Druhá povídková knížka se blíží! A tady je malá ukázka

*****

„Kolu s dvojitým rumem, prosím,“ barman tázavě zvedne obočí. Dvě hodiny jsem nevypila ani kapku alkoholu a teď, tři minuty po desátý, to rozjedu? Přesně tohle ale chci. Vyndám z kabelky telefon a začnu projíždět všechny Nicholasovy přátele na Facebooku. Určitě bude mezi nimi. Jenže tam má přes šest set lidí a skoro samý ženský. Po dvaceti minutách pátraní to vzdám.

V pití ovšem hodlám pokračovat. Není to tak špatný.

„Pracujete tady dlouho?“ snažím se flirtovat.

„Rok a půl.

„To je dlouho, nebo krátce?“

„Jak se to vezme.“

Leští skleničku a přitom se dívá na bloncku se suverénně největšíma prsama, co jsem kdy naživo viděla.

„Chodí sem hodně lidí?“ nevzdávám to. Ovšem nejinteligentnější tahle otázka zrovna není.

„O víkendech jo, v týdnu moc ne. Jenom štamgasti a lidi, co si řeší svoje problémy,“ mrkne na mě.

Že se vůbec snažím. Rumy ale začínají působit.

„A kolik holek už jste tady sbalil?“ skousnu si spodní ret, zamrkám a začnu si natáčet pramínek vlasů na prst. Třeba ještě nejsem úplně k zahození.

„Většinou ony balí mě,“ usměje se a mrkne na mě.

Je to tu!

„A necháte se?“
„Co?“

„Sbalit.“

„Nikdy.“

Postaví přede mě tácek s brambůrkama. „Něco do žaludku, ať vám pak není špatně.“

Začínám ho zajímat.

„Nebojte, vydržím leccos.“

Na to neřekne nic.

Rychle do sebe kopnu půl sklenice, abych měla důvod na něj zase promluvit.

„Nalijete mi ještě?“

„Jste si jistá?“

„Jistá.“

„Nevypadáte na to, že pijete běžně.“

„Jak se to pozná?“

„Máte v sobě dva dvojitý rumy s kolou a už se vám plete jazyk. A taky se červenáte.“

Plete se mi jazyk?!

„U těch, co pijou pravidelně, se tohle začne projevovat až tak po třetí rundě, někdy až po čtvrtý. Navíc jste se mnou začala flirtovat už při první skleničce. To se běžně nestává.“

Parádně ses ztrapnila, Miriam.

„Já tohle dělám běžně!“ hájím se. Pak mi ale dojde, jak pitomě to zní. „Teda běžně neflirtuju s nikým, ale jako že piju. Vlastně občas. Ne zas tak často. Teda skoro vůbec.“

Směje se.

Nejradši bych si nafackovala.

„Jděte domů, zítra bude líp,“ povzbudivě se na mě usměje.

Zkusím to naposledy.

„A dáte mi číslo?“

Strčím si do pusy brambůrek.

„Nedám, pro vaše dobro.“

„Prosím.“

Ty vážně prosíš, aby ti dal barman v nějaký zaplivaný putyce číslo?

„Nechcete vodu?“

Chci umřít. Potřebuju to číslo. Chci vědět, že mě chlapi ještě chtěj!

„A na rande byste někdy šel?“

„Nešel, slečno.“

Nazval mě slečnou! Určitě si myslí, že jsem mladší, než ve skutečnosti jsem.

„Nejsem váš typ?“

„Bohužel.“

„Jsem tlustá? Nebo ošklivá?“ rychle si loknu koly s rumem, než začnu střízlivět a vážně si budu připadat trapně.

„Jste krev a mlíko, to bezpochyby. Ale ošklivá rozhodně nejste. Určitě najdete toho pravýho,“ zase mě chlácholí. Vezmu si další brambůrek a pak zase další. Během pěti minut vyluxuju celou misku. Barman zatím obsluhuje.

Kolem nás prochází prsatá bloncka a barman se na ni usměje.

„S touhle byste na rande šel, že jo?“

„Ani s touhle.“

„Jste divnej!“

„Jenom teplej,“ zasměje se.

Zaskočí mi drobky z brambůrků. Já tu vážně hodinu balím teplouše?

Je na čase jít domů, Miriam.

„Pardon.“

„Není za co se omlouvat, já se za to nestydím.“

„Nevěděla jsem…“

„Neptala jste se.“

„Radši zaplatím a půjdu.“

„Nechte to na mě.“

Vystrčím hlavu z kabelky a udiveně se na něj podívám.

„To nemůžu! To nejde.“

„Všechno jde.“
Jak to, že někdo může být tak pozitivní a druhej takovej negativista?

Poděkuju a sesunu se ze židle. Popadnu sako a než vyjdu ven z baru, narazím do dvou stolů a zvrhnu skleničku červenýho jedný holce přímo do klína. Omluvím se jí, šeptem, a radši mizím. Nerada bych jí potřísnila ještě brambůrkama namixovanejma s kolou a rumem.

*****

Doma nikdo. Vlastně jsem ani nepředpokládala, že by tu byl. Říkal, že jde s kamarádama na bowling a na večeři a když tohle řekne, znamená to, že buď přijde nad ránem nebo těsně po rozednění.

Ovšem že by nepřišel vůbec, s tím nepočítám ani v nejmenším. Usnu v ušáku, co máme v ložnici vedle postele. Chtěla jsem si chvíli číst, ale po všech těch rumech s kolou oči i mozek protestovaly. Probouzím se v půl devátý a on nikde. Kde mám deník?

Myslíš si, že je u ní. Sžírá tě představa, že spolu souloží znovu a znovu. Ona křičí, on hlasitě vzdychá. Na čele se mu tvoří krupičky potu, přiráží čím dál rychleji. Víš přesně, co udělá, ale pořád tě to neskutečně vzrušuje. Nikdy to totiž není stejný. Pokaždý cítíš něco jinýho. A vždycky je to krásný. Teď si ho ale užívá jiná ženská. O tebe už nemá zájem. A víš proč? Protože seš tlustá a hnusná.

*****

Ještě jste nečetli mou první knihu Mysli na nesmysly? Objednávejte ZDE.

Foto: Petr Kučera