Řeknu vám, vydat knížku je super! Připadáte si, jako by vám svět ležel u nohou. Lidi vám píšou, jak jste skvělí, dostáváte jednu nabídku na rozhovor za druhou a už ani nemusíte sedět deset hodin denně v kanceláři.

Naštvala jsem vás? Co? Aspoň trochu. Že jo? Ne?! Pak vám asi došlo, že nejsem žádná J. K. Rowlingová, Dan Brown ani Halina Pawlowská. Jsem zkrátka holka, co se rozhodla, že vydá knížku, i když ji vůbec nikdo nezná. Bez peněz, bez nakladatelství, který by ji proslavilo, nápadu, o čem by knížka mohla být a bez tucha, co všechno to obnáší. Ale tak víte co, byl to můj sen od mých třinácti let.

Ale první odstavec tohohle článku fakt není o mně. Kdysi jsem si to možná tak nějak představovala. Na základce, chvíli možná i na střední, ale pak mi došlo, že jestli se jednou budu živit jako novinářka nebo spisovatelka, díru do světa rozhodně neudělám. A že budu muset dřít od rána do večera, abych si vydělala aspoň trochu slušný peníze. Ale co nadělám, když mě nic jinýho než psát, číst, koukat na filmy a pít kafe nebaví.

Hemingway ani výše jmenovaní literáti ze mě nikdy nebudou. Nejspíš. Nepředpokládám to. Nestojím o to. Kecám. Teda nepotřebuju, aby mi svět ležel u nohou, ale nemuset sedět každej den v kanclu? Jo, tak to beru hned! Leč do toho mám taky daleko a věřte, že ačkoliv mi moje knížka vyšla už před dlouhými čtyřmi dny, svět se nepřestal točit. A já druhej den stejně musela do práce. Vlastně se nestalo vůbec nic. Jenom nějaký to vnitřní uspokojení, že je deset měsíců mý práce zhmotněný v něčem, na co si můžu sáhnout. Podívat se na to a říct si: „No, ty vole. Dalas to!“ Upřímně? Tohle jsem si neřekla. Já se na tu knížku vůbec radši moc nedívám. Mám totiž už dlouhých pár neděl panickej strach z toho, že někde uvnitř objevím děsivou gramatickou nebo jinou chybu, za kterou se mi všichni budou smát a kritizovat mě. I z toho důvodu si ji nikdy znovu nepřečtu. Stačí, že jsem ji četla asi šestkrát, než jsem text odeslala do tiskárny. To možná bylo na celym tom procesu nejtěžší. Smířit se s tím, že co neopravím teď, zůstane v knížce navždycky. Ten stres, abych na něco nezapomněla, něco omylem nevymazala, nepřehodila… Znají to všichni, kteří někdy odevzdávali bakalářku nebo diplomku. Teď to ale bylo přece jenom horší. Chápejte. To dílo stojí vaše tři měsíční výplaty. Chcete, aby bylo perfektní. Ale ani když už ho do tiskárny pošlete, nemáte klid. Já ho rozhodně neměla. Zdály se mi příšerný sny, který vám ani nebudu popisovat, ale všechny se samozřejmě týkaly knihy. Tisku, distribuce, recenzí, prostě všeho.

Počkejte, jeden sen vám přece jenom povyprávím. Jde totiž o to, že se stal skutečností. Tři dny potom, co jsem knihu poslala do tiskárny. Ráno se probudím, třeštím oči před sebe a v hlavě si přehrávám ten děsivej sen. Na straně 105 je gramatická chyba! To přece nemůžu nechat jenom tak! O pár vteřin později si naštěstí uvědomím, že to je jenom sen a zapomenu na něj. Odpoledne se k němu vrátím. Nedá mi to, že jo. Otevřu si v počítači stranu 105 a ta chyba tam vážně je! Panika! Obrovská panika. To si ani nedovedete představit. Volám do tiskárny, píšu do tiskárny…. Nic. Za hodinu přijde odpověď, že kniha už se tiskne! Propadám totálnímu zoufalství. Píšu, jestli se to dá opravit. Naštěstí dá. Za tři stovky. No tak to mi za to stojí. Nicméně od tý doby už elektronickou verzí knihy nelistuju a uklidňuju se tím, že v každý knížce je přece chyba. Že jo? Uklidněte mě někdo, prosím!

No nic. Tohle už je naštěstí za mnou. Knížka je venku. Po všech těch probdělých nocích a nespočtu chvílích sevřenýho žaludku a bušícího srdce. A taky úřadování. Abych našla tu správnou tiskárnu, aby knížka k něčemu vypadala, aby se vůbec dala číst, abych měla vlastní e-shop, aby na něm byla platební brána, abych měla jak knížku distribuovat, aby si ji aspoň pár lidí koupilo… Není to prdel. Vážně ne. Tisíckrát jsem s tím chtěla seknout. Milionkrát jsem si říkala, že to nemá cenu, že na to nemám. Když tohle všechno překonáte, můžete si gratulovat. Ne že bych dokázala něco světobornýho, ale pro mě je to víc, než jsem si kdy dokázala představit.

A co je nejdůležitější – že vaši několikaměsíční dřinu ocení i váš kluk. Jakmile nám z tiskárny knihy přivezli a my je všechny po dvou hodinách vlastníma rukama konečně nanosili do naší skladovací místnosti, Petr rozbalil první balík, prohlídl si knížku ze všech stran, zběžně ji prolistoval a celou tu parádu okomentoval slovy: „Hele, do sběru dobrý.“