Letošní cesta z Bali, na které jsme strávili bezmála dvacet pět hodin, mě inspirovala k tomu, abych si sepsala všechno, co mi na cestování vadí. Počkejte, abyste mě nepochopili špatně. Na cestování samotném mi nevadí zhola nic, ovšem to samé se nedá říct o lidech, kteří cestují společně se mnou, rozumějte ve stejném letadle. Nepochybuju o tom, že to funguje i v opačné rovině. Tak jako lidi vadí mně, já zase vadím jim. Tak podívejte.

Ne! Tu sedačku si rozhodně nesklopíš!

Sedím v letadle, zrovna jsem si udělala jakž takž pohodlí a člověk přede mnou si sklopí sedačku. No to snad… Jasně, taky si ji chci sklopit a udělat si pohodlí, že jo, ale zároveň mám strach, že dostanu vynadáno od toho za mnou. I když nejspíš ne, protože ani já se na žádný odpor nevzmůžu. Jenom nasupeně funím a v duchu nadávám, že by si ten člověk před mnou mohl uvědomit, že teď mám nejenom míň místa na nohy, ale že ani na tu mrňavou obrazovku, která je sice dotyková, ale jenom když se jí příliš nedotýkám, už skoro nevidím. Nemluvě o sklápěcím stolku, který už se mi skoro zarývá do břicha. To by v tom byl čert, abych se nepomstila aspoň tomu za mnou. Sedačku po dvou hodinách sklopím a se zavřenýma očima (aby si dotyčný myslel, že se sedačkou jsem schopna manipulovat i ve spánku) čekám, co se stane. Nic, samozřejmě.

Můžu ještě jednou Baileys, prosím?

Můžu si zadarmo poroučet k pití, co hrdlo ráčí. Je mi to ale blbý. Hele, maj tu víno! Bílý i červený! A dokonce Baileys. No ty bláho. První runda těsně po startu? Neblázni, Michalo, vždyť let teprve začíná. Co si o tobě letušky pomyslí? No co, vždyť už je stejně nikdy neuvidím. Ale pořád odolávám. Někdo přede mnou už si ale letušku příslušným tlačítkem vyžádal a ta mu o tři minuty později přináší kelímek. Tak to si teda dovolil hodně. Za dalších patnáct minut mu nese další. Ten člověk je neskutečnej. To je alkoholik, nebo co? Když se rozdává jídlo, nesměle si objednávám svoje první Baileys. Po jídle druhý. To už by stačilo. Ten přede mnou si poroučí po čtvrtý. Když může on, tak já taky. Jdu si za letuškami pro další. Dívají se na mě jako na alkoholičku, nebo se mi to jenom zdá?

Krk, smrk, prd a chrr

Všichni kašlou, smrkají, krkají, chrápou a prdí. Vám ani mně se to ale nikdy stát nemůže, tak proč to musí dělat ostatní? Mám chuť dotyčným rušičům říct pěkně od plic, co si o nich myslím. Fakt musíte letět zrovna teď, když máte náběh na zápal plic? Víte, že to smrkání a kašlání není pro ostatní lidi v letadle vůbec příjemný? Vždyť nejsme v čekárně u doktora, ale v letadle! Je opravdu nutný pšoukat do sedačky, když si můžete zajít poprdět na záchod? Když neumíte spát potichu, tak radši vůbec nespěte! A ne, vůbec mě nezajímá, že jste nespal už třicet hodin! Já kvůli vám taky ne. Jenže tohle nikdy neřeknu. A vy taky ne. Pokud máte aspoň trochu soudnosti. Protože tohle všechno se samozřejmě může stát mně i vám, ať si třeba namlouváme, co chceme. Jasně že občas při spaní chrápeme. A věřte tomu nebo ne, dokonce i prdíme. A když nastydneme, letenku za patnáct tisíc kvůli tomu z okna nevyhodíme. To ovšem neznamená, že bych tyhle lidi v danou chvíli nejradši nevymazala ze vzdušnýho prostoru.

