Pokračování povídek Matka (Díl 1.) a Matka (Díl 2.)
*********
Díl 3.
Úplnou rodinu jsem nikdy nezažila. Byly mi necelý čtyři, když se od nás táta odstěhoval. A pět let nás pak vůbec neviděl. Nevím, co se mezi ním a mámou stalo. Ani jeden se o tom nikdy nechtěl bavit. Pokaždý když na to přišla řeč, matka se urazila a otec si šel nalít vodku. Se ségrou nás dělí pět let. A protože je starší, vždycky se o mně starala. Máma teda taky, ale ta to tak přeháněla, až jsem ji v pubertě skoro nesnášela. Nesměla jsem s kamarádkami večer do kina. V šestnácti jsem musela být doma do osmi a to i v létě. A nesměla jít s holkama nikam mimo sídliště. Párkrát jsem to samozřejmě porušila, ale když se to máma dozvěděla, zuřila. Hádaly jsme se a kolikrát mi i vlepila facku. Tak je to ale doteď. Sice už nemusím být jenom na sídlišti, ale každou hodinu musím poslat esemesku nebo zavolat. Pořád ji za to nesnáším. Teď mě to mrzí. Je to přece jen moje matka a já na ni byla hnusná. Poslední dobou jsme se jenom hádaly. I proto jsem chtěla odjet pryč. Ale to už teď nepřipadá v úvahu. Musím se o ni postarat.
„Už je ti líp, holčičko?“ volá mi večer táta.
Když tu byl naposledy, viděl mě pozvracenou a ubulenou. A já si vzpomněla na ten diazepam. Pořád mi to vrtá hlavou. Nemůžu přijít na jedinej důvod, proč by táta něco tak hnusnýho a zvrácenýho udělal.
„Jo, tati, dík. Prostě si mě zastihnul v blbou chvíli.“ Když přišel, přivolala jsem sestru a řekla jí, že mi je hrozně zle. Nebyla to pravda, ale potřebovala jsem odtamtud tátu dostat. Bála jsem se. Bála jsem se, že mi ublíží. Nechápu to. On by mi přeci nikdy neublížil. Neublížil by nikomu z naší rodiny. Miluje mě i ségru, i když není jeho. Mámu teda nemiluje už dávno, ale rozhodně k ní necítí nenávist. Aspoň myslím.
Teď s ním nemůžu mluvit. Nechci. Vymluvím se na to, že jsem unavená a zavěsím. Chci být sama a nechci slyšet vůbec nikoho. Potřebuju si to nějak srovnat v hlavě. Dopředu ale vím, že to bude marnej boj.
*********
Jsem domluvená se ségrou, že se sejdeme v půl dvanáctý u mámy. Když mě ale propustí z nemocnice, chci se jet nejdřív vysprchovat a převlíknout. Cestou zkouším volat mámě, už asi po sto padesátý.
„Ahoj Moničko,“ zvedne to máma.
Jako fakt?
„Mami? Snažím se ti dovolat už dva dny! Co se s tebou děje? Vůbec nic o tobě nevím!“ začnu brečet. Úlevou. A proto, že jsem na ni naštvaná.
„Promiň, nechtěla jsem s nikým mluvit. Moc se omlouvám. Není mi pořád dobře.“
Mluví ztěžka a tak nějak zpomaleně.
„Mami? Kdo ti to udělal? Vidělas toho chlapa? Řekla si všechno policii?“ chrlím jednu otázku za druhou.
„Ty to nevíš?“
Co nevím?
„Mami, nevím nic. Ségra mi nic neřekne a kdo jinej by mi měl něco říct?“
„Táta, byl přeci včera za tebou…“
„Jak to víš?“
„Všechno mi řekl. Jak si omdlela,…“
„On s tebou mluvil? Kdy? Proč mi nic neřekl?“
Připadám si jako ve snu. Přímo v noční můře. Nebo jako když čtu thriller. Ještě nevím, kdo je vrah, a co stránku do děje zasáhne nová, pro děj naprosto zásadní informace.
„Byl za mnou, ale…,“ Tak nějak nevím, co říct. Že jsem schválně dělala, že je mi špatně, protože jsem se bála, že mi něco udělá? Bude si myslet, že jsem se zbláznila.
„Prostě mi nebylo nějak dobře, tak ho sestra poslala pryč a on mi nestihl nic říct,“ vymýšlím si. „Tak mi řekni, jak to bylo?“
„Moničko, všechno mě tak mrzí. Nechtěla jsem na tebe tu policii volat, ale byla jsem fakt naštvaná. Já ti ty peníze nevzala. Přísahám,“ poslední slovo spolkne. Rozbrečí se.
„Mami,…“ Nevím, co říct. Nejradši bych na všechno zapomněla. „Věřím ti, už si s tím nelam hlavu.“
„Máš pravdu. Co se stalo, stalo se. Už to stejně nevrátíme,“ řekne.
„Mami, prosím, řekni mi, co se teda stalo,“ jsem čím dál netrpělivější. Nechala jsem ujet dva autobusy. Nerada mluvím před cizími lidmi.
„Byl to ten kluk,“ polkne, „ten, se kterým si přišla domů.“
„Ondřej?!“ vyhrknu.
„Nevím, jak se jmenuje. Ale je to ten, co mi ukradl ty šperky.“
Znám Ondřeje pět let. Poslední dva roky spolu chodíme. Ségra ho zná dokonce od školky. To je přeci nesmysl.
„A seš si jistá, mami? Nemohla ses splést?“
„Myslíš si, že lžu? Máš snad pocit, že ti to říkám jenom tak? Nebo že ti chci ublížit?!“ brečí do telefonu.
„Promiň, tak jsem to nemyslela. Já jenom…. že tomu prostě nemůžu uvěřit,“ na lidi asi nemám odhad. Jsem schopná podezřívat vlastní ségru a vlastního tátu, ale kluka, kterýho do rodiny nepatří ne, „jako ostatně ničemu za poslední dny. Je toho na nás moc, mami.“
Rozvzlyká se. Mám sto chutí taky brečet, ale teď nemůžu.
Rozloučím se a nastoupím do autobusu.
********
Přemýšlím nad Ondřejem celou cestu domů. Myšlenky se mi točí okolo posledních dní. Snažím se aspoň něco málo pochopit. Ale nejde to. Už mám hlavu jak pátrací balón. Hrozně mě bolí.
Když odemykám, ani mi v prvních vteřinách nedojde, že slyším ze ségřinýho pokoje divný zvuky. Až když si sundám boty, zbystřím. Potichu zavřu dveře, odložím tašku na botník a jdu se podívat, co se děje.
Když pootevřu dveře do jejího pokoje, mám pocit, že jsem se zase ocitla někde mimo realitu. Ségra, úplně nahá, sedí obkročmo na nějakym nechutně starým chlápkovi, kterej sotva popadá dech. Skáče na něm, levou rukou si drží prso, pravou mu svírá krk.
„Ségra?“
Dědek se prudce posadí a ségra sletí na záda. Oba se snaží rychle zakrýt, ale ne tak rychle, abych je neviděla. Těch šoků je na mě za poslední dny nějak moc.
„Co tady chceš?“ vyjede na mě.
„Co tady chci? Bydlím tady! Chci se vysprchovat a převlíknout. Myslela jsem, že seš v práci.“
Začne se dívat po oblečení. Dědek čumí.
„Mohl byste, laskavě, vypadnout? Tohle není bordel,“ dám mu najevo, že tu není vítanej. Ségra si dokonce pořídila červenou lampičku nad postel. Fakt to tu vypadá jako v bordelu. „Nebo jste snad její přítel? O tom dost pochybuju,“ odfrknu si.
„Do toho ti je velký hovno,“ zastane se ho ségra.
Když se stařík vzpamatuje, vezme si trenky, navlíkne kalhoty, košili a svetr. Dívám se někam za něj a čekám.
„Kolik ti mám dát?“ ptá se ségry, která už oblečená stojí nad postelí.
Vytřeštím oči.
„Litr. A sorry,“ omluví se mu.
Předpokládám že za mě.
*********
Když se za dědkem zabouchnou dveře, ke kterým ho osobně doprovodím, jdu zase za ségrou.
„Ty děláš štětku?“ zeptám se přímo.
Ségra je v obličeji celá rudá. Balí si do tašky oblečení, který loví po celém pokoji.
„Já ti něco povím, ty malej rozmazlenej spratku,“ otočí se na mě, „mám tě už plný zuby, rozumíš? Plný zuby!“
„Co? Proč? Co jsem ti udělala?“ ptám se zmateně.
„Celej život musím snášet to, že tě má máma radši. Monička sem, Monička tam a na mě sere! Ale to už skončilo, rozumíš?“
„Nechápu, o co ti jde. Máma se k nám vždycky chovala stejně.“
„Jo? A proč umírá strachy pokaždý, když někam jdeš? Já nemusím přijít dva dny domů a je jí to úplně u prdele! Teď má, co si zaslouží,“ ušklíbne se.
Vytřeštím na ni oči a ruce sevřu v pěst. Popadne mě vztek.
„Víš, cos právě teď řekla? Uvědomuješ si to vůbec?“
„Ty nic nechápeš, co? Seš hloupoučká. Proto jsem ti říkala, že se z toho tvýho Portugalska zase rychle vrátíš zpátky. O životě nevíš vůbec nic. Žiješ si v nějaký svý vysněný bublině. Ale skutečnost vypadá úplně jinak,“ poučuje mě. Zase si začne skládat věci.
„S Ondřejem, jak víš, se známe od školky. Vždycky to byl fajn kluk. Proto taky spolu už od základky šukáme. Aby chodil s tebou, k tomu jsem ho donutila já. Měl se s tebou párkrát vyspat a pak tě odkopnout, ale asi se do tebe, chudák, zamiloval.“
Nezmůžu se na slovo.
„Když mi to došlo, rozhodla jsem se, že se pomstím. To já ho miluju. Měl patřit jenom mně, ale od tý doby, co chodil s tebou, na mě kašlal. Proto jsem ti ukradla ty peníze.“
Na tohle už nevím co říct. Jenom se zhluboka nadechnu.
„To, že si přivydělávám jako společnice, mi pomohlo k tomu, abych si našetřila dost peněz na to, abych ho uplatila. Protože jestli sis toho nevšimla, tak peníze miluje víc než sebe. A jak se ukázalo, dokonce víc než tebe. Za poslední dva roky jsem si vydělala skoro sto litrů. Hustý co? A tak jednoduše. Jenom roztahuješ nohy,“ usmívá se, „pak jsem ti ukradla těch šedesát tisíc, o kterých sis myslela, že je máš skvěle schovaný, a všechno jsem dala Ondřejovi. Víš proč?“
Jenom kroutím hlavou. Chytnu se futra a snažím se zhluboka dýchat.
„Aby tě nechal na pokoji,“ zase se na mě podívá, „a aby se pomstil matce za to, že jí na mně nikdy nezáleželo.“
„Petro… To přece nemyslíš vážně?“
„Měl jí jenom postrašit. Dát jí pár facek a ukrást kabelku. Ale nějak se to zvrtlo,“ pokrčí rameny, „vzal to moc vážně. Ale co. Máma bude zase v pořádku.“
V hlavě mi duní a nejsem schopná promluvit ani se rozbrečet, prostě nic.
„Blbý je, že máma Ondřeje viděla. To v plánu nebylo. Ani ty ukradený šperky nebyly domluvený. Asi mu ty moje prachy nestačily.“
„Řeknu to policii,“ pokouším se říct aspoň něco, „protože za to můžeš ty. Seš úplnej magor. To tys mi posílala ty šílený esemesky? K čemu? Co z toho máš?“
Našpulí rty a zadívá se ke stropu. „Řekla bych že nic. Byla to prostě jenom taková sranda. Přišlo mi to vtipný.“
Zase polknu. Nejde to. Potřebuju vodu. „Seš magor. Patříš do Bohnic!“
Nechci s ní být v jedný místnosti už ani vteřinu. Běžím asi půl kiláku, než mě začne píchat v boku. Zpomalím. Musím zavolat tátovi. Pořád mi něco nesedí. Prostě je to všechno divný. Ujdu ještě asi kilák, než se tátovi dovolám. Vezme to až napotřetí.
„Tati? Potřebuju něco vědět,“ vyhrknu hned, jak mi vezme telefon.
„Co se stalo?“
„Ty bereš diazepam?“
„Cože?“ zeptá se zmateně.
„V tý nemocnici mi dělali krevní testy. Měla jsem prý v sobě asi tři diazepamy. Proč?“
„Ježiš…,“ vydechne, „Moni, tys asi vypila tu vodu, co byla na kuchyňský lince v láhvi od sodovky.“
Matně si vzpomínám, že nějakou vodu jsem vypila a pak si ji ještě vzala k posteli do pokoje. Ale proč si táta dává do vody diazepam?
„Cože? A proč si dáváš diazepam do vody? K čemu ho máš?“
„Tu láhev jsem půl dne hledal. Nenapadlo mě… nevěděl jsem…,“ zakoktá se, „Beru ho už léta, ale vždycky jsem měl tu láhev u postele. Teď jsem ji zapomněl na kuchyňský lince. Jsem vůl, Moniko.“
„Proč ho bereš, tati?“
„To není důležitý.“
Dojdu až do parku a sednu si na první lavičku, na kterou narazím. Snaží se zůstat v klidu.
„Je to důležitý, tati. Je to životně důležitý. Já už prostě nechci žádný tajemství. Chci, abychom si vždycky všechno říkali na rovinu. Tati, prosím,“ naléhám. Třesou se mi ruce, že sotva udržím telefon u ucha.
„Začal jsem ho brát po tom, co jsme se rozešli s tvojí matkou. Když jsme spolu byli naposled na dovolený, řekl jsem jí, že už s ní nechci být, že už ji nemiluju. Chtěla se zabít. Snědla asi deset prášků na spaní. Ale doktoři jí naštěstí vypumpovali žaludek včas. Pak to udělala ještě jednou. Volala mi a psala snad každou hodinu. Skoro dva roky. Chtěla jsem to s ní ještě zkusit, jenže nakonec ona opustila mě. Pak mi ale vyčítala, že jsem odešel. Vždycky když jsem si někoho našel, tvoje matka dělala ještě větší peklo nejenom mně, ale i těm ženám, se kterýma jsem byl. Bylo to hrozný. Dokonce mi zakázala se s vámi vídat. Tak jsem nakonec zůstal sám, abych vás neztratil úplně. Začal jsem chodit k psychologovi a nechal si předepsat antidepresiva. Pak jsem přešel na diazepam. Jenže se nesmí brát dlouhodobě, jinak si na něm člověk poměrně snadno vypěstuje závislost.“
„Tati…“
„Mně se to bohužel stalo,“ řekne potichu.
„Jak to, že jsem to nikdy nepoznala?“
„Vždycky jsem dělal všechno proto, aby ses o tom nikdy nedozvěděla. Promiň mi to, Moničko.“
Típnu telefon, položím ho vedle sebe na lavičku a z kapsy vytáhnu cigaretu a zapalovač. Naposledy jsem kouřila v tý kavárně, kde jsme se sešli s Ondřejem. Připadá mi to jako věčnost. Připálím si, potáhnu, vyfouknu kouř a zakřičím, co nejvíc to jde. Pán, co stojí asi třicet metrů vlevo ode mě a venčí bígla, se lekne tak, že trhne vodítkem. Pes se nastraží uši a pár vteřin se vůbec nepohne. Na telefonu vyhledám nejbližší policejní stanici. Típnu cigaretu, zvednu se a vyrazím směrem, kterej mi ukazuje navigace.
Napsat komentář