Ze života (ne)novinářky

Jak jsem vydala svoji první knížku

Řeknu vám, vydat knížku je super! Připadáte si, jako by vám svět ležel u nohou. Lidi vám píšou, jak jste skvělí, dostáváte jednu nabídku na rozhovor za druhou a už ani nemusíte sedět deset hodin denně v kanceláři.

Naštvala jsem vás? Co? Aspoň trochu. Že jo? Ne?! Pak vám asi došlo, že nejsem žádná J. K. Rowlingová, Dan Brown ani Halina Pawlowská. Jsem zkrátka holka, co se rozhodla, že vydá knížku, i když ji vůbec nikdo nezná. Bez peněz, bez nakladatelství, který by ji proslavilo, nápadu, o čem by knížka mohla být a bez tucha, co všechno to obnáší. Ale tak víte co, byl to můj sen od mých třinácti let.

Ale první odstavec tohohle článku fakt není o mně. Kdysi jsem si to možná tak nějak představovala. Na základce, chvíli možná i na střední, ale pak mi došlo, že jestli se jednou budu živit jako novinářka nebo spisovatelka, díru do světa rozhodně neudělám. A že budu muset dřít od rána do večera, abych si vydělala aspoň trochu slušný peníze. Ale co nadělám, když mě nic jinýho než psát, číst, koukat na filmy a pít kafe nebaví.

Hemingway ani výše jmenovaní literáti ze mě nikdy nebudou. Nejspíš. Nepředpokládám to. Nestojím o to. Kecám. Teda nepotřebuju, aby mi svět ležel u nohou, ale nemuset sedět každej den v kanclu? Jo, tak to beru hned! Leč do toho mám taky daleko a věřte, že ačkoliv mi moje knížka vyšla už před dlouhými čtyřmi dny, svět se nepřestal točit. A já druhej den stejně musela do práce. Vlastně se nestalo vůbec nic. Jenom nějaký to vnitřní uspokojení, že je deset měsíců mý práce zhmotněný v něčem, na co si můžu sáhnout. Podívat se na to a říct si: „No, ty vole. Dalas to!“ Upřímně? Tohle jsem si neřekla. Já se na tu knížku vůbec radši moc nedívám. Mám totiž už dlouhých pár neděl panickej strach z toho, že někde uvnitř objevím děsivou gramatickou nebo jinou chybu, za kterou se mi všichni budou smát a kritizovat mě. I z toho důvodu si ji nikdy znovu nepřečtu. Stačí, že jsem ji četla asi šestkrát, než jsem text odeslala do tiskárny. To možná bylo na celym tom procesu nejtěžší. Smířit se s tím, že co neopravím teď, zůstane v knížce navždycky. Ten stres, abych na něco nezapomněla, něco omylem nevymazala, nepřehodila… Znají to všichni, kteří někdy odevzdávali bakalářku nebo diplomku. Teď to ale bylo přece jenom horší. Chápejte. To dílo stojí vaše tři měsíční výplaty. Chcete, aby bylo perfektní. Ale ani když už ho do tiskárny pošlete, nemáte klid. Já ho rozhodně neměla. Zdály se mi příšerný sny, který vám ani nebudu popisovat, ale všechny se samozřejmě týkaly knihy. Tisku, distribuce, recenzí, prostě všeho.

Počkejte, jeden sen vám přece jenom povyprávím. Jde totiž o to, že se stal skutečností. Tři dny potom, co jsem knihu poslala do tiskárny. Ráno se probudím, třeštím oči před sebe a v hlavě si přehrávám ten děsivej sen. Na straně 105 je gramatická chyba! To přece nemůžu nechat jenom tak! O pár vteřin později si naštěstí uvědomím, že to je jenom sen a zapomenu na něj. Odpoledne se k němu vrátím. Nedá mi to, že jo. Otevřu si v počítači stranu 105 a ta chyba tam vážně je! Panika! Obrovská panika. To si ani nedovedete představit. Volám do tiskárny, píšu do tiskárny…. Nic. Za hodinu přijde odpověď, že kniha už se tiskne! Propadám totálnímu zoufalství. Píšu, jestli se to dá opravit. Naštěstí dá. Za tři stovky. No tak to mi za to stojí. Nicméně od tý doby už elektronickou verzí knihy nelistuju a uklidňuju se tím, že v každý knížce je přece chyba. Že jo? Uklidněte mě někdo, prosím!

No nic. Tohle už je naštěstí za mnou. Knížka je venku. Po všech těch probdělých nocích a nespočtu chvílích sevřenýho žaludku a bušícího srdce. A taky úřadování. Abych našla tu správnou tiskárnu, aby knížka k něčemu vypadala, aby se vůbec dala číst, abych měla vlastní e-shop, aby na něm byla platební brána, abych měla jak knížku distribuovat, aby si ji aspoň pár lidí koupilo… Není to prdel. Vážně ne. Tisíckrát jsem s tím chtěla seknout. Milionkrát jsem si říkala, že to nemá cenu, že na to nemám. Když tohle všechno překonáte, můžete si gratulovat. Ne že bych dokázala něco světobornýho, ale pro mě je to víc, než jsem si kdy dokázala představit.

A co je nejdůležitější – že vaši několikaměsíční dřinu ocení i váš kluk. Jakmile nám z tiskárny knihy přivezli a my je všechny po dvou hodinách vlastníma rukama konečně nanosili do naší skladovací místnosti, Petr rozbalil první balík, prohlídl si knížku ze všech stran, zběžně ji prolistoval a celou tu parádu okomentoval slovy: „Hele, do sběru dobrý.“

8 thoughts on “Jak jsem vydala svoji první knížku

  1. StoryHuntress Reply

    Takže to neviděl žádný korektor, editor ani betačtenář? 🤔 To je… dost neuvážené, řekla bych. Četla jsem tedy povídku na webu a když pominu, že jsem ji přečetla víceméně bez zájmu o cokoliv, co se tam stane, tak byla docela rozšířený problém záměna “ji/jí. Vážně je někdo, kdo o sobě píše, že je novinář, schopen pustit ven takovouhle chybu? Druhá věc je nespisovný projev vypravěče. Povídky jsou psané v ich formě, a kdyby se to týkalo jen jedné, dalo by se to brát jako charakteristické vyjadřování té konkrétní postavy. Ale co jsem letmo prolétla, jsou tak psané všechny, takže už to pak trošičku leze na nervy. Když už si člověk knihu vydává sám, musí si na ní dát ve všech směrech sakra záležet. Pak nemají mít samonáklady takovou pověst, jakou mají.

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Milá Lenko, netuším, kde jste získala informaci o tom, že má kniha neprošla korekturou, nicméně bych Vám ráda sdělila, že si můžete oddychnout. Prošla 🙂 A to několikrát. Co se týče gramatických a stylistických chyb na blogu, nemyslím si, že by měl jakýkoliv člověk, včetně novináře patent na bezchybnost. A ještě k mým povídkám – ano, píšu nespisovně, což moji čtenáři vědí, počítají s tím, nevadí jim to, a dokonce se jim to líbí 🙂 Takže mě mrzí, že jsem Vás nenadchla, ale tak to prostě je. Vzhledem k tomu, že jde o mou vlastní knihu a vlastní blog, mohu psát tak, jak chci já. Právě to mě baví. Ale jinak děkuji za reakci 🙂

      1. StoryHuntress Reply

        Tuto informaci jsem nezískala od nikud jinud než z článku: “Stačí, že jsem ji četla asi šestkrát, než jsem text odeslala do tiskárny. To možná bylo na celym tom procesu nejtěžší. Smířit se s tím, že co neopravím teď, zůstane v knížce navždycky.” Přesně kvůli tomuto se text dává číst korektorovi a betám, protože na rozdíl od autora mají od textu odstup a všimnou si právě těch chyb, které autor nezaznamená právě kvůli tomu, že už text zná prakticky nazpaměť (ne náhodou se tomu říká autorská slepota).
        Co se týče patentu na bezchybnost… ano, samozřejmě, ani já ho nemám. Ale mě psaní neživí. Je to stejné jako tvrdit, že kuchař nemusí umět vařit.
        Počítáte s tím, že když je kniha na Databázi, můžou se k ní dostat i lidé, kteří váš blog nečtou? A je ta nespisovnost může rušit úplně stejně jako mě. Pochybuji, že by celý náklad vykoupili čtenáři blogu, kterým to nevadí.
        Vaše kniha, moje peníze. Jako potenciální zákazník (ačkoli v tuhle chvíli už je asi jasné, že se jím nestanu) si velice pečlivě rozmýšlím, za co je utratím. A jestliže budu mít na výběr mezi knihou, která prošla rukama nakladatele a samonákladem, bude pro mě rozhodování celkem jednoduché. Takže když už se autor rozhodne pro samonáklad, měl by výsledek úrovní odpovídat standardní cestou vydané knize. V lepším případě převyšovat. Třeba taková Landie Jakuba Trpiše. Sice se nedá číst, jak je autor nevypsaný, ale po grafické stránce je to naprostá dokonalost a už jen vzít ji do ruky je zážitek sám o sobě. V případě Mysli na nesmysly ani nevím, jestli těch 320,- dám za hardback nebo paperback, ani to, jaký má formát, jaké má ISBN nebo kolik má stránek.
        Jistě, mohla jsem tu zanechat podobný komentář jako ten níže, něco v duchu “To je skvělé, gratuluji, ať se dobře prodává 🙂 “, ale… kdo chce vydávat, musí počítat i s obdobnými reakcemi, jako je ta moje.

        1. michaeladockalova Post author Reply

          Lenko, ano, tu knihu jsem četla několikrát. Není to povinností každého, kdo vydává knihu, aby si ji po sobě přečetl? 🙂 A vylučuje snad tato věta fakt, že to četla i korektorka? A navíc jsem to já a grafik, kdo do tiskárny knihu posílá, nikoliv korektorka, tudíž jsem poslední, kdo si knihu v danou chvíli může přečíst, a proto mnou napsaná věta “Smířit se s tím, že co neopravím teď, zůstane v knížce navždycky” je zcela pravdivá, přičemž nevylučuje fakt, že text prošel korekturou. Tenhle článek je psán spíše pro pobavení, než abych svým čtenářům popisovala úplně všechno, co se vydání knížky týče, některé věci tam jsou, jiné ne. Nesouhlasím však s názorem, že kniha, která projde nakladatelstvím je automaticky lepší. To je příliš odvážné tvrzení. Nakladatelstvími projde mnoho knih a některé z nich nedosahují ani poloviny kvality, kterou mají knihy vydané samonákladem. A samozřejmě to platí i naopak. A pochopitelně vás do koupi své knížky nenutím, to by mě ani nepadlo. Stejně jako mě nenapadlo nikdy ani na vteřinu zauvažovat nad tím, že bych mohla mít pořád jen samé pozitivní ohlasy. Proto se s vámi i ráda pustím do diskuze 🙂 Každý má nějaký názor a je fajn si ho poslechnout/přečíst. Já vám za ten váš děkuji. Určitě mi bude přínosem.
          P. S. Co se týče zmiňovaného `patentu na bezchybnost`, rozhodně si myslím, že novinář a literát by měl češtinu perfektně ovládat, ale nikdo není neomylný. A rovněž váš zmiňovaný kuchař může čas od času udělat chybu, přesto to neznamená, že by neuměl vařit 🙂

          1. StoryHuntress

            To nepochybně 🙂 Akorát prostě jak tam ta informace není, působilo to na mě dojmem, že korektura nebyla.
            Zatím jsem na samonáklady měla spíš smůlu, tak jsem vůči nim trochu nedůvěřivá 🙂 Rozhodně jsem to nemyslela nijak špatně.

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Já to taky do poslední chvíle nevěděla 😀 Prostě to tak najednou přišlo 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee