Na běhání samozřejmě nedošlo. Byli jsme rádi,že jsme se z postele vykopali v půl desátý. Tentokrát ale Petr nemusel pracovat a já psát, tudíž jsme už ve čtvrt na dvanáct byli na nádraží a čekali na vlak směrem do Cascais, kde už je Atlantský oceán a taky pláže.
Pláž, kde se nevykoupete ani si moc nepoležíte
Cesta vlakem z Cais do Sodré trvá čtyřicet minut a jedete až na konečnou, takže se nemusíte bát, ze byste vystoupili na špatný zastávce. Já se normálně vlaků bojím, protože nikdy si nejsem jistá, jestli jedu správným směrem a kde mám vystoupit, když nehlásí zastávky. Ale cestu do Cascais by naštěstí zvládlo i malý dítě. Když jsme dorazili do cíle, vydali jsme se za cedulí s šipkou na pláž Praia da Duquesa a asi po pěti minutách se před námi taky skutečně objevila. Což o to, pohled to byl hezkej, ale co je to platný, když ani ne po deseti minutách zjistíte, že moře je tak ledový, že se v něm stejně nedá koupat, a že kvůli větru máte písek úplně všude a když si lehnete přímo na něj, z oblečení, osušky a batohu už ho zřejmě do konce dovolený nedostanete. Jestli teda nemáte na pokoji pračku.
Nicméně jsme na pláži za popíjení sangríi (jo, už nám otrnulo, protože jsme si v lékárně koupili Nurofen) vydrželi tři hodiny. Samozřejmě jsem se i namazala opalovacím krémem, dokonce třicítkou, což je na mě dost, ale bála jsem se, že si spálím ramena, který už jsem tak trochu stejně měla připečený. Ale nebylo mi to nic platný. Večer jsem skučela nejenom kvůli ramenům, ale taky kvůli holením, podkolenním jamkám a krku.
Vyhlášené zmrlinářství Santini
V Cascáis ale nejsou jenom pláže, je tam i vyhlášený zmrzlinářství Santini. A tak jsme ho museli taky navštívit. Dali jsme si zmrzlinu čokoládovou, mandlovou a kokosovou a jako dobrý, ale žádnej zázrak to nebyl. V Tel Avivu jsem měla mnohem, mnohem lepší.
Hlavní atrakce v Cascais
Od Santiniho jsme došli až k „Boca de Inferno„, což je skalní útvar nebo jakási prohlubeň v útesu kousek za Cascais. Od cukrárny až k útesům to trvá asi patnáct minut. Chvíli jsme se tu kochali výhledem na oceán a pak si to mašírovali zpátky na vlak. A cestou jsme se stavili v Mekáči, protože jsme dostali neuvěřitelnou chuť na cheeseburger.
Noční život začíná po půlnoci
Na večeři jsme si došli na „trh“ Mercado da Ribeira, o kterém už jsem psala tady. Je to vlastně velká hala, kde je bistro vedle bista a snad všechny nejznámější kuchyně světa. Nevýhodou ale tady tohoto je, že si asi nesednete. Objednali jsme si steak s chipsy a chobotnicový rizoto a šli hledat aspoň místo na stání. To se nám sice povedlo, ale jíst ve stoje není zrovna můj šálek kafe. A upřímně – ani jídlo nebylo nic extra. Rizoto bylo přesolený a steak a brambory zas sůl neviděly vůbec. Tak jsme si šli spravit chuť aspoň dobrým pitím. Na náměstí Largo do Corpo Santo jsme si dali pár jägermeisterů s redbullem a pak se šli projít po okolí a vychutnávali si noční život, kterej se o víkendech rozjíždí vždycky okolo půlnoci a trvá až tak do čtyř nebo pěti do rána. Ve všední dny začíná okolo devátý a po půlnoci už bývá relativní klid. Zřejmě nejrušnější ulicí, která je plná barů a hospůdek, je Praça São Paulo. Spousta lidí korzuje sem a tam, někteří jenom postávají a jiní u drinků vysedavají s kamarádama a zapáleně mezi sebou diskutujou.
V jednu ráno jsme dorazili ospalí na pokoj, padli do postele a usnuli. Na předposlední den jsme měli velký plány. Ochutnat jeden z nejslavnějších zákusků na světě!
Related articles
Napsat komentář