Fejeton

Běhám. Pro čokoládovej dort

Sice běhám ráda, ale nejde mi to. Funim, dusim se, klepou se mi nohy a ne a ne uběhnout víc než čtyři a půl kiláku za devětatřicet minut. Je to bída, ale člověk by se sebou měl něco dělat. Když je tlustej, tak zhubnout, když je tak akorát, tak si to pěkně držet. Nejhorší ale je, když běháte třikrát čtyřikrát týdně a pořád nevidíte výsledek. Možná si jenom myslíte, že ho nevidíte, nebo možná jíte zkrátka víc než vyběháte. První varianta je ještě přijatelná, ale při platnosti té druhé máte chuť akorát tak zahodit boty na běhání někam do kontejneru, pustit si televizi a pořádně se přežrat. Rána, kdy běhám jsou fakt stresující.

6.30 Budíček. První.

6.40 Budíček. Druhej. Začínám přemýšlet nad tím, že bych to pro dnešek vzdala.

6.50 Budíček. Třetí. Ne. Vstanu. Půjdu běhat a budu mít ze sebe aspoň dobrej pocit. Ale ještě jeden budíček dám.

7.00 Budíček. Čtvrtej. Mohla bych dát ještě jeden, ale to bych pak přišla pozdě do práce a to vzhledem k mý cholerický šéfce nemůžu. Anebo jo, ještě poslední.

7.10 Budíček. Pátej.

7.11 Vstávám. Hrozně se mi nechce. Sednu si ještě v polospánku na postel a přemejšlim nad tim, proč to vlastně dělám. Po minutě ale radši přestanu a jdu na záchod a do koupelny, aby se opláchla pořádně ledovou vodou a vzala si čočky. Postupem času jsem totiž došla k názoru, že je lepší před běháním nepřemejšlet. O ničem. Při a po běhání klidně, ale rozhodně ne před. Dostanete depresi z práce, že nic nestíháte, z kamarádů a kamarádek, že se vám už tejden nikdo z nich neozval, že jste tlustý nebo z toho, že byste si radši mohli ráno přečíst půl časáku nebo dvacet stran knihy, když na to jindy nemáte čas. Proto je lepší nepřemejšlet.

7.17 Začínám se oblíkat. Myslím na to, že kdybych vstala v 6.30, už bych měla skoro odběháno. Smůla. Jiná už asi nebudu.

7.25 Pořád nemůžu najít ponožky a legíny. Přiznávám, jsem hroznej bordelář a pokaždý se ze všeho svlíkám jako had. Věci zakopávám pod gauč nebo pod postel. Chaos prostě kolem sebe potřebuju. Z uklizený domácnosti jsem nervózní. Jako by lidi neměli na práci nic jinýho než uklízet.

7.37 Dávám si do kapsy telefon, zamykám, sbíhám tři patra, zapnu Nike aplikaci na běhání a vybíhám. Teda spíš vyklusávám.

7.42 Nejradši bych to obrátila. Vždycky začínám mírným kopcem, kterej mě totálně odrovná.

7.45 Začínám popadat dech, ale pořád nedokážu myslet na nic jinýho, než že nemůžu dejchat.

7.50 Aklimatizovávám se a konečně začínám normálně dejchat.

7.55 Teď přichází vhodná doba na to, abych přemejšlela. O čemkoliv, jenom práci se vyhýbám. Tý mám plnou hlavu po celej zbytek dne. Třídim si myšlenky. Přemejšlim o tom, co si chci koupit, kterou kavárnu navštívím o víkendu, kam bych chtěla jet na dovolenou, o čem bude moje další povídka nebo si prostě jenom představuju, jak většina lidí jede do práce, zatímco já si můžu běhat v parku.

7.59 Jenže než zabřednu do svejch myšlenek, blíží se další kopec. Teda spíš kopeček, ale pro mě je to i tak dost.

8.00 Zase popadám dech a mám chuť se všim seknout.

8.03 Vztek a bezmoc střídá úleva, že zas běžim po rovině. Snažim se myslet na něco jinýho, než na pálení na plicích, píchání v boku a v zádech, ale moc mi to nejde.

8.10 Blížím se k dalšímu kopci, třetímu a naštěstí poslednímu.

8.11 Zas popadám dech. Jsem naštvaná na celej svět, ale už se neptám, proč to vlastně dělám. Vím, že za pár minut budu zase doma a s pocitem, že jsem fakt dobrá.

8.14 Konec. End. Finito. Teprve teď si užívám tu radost z běhání a jsem ráda, že jsem nakonec vstala.

8.20 Hodim sprchu a mezitím nechám překapávat kafe.

8.42 Líčím se, oblíkám a ke snídani si připravuju nakrájenej banán s rýžovym sirupem a jogurtem.

9.15 Jdu na tramvaj. Po cestě si ve svý oblíbený kavárně kupuju další kafe. Maj můj oblíbenej čokoládovej cheesecake. Neodolám. Kupuju si jeden kousek s sebou do práce. Neměla bych, ale když běhám, můžu si dát čas od času dopoledne dort. Bohužel si záhy uvědomím, že je čtvrtek a přesně tohle jsem udělala tenhle tejden už dvakrát.

9.19 Tak jsem zase na začátku. Nechápu, proč chodim běhat, když pak stejně sežeru čokoládovej dort a večer ještě něco navrch. Stejně ale vím, že zejtra, nejpozději pozítří zase vyběhnu. A doběhnu s pocitem, že tentokrát fakt nebudu jíst nic sladkýho ani tučnýho. Aspoň měsíc. A zas mi ta vůle vydrží zhruba hodinu. Tak to má asi bejt. Neběhám, aby zhubla. Běhám, abych mohla jíst. Pořád.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee