Fejeton

Nepředpokládejte předpokládané. Hakuna Matata.

Každý rok se sama sebe ptám, proč pořád létám na dovolenou do Egypta, Tuniska nebo Turecka, když na světě existuje tolik krásnějších a exotičtějších míst. Přemýšlela jsem nad tím dlouhé dny a noci, až jsem nakonec ten pravý důvod našla. Strach. Ne z teroristů a vražedných atentátů, ani z nepokojů nebo odlišných státních zřízení, ale z nemocí. Cholera, malárie, žlutá zimnice, žloutenka, tyfus… Problém je, že se nechci nechat očkovat. V našich podmínkách je to zbytečné a nevím, co to s tělem může udělat. Letos jsem ale změnila názor a šla do toho. Tedy vlastně jen částečně. Chtěla jsem mít klidnou dovolenou.

Vybrala jsem si Tanzanii, přesněji její ostrovní část, Zanzibar. Turisty dosud téměř nepoznamenané místo, skutečná černá Afrika se vším, co k ní patří. I s cholerou, žlutou zimnicí a dalšími výše uvedenými nemocemi. I když na Zanzibar žádné povinné očkování není, doporučuje se alespoň očkování proti žloutence typu A i B, žluté zimnici a malárii, protože všudypřítomní moskyti vám nedají pokoj ani ve čtyřhvězdičkovém resortu.

Jenže jak dny letěly a já nevěděla, kam dřív skočit, zbýval týden do odjezdu a na nějaká očkování jsem si do té doby vůbec nevzpomněla. Lékařka mi řekla, že teď už se nemá cenu nechávat očkovat a už vůbec ne brát antimalarika, po kterých mi bude leda tak špatně. A to minimálně týden, spíš dva. Tak jsem se rozhodla, že to risknu. Přeci nebudu mít takovou smůlu, abych zrovna já chytla nějakou polosmrtelnou či snad dokonce smrtelnou nemoc.

Strach jsem měla obrovský. Až do příletu. Pak ze mě všechno spadlo. Sice je tady na ostrově binec jako snad ve všech muslimských, potažmo arabských státech a místní si tu na nějakou větší hygienu také příliš nepotrpí, ale řekla jsem si, že když nepolezu ven z hotelu a na výlet pojedu jen organizovaně a přes českou cestovní kancelář, nic se mi přece nemůže stát. I delegátka mě ujistila, že mi rozhodně nic nehrozí. Stačí si pořádně mýt ruce a pravidelně se stříkat sprejem odpuzujícím hmyz. A že cholera se tu stejně objevila naposledy v lednu. Oznámila mi to s takovým klidem, že jsem si význam jejích slov uvědomila až o minutu nebo dvě později. Že já kráva si to očkování nedala. První večer jsem surfovala na internetu jako divá a hledala všechny možné zprávy o výskytu nemocí na Zanzibaru a na pevninské Tanzanii. Vystresovala jsem se tím samozřejmě tak moc, že jsem vůbec nemohla usnout. Jediná uklidňující informace byla, že malárie se na ostrově neobjevila od roku 2008. Což mi ale hned druhý den ráno k ničemu nebylo, protože jsem na sobě měla sedm štípanců. Je po mně, říkala jsem si. Ale po prvních pár vodkách s kolou za bílého dne, přesněji ještě před obědem, mě uklidnilo. A tak jsem si užívala sluníčka, pláže, neomezeného množství drinků, jídla a samozřejmě teploučkého moře, které kazily jen všudypřítomné řasy a chaluhy.

Předposlední den dovolené, kdy už byl výlet do hlavního města ostrova Stone Town i šnorchlování a oběd s místními lahůdkami za mnou, jsem se rozhodla naposledy se vykoupat při západu slunce v moři. Jen si tak plavu a přemýšlím na tím, proč jsem vlastně měla strach sem jet. Vždyť je tu víc turistů, než jsem si myslela a všichni se tváří tak spokojeně… Z rozjímání mě ale vytrhne nesnesitelná bolest na boku a v levé ruce. Pár vteřin vůbec nevím, co se děje, jen se rozhlížím kolem sebe. V tu chvíli mi to dojde. Spatřím totiž něco, co vypadá jako modrý průhledný igelit, jen s delším ocáskem. Medúza. Vylítnu z vody rychleji než by Masaj vykřikl „Hakuna Matata“ a utíkám na lehátko. Připadám si, jako bych měla tělo v jednom ohni, točí se mi hlava a mám pocit, že budu zvracet. Přítel ihned „gůglí“, co se s tím dá dělat. Já mám ale jasno. Umírám. Byla jedovatá a mně zbývají poslední hodiny, ne-li minuty života. Petr, tak se můj přítel jmenuje, se dočetl, že se má popálenina od medúzy vydezinfikovat alkoholem. Letí pro tři panáky a polévá mi celou ruku a bok vodkou. Nepomáhá to. Říká mi, že teď se mám už jenom modlit. Zřejmě se snažil vtipkovat. Sotva se doplazím do pokoje a plácnu sebou na postel, už se mi chce spát. Je to tady. Už se nejspíš neprobudím. Začíná mě bolet hlava a připadá mi, že mám horečku. Petr má pocit, že medúza podle všech indicií nejspíš vážně byla jedovatá a jestli to do rána nepřejde, musíme zavolat doktora. Jistě zapomněl dodat že smrtelně. Jak jsem se později dočetla u několika druhů medúz na internetu. Jenže podle něj už bych taky měla být dávno mrtvá.

Ráno se probouzím a vůbec nevím, kde jsem a co je za den. Pak mi cvakne. Žiju! Přežila jsem vlastní smrt! Petr vedle mě spokojeně oddychuje a já si říkám, že kdybych umřela, tak si toho všimne až se probudí, a to je většinou tehdy, když dostane hlad. Bok už mě nepálí, jen trochu ruka. Po pár minutách, kdy ležím v posteli, dokonce dostávám chuť na omeletu a lívance. Já to snad vážně přežiju.

Když se o třiadvacet hodin konečně ocitám zpátky v Praze, začnu znovu gůglit. Podle obrázků, které mi mou příhodu s igelitovou medúzou připomínají, se nakonec dozvídám, že rozhodně nejde o jedovatý druh. Ha. Ta panika je hrozná věc. Nejspíš jsem si svůj nadcházející pohřeb vsugerovala natolik, že mě z toho rozbolela hlava a zvracet se mi taky nejspíš chtělo jenom psychicky. Jedno je ale jisté. Příště, až zas někam pojedu, strach už mít rozhodně nebudu. Beztak mě určitě potká leda něco, o čem mi předem nikdo neřekne ani slovo a očkovat se proti tomu jistě bude holá nemožnost. A to je na cestování to nejkrásnější. Nikdy předem nevíte, co vás potká, a to, co si myslíte, že vás potká, vás kolikrát mine velkým obloukem. Ale nepředbíhejme událostem. Inkubační doba malárie je až třicet dní, cholery až šest. Doma jsem teprve druhý den. Ale panikařit nebudu, v Africe jsem se naučila, že žádný problém není tak velký, aby se musel řešit. Takže: „Hakuna Matata!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee