napadneZe života (ne)novinářky

Můj sen o ideální váze

Kdykoliv se rozhodnu žít zdravě a nejíst blbosti, vydrží mi to jen pár dní a pak si zase ten kus čokolády, hamburger nebo kolu dám. Popřípadě všechno najednou. Máte taky ten problém?...

27Kvě
Co mě napadneZe života (ne)novinářky

Když mě práce ubíjela, řekla jsem: „Dost!“

V poslední době jsem měla všeho plný zuby. Chodila jsem spát unavená, vstávala ještě unavenější. Neměla jsem chuť jít běhat ani chodit na jógu ani si třeba číst. Každej den...

23Kvě
Co mě napadneZe života (ne)novinářky

9 mých TOP restaurací

Seš z Prahy? Nebo do Prahy často jezdíš? A co Středočeskej kraj? Máš ho zmapovanej? Já docela jo a proto jsem se odhodlala ke kroku, na kterej se chystám už poměrně dlouho – sepsat...

09Kvě
To se vážně staloZe života (ne)novinářky

Proč jsem se rozhodla studovat grafologii?

Už jsou to dva roky a pár měsíců, kdy jsem se v jednom článku na internetu dozvěděla, k čemu všemu mi může taková grafologie být. Na základě toho jsem se rozhodla, že zkusím...

23Led
FejetonTo se vážně staloZe života (ne)novinářky

Práce mezi bulvárními slepicemi

Vydržela jsem to rok. Přesně rok. Na den, možná i na minutu. Ale víc energie už jsem bulváru prostě obětovat nechtěla. Psát o lidech a jejich soukromí, navíc příběhy, na kterých není...

business_coffee