Za každou cenu první

A pak tu máme další problém. Sotva letadlo dosedne na runway (rozumějte přistávací plochu), už se všichni hrnou do svých přihrádek nad hlavou a srocují se u předního východu. Co když některé z těch zavazadel někomu spadne na hlavu? Vždyť kolikrát má i deset kilo! Úplně nejlepší jsou ale ti, co si nandají v uličce batoh a pak se točí jako holub na báni a mlátí s ním všechny lidi kolem. To už se občas vážně neudržím. Kam sakra pospícháte? Stejně vás z letadla bez tunelu nebo schůdků nepustí. Problém je v tom, že někdy nastane situace, kdy je vážně životně důležitý dostat se z letadla mezi prvními. Protože když se vám to nepodaří, ztratíte třeba deset minut, který se vám nakonec stanou velkým problémem a který vás můžou stát další letenku. Třeba v případě, kdy přistávám v Dubaji nebo Qataru a na přestup mám jenom třicet minut. To si pak vážím každý ušetřený vteřiny, protože dostat se na výše jmenovaných letištích z bodu A do bodu B kolikrát trvá skoro hodinu. Tu ale já rozhodně nemám. A tak příště radši držím pusu, protože nikdy nevím, kdy se v takový situaci ocitnu znovu.

Tajemství, které mi zůstává skryto

Jo, abych nezapomněla, pak tu máme ještě kategorii lidí, která se hrne do letadla jako první. Tito pasažéři k tomu používají lokty, oči metající blesky a nikdy i pěkně nevybíravou mluvu. Už devětadvacet let se marně snažím přijít na to, jakou výhodu skrývá, být v letadle jako první. Kdysi jsem to zkoušela pořád dokola. Tlačit se dopředu, seč mi síly stačily, i za cenu předbíhání a schytání pár cizojazyčných nadávek. V cílové destinaci jsem ale bohužel o nic rychleji nebyla. A nenašetřila jsem ani cenné vteřiny v Dubaji. Zato jsem v letadle půl hodiny čekala jak idiot, než se ostatní roztroušení po duty free obchodech rozhodnou nakráčet na palubu letadla.

Co? Cože říká?

Where will you stay? Cože? Are you married? Tak na tyhle otázky při pasové kontrole jste připravení jen za předpokladu, že umíte anglicky. Jinak si umíte poradit jenom s How are you? a Where are you from? A tak jenom přikyvujete a opakujete: Sorry? What? I don’t understand you! E? Yes! Jsem na tom podobně, anglicky se učím už pětadvacet let, ale jakmile někdo pořádně neartikuluje anebo mluví moc rychle, rozumím to samé, co člověk, který angličtinu v životě neslyšel. Co pak všechno odkýváte, se můžete jenom domnívat. Důležitý ale je, se vždycky a za každou cenu usmívat. Když dotyčný za přepážkou na pasový kontrole nakonec zjistí, že mu nerozumím, dá mi stejně pokoj. Vždycky. Ovšem moc dobře si uvědomuju, že ten, co stojí v řadě za mnou, se skvěle baví. Udiveně zvedá obočí, protáčí oči a někdy i vyprskne smíchy. Nemusí umět anglicky, ale rozhodně bude dělat, že je to situace k popukání. Ale já to naprosto chápu, i když bych ho nejraději zadupala do země. Dělám to totiž taky.

Můj kufr přijde vždycky poslední

Všichni se se svým zavazadlem už šťastně shledali a já pořád nic. Marně čekám na to, až se na pásu objeví právě to moje. Bojím se a zároveň mám vztek, že ostatní už jsou v trapu a já tam musíte stát a modlit se. Ostatní zbylí cestující, co radostně výskají, že už mají svou batožinu pohromadě, po mně pokradmu hází očkem a uchechtávají se. Chudák, podívej, furt nic. Moc dobře vím, co si myslí, protože já si to samozřejmě myslím taky. Většinou. Když se zrovna poštěstí a kufr mi přifrčí jako jeden z prvních. Což se ale stává maximálně jednou za deset let.