Ze života (ne)novinářky

Jsem závislá!

Víte, já bych strašně moc chtěla šetřit. Většina mých známých přeci taky šetří. Aspoň něco. Tisícovku, dvě měsíčně. A já? Měsíc co měsíc vyždímám debetní i kreditní karty úplně do mrtě (rozuměj do skoro poslední koruny). A to mi, prosím, bude za tři měsíce třicet. Jsem nezodpovědná. Slýchám to pořád. Ale co s tím? Našla jsem si na internetu, že je to prý nemoc.

V listopadu minulého roku jsem na účtu měla peněz víc než obvykle. Za práci navíc a tak. Říkala jsem si, jak je to skvělý, že nám s Petrem můžu koupit letenky. Někam. Kamkoliv. Teda na Havaj ne, tolik jsem si zase nevydělala, ale třeba do Dubaje nebo na Srí Lanku by to stačit mohlo. Leč přišly Vánoce a já všechno během čtrnácti dní utratila. Zbyly mi posledních dva tisíce. Než jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla koupit ještě tři dárky. K 31. prosinci jsem měla na účtu čtyřicet dva korun. Ani v devětadvaceti letech nedokážu ušetřit víc než čtyřicet dva korun? Který jsem ale nakonec neušetřila, jenom nejdou z účtu vybrat a koupit si v dnešní době něco za čtyřicet dva korun chce hodně kreativního myšlení.

Jsem rozhazovačná. Ano, neodejdu z knihkupectví bez aspoň jedné knihy. I když doma jich mám stovky. Neodejdu z drogerie, aniž bych si nekoupila aspoň balzám na rty nebo rtěnku. A když se mi nic nechce, brouzdám po internetu a vždycky, ale vždycky mě něco zaujme. Tahle nemoc se ale prý dá léčit. Dokonce na ni snad existují prášky. Závislost na nakupování se odborně nazývá oniománie nebo taky shopaholismus (tímto zdravím shopaholičku Nikol). Podle definice jde o nutkání a silnou touhu nakupovat. Tu já zas ale nemám (že ne?), jenom se mi občas něco líbí, no… Dokonce prý existují i dva typy závislých. Ti, kteří mají z koupené věci radost, a pak ti, co nakupují jenom pro pocit euforie z nakoupeného zboží, ale přitom věci vůbec nechtějí ani nepotřebují. Proto se jich snaží co nejrychleji zbavit – vrátit je, prodat a když ani jedno není možné, prostě je zničí. Tak tohle není můj případ. Já si nový věcí užívám. Dokonce je i nějaký čas odmítám uvést do provozu. Jenom se na ně koukám. Jakmile je totiž začnu používat, většinou se někam vypaří. Mizí mi trička, knížky, rtěnky a v poslední době i bačkory. Měla jsem troje zimní. Už mám jen jedny. Nikdy jsem nepochopila, kam všechny ty věci přijdou. Teda až donedávna, kdy jsme po dvou letech s Petrem odsouvali gauč, abychom pod ním vyluxovali. To už je ovšem jinej příběh.

Nicméně 1. 1. 2019 jsem se rozhodla něco změnit. Nevěřím, že z ničeho nic začnu šetřit. Nemám na to povahu (po nikom jsem ji nezdědila, i když jsou u nás v rodině šetřiví úplně všichni) ani vůli. Ale něco málo bych si stranou dávat mohla. Ne, abych měla na důchod. Tam až moje plány zatím nesahají. Ale třeba právě na letenky. Na cestování. A na další knížku. Tady ovšem nastává další problém. Zatím nemám z čeho šetřit. Na účtu mám totiž pořád těch 42 korun a v novém diáři seznam toho, co tenhle měsíc nutně potřebuju. A když píšu nutně, tak skutečně nutně. Třeba nový plavky, další kožíšek (abych si ten první, co jsem dostala od Ježíška hned nezničila) nebo knížku s sebou na dovolenou. Ano, doma jich mám desítky nepřečtených, ale vím o jedné, která se přesně hodí na odpočinkovou dovolenou a ta se u mě doma zatím nenachází.

Vždycky jsem si říkala, že do třiceti si můžu dovolit utrácet a na nic nesmyslet, tím myslím na budoucnost. Třicet už mi skoro je a tak si říkám, že si můžu dovolit to ještě o pět let prodloužit. Pořád se necítím na to, abych za sebe, přesněji za svoje bankovní účty a příjmy přijala plnou zodpovědnost. Je fajn, myslet na budoucnost, mít našetřeno a nemít strach z toho, co přijde. Pro mě je ale ještě hezčí nevědět, co přijde, těšit se z toho, že nevím, co bude za týden nebo za měsíc a přijímat všechno tak, jak se mi to staví do cesty. Co bude za čtyřicet let? Něco třeba jo, anebo taky vůbec nic. Stát se může cokoliv.

Ale tak jo, nějaký blbosti bych si odpustit mohla. Měla bych. Žádný předsevzetí jsem si na letošek nedávala. Vlastně ani na minulej rok, ale jedno bych se přeci jenom chtěla naučit. Být menší materialistka. Nejlíp nebýt vůbec materialistická. Ale jsem realistka. Snad by možná pomohlo, kdybych chodila z práce rovnou domů a odpojila se od internetu… A taky kdybych dostávala výplatu na účet, ke kterýmu nemám přístup… Ehm.. Jak že zní ta definice shopaholismu?

Foto: Petr Kučera

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee