Pár článků o dětech už jsem na blog napsala. Dobrovolně přiznávám, tohle téma mě stále neopustilo. Ne proto, že po nich tolik toužím. Neprahnu po nich vůbec (zatím) ani je nezatracuju, jak si jistě myslíte, ale co považuju za do nebe volající, je fakt, že nastávající maminky a čerstvé prvorodičky mají taková privilegia! To není fér!

Jestli máte těsně před porodem nebo pár dnů po porodu, pogratulujte si. Nedávno se v mém okolí zase tři z mých známých staly prvorodičkami. Slušně jsem jim poblahopřála a zase se stáhla do ústranní. Mám totiž pocit, že si s nimi nemám co říct. Respektive se v jejich blízkosti cítím dost nepatřičně. A ukřivděně.

Když jste těhotná, váš milý (v obvyklém případě) se o vás stará, jako nikdy předtím. Nepotřebuješ si sednou? Není ti zima? Nemáš na něco chuť? Není ti špatně? Kdy se vás na tohle chlap zeptá v případě, že nejste těhotná? Ale když jste, dokonce vám možná uvaří i upeče, když si o to řeknete (samozřejmě nenápadně, například zvolací větou: „Jé, jak já bych si dala štrůdl!“). Když prohlásím já, že mám chuť na koláč, dostanu odpověď: „Tak si ho dojdi koupit.“ Pochopitelně. Ne, nenavrhne, aby ho upekla, protože dobře ví, že já peču jednou, maximálně dvakrát do roka a to na Vánoce. Ale zpátky k věci. Když si postěžuju, že mě bolí záda, dozvím se, že to mám blbý. Těhotný tohle ale žádnej chlap neřekne, spíš se lekne, jestli náhodou není něco špatně, nebo jestli už náhodou nebude dotyčná rodit. Otázku: „Není ti špatně?“ běžně položí chlap jenom v případě, že vás cestou do ložnice, míjící dvě prázdný láhve od vína postavený na kuchyňský lince, vidí v půl jedný ráno klečet nad záchodovou mísou. Sice je v tu chvíli otázka zcela nemístná, ale vysvětlete mu to, když nejste schopná říct ani jednoslabičný slovo.

A co teprve po porodu! To se k vám sjedou všichni příbuzní z široka daleka a zahrnou vás nejrůznějšími dárky. Kytky, čokolády, dudlíky, dupačky,… Od svého miláčka dostanete nejspíš nějaký šperk. Řetízek, náramek nebo prstýnek, kterej by vám měl ten neskutečně traumatickej okamžik připomínat celej život. Ale aby vám dal kytku, řetízek jen tak, třeba když zrovna nejste těhotná, to ne. Není důvod, že jo. Obvykle se ani nenajde důvod k tomu, aby se k vám sjeli příbuzní ze všech koutů republiky. To vy jezdíte za nimi. Ale když ležíte v porodnici, jste něco víc. Zasloužíte si všechny dárky světa. Nestačí, že ten největší dárek jste právě porodila, vy potřebujete mnohem víc. Pozornost všech. A my, netěhotný, stojíme opodál a přemýšlíme, co je špatně. Přitom to víme. Nejsme v očekávání. A když náhodou odmítneme jít do porodnice pogratulovat osobně s tím, že se nám dělá špatně jenom při pouhém pomyšlení, že za těmi dveřmi, který právě míjíme, lezou ty zázraky ven, rázem se zařadíme mezi vyvrhely. Počkejte, nerozčilujete se. Nepaušalizuju. Mluvím o sobě. Mně je vážně z porodnic špatně. Nemůžu vidět porod ani v televizi, natož abych vstoupila do budovy, kde se rodí. V tu chvíli je mi mdlo, zbělám a přestanu mluvit. Zkrátka mám z porodnic nevysvětlitelný trauma. Ne z nemocnic, jenom z porodnic.

Zkrátka chci tímhle článkem říct, že když mám střevní chřipku a nevím, co dřív, jestli to půjde spodem nebo horem, připadám si, jako bych právě rodila. Porod asi horší nebude, ne? Střevní chřipka (ta nejhorší část) trvá zhruba patnáct až dvacet hodin, porod přibližně taky tak (nemáte-li štěstí), a taky toho musím spoustu vytrpět, proč tedy druhej den nedostanu kytku? Že jsem to všechno úspěšně přežila, aniž bych pozvracela pohovku v obýváku nebo novej jídelní stůl? Tak a teď si nejspíš říkáte, že jsem divná. Srovnávat střevní chřipku s porodem? Ty seš, Michalo, vážně magor. Ale nemůžu si pomoc. To mám vážně otěhotnět a porodit, aby se mi dostalo patřičný pozornosti? Vážně? Fakt? Děláte si srandu? Ani mě nehne. Tu kytku si koupím radši sama. A co se týče upomínkových náramků, prstýnků a řetízků, obejdu se bez nich.

O co mi teda jde kromě toho, že si zase potřebuju postěžovat? Takže takhle: Chci vás, ženy bezdětné a bez tikajících biologických hodin trochu vydeptat (ano, budete se hezky rozčilovat se mnou), a vás nastávající maminky a nedávno rodící zase trochu uspokojit, protože patříte mezi vyvolené. Teda za předpokladu, že máte milujícího partnera/manžela, rodinu, nejlépe obojí, a všichni vás chtějí zahrnout péčí a láskou (a dárky).

Ne, vůbec nejsem materialisticky založená. Jenom ráda dostávám dárky (ale taky je ráda dávám, jestli vás to zajímá) a nebaví mě čekat na narozeniny a Vánoce. Ale otěhotnět kvůli tomu nehodlám. Za to mi zase těch následujících osmnáct let utrpení nestojí. Aktuálně.

Ukamenujte mě.