Ze života (ne)novinářky

Óda na radost

Na světě existují dva typy lidí. Ti, kteří vám dodávají energii, a pak ti, kteří vám ji berou. Ve skutečnosti jde o to, že jsou lidi, kteří vám rozumí a líbí se jim, co děláte. A pak jsou lidi, které štvete už jenom tím, že ráno vstanete a na Facebooku se u vašeho jména objeví zelenej puntík (rozuměj, seš aktivní).

Do internetových diskuzí se nezapojuju. Ani na zpravodajských serverech ani na sociálních sítích. Nebaví mě to. Připadá mi to jako ztráta času. Proč? Protože právě tady se vyskytuje nejvíc těch, co z vás dokážou vysát energii a chuť do práce. Bohužel jsem si svůj koníček už vybrala a ten se sociálním sítím ani diskuzím nevyhne.

Po vydání knížky jsem své dělení lidí do dvou skupin trochu poupravila. Jsou lidi, díky kterým ještě pořád píšu. A pak jsou lidi, kvůli kterým mám chuť se vším seknout.

Vážně. Kolikrát píšu povídku nebo článek a v půlce si říkám, proč to vlastně dělám. Pro koho? Pro sebe? Tak trochu. Pro vás? Samozřejmě! Tohle ovšem nemá být můj obvyklý `stěžovací` článek. Tohle má být taková Óda na radost a hlavně na život. Óda na všechno, co rádi děláme, ale někomu to zkrátka vadí. A rozhodně tady není řeč jenom o psaní.

Jde o náš každodenní život, v němž se, věřte nebo ne, s těmito dvěma typy lidí setkáváme na každém rohu. Následuje pár příkladů ze života, toho mého samozřejmě:

Ráno v půl osmé jdu na jógu. Dojdu k hlavní silnici a čekám na zelenou. Hned jak padne, vykročím do silnice. Zleva ovšem slyším křik: „Co děláš, ty krávo?!“ Řidič jede příliš rychle a já vykročím tisícinu setiny poté, co padne zelená. Takže taky moc rychle. Jo, mohla jsem být pomalejší, ale co, už se stalo. Navíc jsem pořád v polospánku, tudíž nejsem schopná se soustředit na nic jinýho než na semafor a na místo, kam mám dojít. Nicméně řidič mi vynadá do krav. Za to, co dělám. Ale co dělám? Jdu na jógu, protože na ni chci chodit a protože mě baví. Leč s prvním člověkem, kterému evidentně vadí, že dělám to, co dělám, se setkávám už v brzkých ranních hodinách. Ovšem pozor – na jógu kvůli němu chodit nepřestanu!

Další bod zlomu nastává, když se vracím z jógy domů a jdu si do trafiky pro oblíbenej časopis. „Co čumíš?“ ptá se mě bezdomovec opřenej o výlohu. Abych vám řekla pravdu, dívám se kolem sebe často a ráda. To přeci novináři a spisovatelé dělají, ne? Nicméně pánovi má tato velmi oblíbená činnost zřejmě trochu vadí. Vypichovat oči si ale nebudu.

„Ty nevíš, v kolik se chodí do práce? Už je skoro jedenáct!“ hlásí mi kolegyně po mém příchodu do práce. Vím přesně, kolik je hodin. Ale protože mám od osmi do devíti jógu. Od půl desátý do desíti balím knížky a pak se jdu teprve nasnídat a vysprchovat, zkrátka nestíhám. A jsem za to strašně ráda! Strašně ráda pro vás balím knížky a taky strašně ráda snídám, protože když se nenasnídám, je se mnou zle. A hlavně je to zlé pro mé okolí. Stokrát mi může někdo vyčítat, že nechodím do práce včas, ale bohužel jinak to nejde. Já strašně ráda chodím pozdě! Do práce.

Problém mám i ve chvíli, kdy doma začnu vařit. Nestává se to často, ale jednou dvakrát do měsíce, proč si neukuchtit něco podle sebe, že jo. Nejlíp zdravýho. Problém je, že Petr na zdravý věci zas až tak není. A já se rozhodla vyrobit zdravej raw kokosovej dort. Bez cukru, bez mouky, jak to u raw zákusků bývá. Problém. „Nepřipadá ti, že to není sladký? Tys tam nedala cukr? A ta čokoláda je nějaká hořká.“ Jo, mohla bych začít nadávat a říkat mu, že ten dort jsem dělala přes hodinu a půl. Ale proč. Klidně si ho sním sama. Nemám s tím nejmenší problém. Mně chutná. A hodně. A ne, nezačnu kvůli tomu péct nezdravý dorty. Na ty si radši zajdu do cukrárny (občas).

No a pak večer, před spaním, si jdu přečíst nějaký ty komentáře na sociální sítě. Jen tak, ne z nudy, ale spíš ze zvyku. Proč se na konci každýho dne aspoň trochu nenaštvat? „To je ale sra*ka,“ dočtu se u jedné své povídky sdílené v nejmenované facebookové skupině. Na můj dotaz, co je na ní špatně, během pěti vteřin dostanu odpověď. „Všechno. Sra*ka.“ Tak jo. Možná má pravdu. A třeba taky ne. Nicméně od psaní mě to stejně neodradí. Maximálně si v nějakém článku zase jako obvykle postěžuju.

Tenhle text ale neměl být o stížnostech, i když, jak si ho tak zpětně čtu, asi trochu je. Možná trochu víc. Tak já nevím. Fakt si zase stěžuju? Asi mám úchylku. Jenom jsem vám všem, kterým moje texty nevadí, ba naopak, chtěla říct, že ať děláte, co děláte, je to jenom vaše věc. Hlavně, když jste u toho šťastní.

Já jsem šťastná, že chodím pravidelně na jógu, i když mě občas někdo málem přejede. Jsem ráda, že můžu přijít pozdě do práce kvůli tomu, že balím knížky (a ne, nehodlám kvůli tomu vstávat dřív). Miluju vaření a pečení zdravých věcí, i když je nikdo jinej nejí. A strašně mě baví psát povídky a články, který si aspoň někdo občas přečte. A i když je to podle některých odpad a napíše mi to, je to aspoň nějaká reakce. A lepší nějaká reakce než žádná. Všechno je třeba brát z té lepší stránky.

Abych to shrnula. Tohle je Óda na můj život. Óda na to, co dělám a na co jsem pyšná. Protože, ač se to z tohohle článku možná nezdá, stále v mém životě převažuje ta první skupina lidí. Ta, které se líbí, co dělám a jak to dělám, a i když mě občas taky sem tam někdo zkritizuje (že jo, Petře J), posouvá mě to zase o kousek dál.

Foto: Petr Kučera

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee