FejetonSloupek

I kuřákům je třeba udělat radost

Paní, tady nemůžete kouřit!“ vyčiní servírka asi osmdesátileté stařence sedící nad skleničkou bílého vína v cukrárně ParkCafé na Barrandově.

Sem chodím vždycky, když přijedu navštívit rodiče. Právě v téhle kavárně jsem před lety strávila celý svaťák, nebo alespoň všechna odpoledne, za odměnu po učení. Mám k ní sentimentální vztah, i když kafe tu není žádný zázrak. Ale vždycky se tu na předzahrádce kouřilo. Taky sem hodně lidí chodí, když se jim nechce do zakouřené hospody, a přesto si rádi zapálí. Tuhle paní tu potkávám často. Vždycky si čte noviny, popíjí víno a kouří cigarety značky Davidoff. Teď už má asi utrum. Aspoň s tím kouřením.

Jak to, slečno? Vždyť jsem na zahrádce,“ diví se žena a smutně se zadívá na z půlky nedokouřenou cigaretu.

Ne, ta patří tady ještě pod tu střechu a to je pevná stavba. Prosím, típněte to, nebo z toho vy i já budeme mít problém,“ vysvětluje servírka a jen co žena cigaretu uhasí, servírka k ní přistoupí s popelníkem a vyzve ji, aby do něj cigaretu odhodila.

Smutný pohled. Smutný konec jednoho příjemného rituálu ženy, která už nejspíš moc radostnych chvil v životě nezažije. Přijde mi jí líto. Že se nesmí kouřit v restauracích a hospodách, kde se podává jídlo, ještě chápu a je to rozhodně rozumný, ale v barech a kavárnách, notabene na zahrádce, to už je trochu nad moje chápaní. Existuje spoustu podniků, kam chodí lidé čistě na skleničku a cigaretu. Nikdo jiný tam vlastně ani nikdy nevkročil. Teď je po všem. Kuřáci jsou odsouzeni k tomu, dát si cigaretu doma nebo někde na ulici. Ale to už není ono, postávat s kamarády venku u popelníku nebo si zvát kamarády přímo domů. Chybí tomu ta správná atmosféra. A co je na tom úplně nejhorší, kuřáci už nejsou vítaní ani na ulicích ani na dočasných zahrádkách. Z ulic je vyhánějí lidé, kterým jde kouř skrze okna do bytů, ze zahrádek zas jejich majitelé, kteří zákon nepochopili. Je jen otázkou času, kdy budou nekuřáci požadovat úplný zákaz kouření i na všech veřejných místech. Podejte jim prst a utrhnou vám celou ruku. Jako kuřák jste prostě vyvrhel společnosti. Ale co, jde přeci o naše zdraví a na jeho ochranu je třeba udělat maximum. Přesto je mi líto všech, kteří považovali posezení nad skleničkou vína či džbánkem piva s cigaretkou a přáteli jako společenský rituál a zdroj příjemných chvil, při kterých mohli udržovat společenský kontakt. Ano, sice v něm mohou pokračovat i dál, ale nic už nebude jako dřív. Zbude jenom vzpomínka a nostalgie na staré dobré časy, jak to zpívají Chinaski: „Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo, nic není jako dřív…“

A najednou, z čista jasna, se objevilo světlo na konci tunelu. A netrvalo to ani jeden týden od začátku platnosti nového protikuřáckého zákona. Když jsem šla kolem cukrárny o pár dní později, seděla stařenka s cigaretou na lavičce před cukrárnou a smutně pokukovala po zahradních stolečkách, co zely prázdnotou. Bylo mi jí zase strašně líto, přišla možná o svou jedinou radost. Když v tom vyšla z cukrárny zas jiná servírka, a nejspíš paní znala, protože přišla až k ní, usmála se a překvapeně se jí zeptala: „Jak to, že nesedíte na zahrádce? Že byste dneska neměla chuť na vínko?

Žena zvedla hlavu, pousmála se a odpověděla, že chuť má obrovskou, ale bez cigarety jí tolik nešmakuje.

Ale my už tu zase kouříme, mladá paní. Jenom první dva dny se nekouřilo, protože si pan majitel nebyl jistej, jestli se to může, když to není klasická zahrádka, ale pak zjistil, že když ty stolky posuneme dál od tý střechy, tak tam už trvalá stavba není.

A tak se stařenka zvedla, típla cigaretu o odpadkový koš a zvolala: „V tom případě si dneska dám celou lahvinku…“

Byl to tak krásný pohled. Jako když se raduje malé dítě. A lidem se přeci má dělat radost. Nejen o Vánocích, ale klidně na jaře. A i když jde o kuřáka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee