Povídka

DVOJÍ ŽIVOT

Žiju dvojí život. Ale už to nezvládám. Přes týden jsem vzorná manželka a matka, o víkendech a některé večery milenka. Přesně jeden rok, dva měsíce a tři dny. S manželem máme domek blízko Prahy. S milencem byt na pražských Vinohradech. I on má rodinu, tři dospělé děti a nic netušící manželku. S Mirkem, mým manželem, jsme už léta spíš jenom kamarádi. Spíme spolu v průměru jednou do měsíce, na dovolené jsme byli naposledy před dvěma lety a to jen na jižní Moravě. Každý máme své povinnosti, v práci i doma. Vídáme se jen o večerech, ne dřív než o deváté a ráno než společně odcházíme do zaměstnání, já jezdím městskou dopravou, on autem.

**********
S Milanem zas trávíme večery a víkendy jednodenními výlety, sledováním filmů, chozením do divadel a na výstavy. Občas si společně něco uvaříme, jindy jdeme do restaurace, baru nebo kavárny. To je život, který mě baví. Být doma je pro mě jenom prachobyčejná povinnost, kterou je nutné dennodenně podstupovat, aby bylo vše, jak má být.

Dnes ale končím. Rozhodla jsem se, že Mirkovi všechno řeknu. O Milanovi, našem už pěkných pár let nudném manželském svazku i to, že chci odejít. S dětmi nebo bez nich, je mi to jedno. Takhle už dál žít nechci. Nechci dělat většinu života to, co mě nebaví. Ublížím mu. Bude mě nenávidět. Ale jinak už to nejde. Za chvíli mi bude čtyřicet a já chci ještě něco prožít. Možná dám i výpověď v práci, nic mě v ní nedrží. Jenom parta přátel, ale tu můžu vídat i tak. Možná dělám chybu, ale pokud to neřeknu teď, tak už nikdy, a za dalších dvacet třicet let bych toho nejspíš strašně litovala. Sedmnáct společných let teď házím za hlavu. Zbývá asi deset minut, než přijde Mirek z práce. Uvařila jsem mu jeho oblíbené zelené curry a upekla cheesecake. Šla jsem kvůli tomu z práce dřív. Alespoň tohle pro něj naposled udělám. Pak už si jen dojdu nahoru do ložnice pro kufry a navždycky zmizím z jeho života. Sbaleno mám. Teď, anebo nikdy.

„Čau Moni. Tady něco strašně voní. Snad si nevařila?“
Je to nezvyk, já vím, většinou si každý udělá vajíčka nebo salát a dál večeři neřešíme.
„No jo, chtěla jsem ti udělat radost,“ usmívám se na něj a dívám se, jak zavírá dveře, sundavá si boty a bundu odkládá na už dost přeplněný věšák. Vidím ho takhle naposled. Sakra. Asi mi bude chybět.
Všechno mám nachystané. Dezert se chladí, večeře už je na stole. Ještě otevřít víno. Možná jsem měla koupit nějaké lepší než Rulandské šedé, které pijeme každý týden. Ale teď už je to jedno.
„Teda, tys udělala curry? Cos provedla?“ usmívá se šibalsky Mirek a sám netuší, že ta druhá část otázky má v tuhle chvíli úplně jiný význam než řečnický.
„Pojď, jdem jíst, ať nám to nevystydne,“ položím na stůl sklenky s vínem a vzápětí tu svou zvedám, abych mohla začít. Začít žít.
„Na lepší život,“ pronesu a ťukáme si. Mirek jenom povytáhne obočí, ale pořád se usmívá.
Jíme, mlčky.
„Co v práci?“ ptá se a div mi nezaskočí. Za těch sedmnáct společných let se zeptal možná potřetí. Zdá se mi bezpředmětné na tu otázku vůbec odpovídat. Nechci to dál protahovat.
„Nudím se.“
„Jako v práci? Jsem myslel, že se v práci nezastavíš,“ podiví se Mirek. Možná hraně, možná ho to skutečně překvapilo.
„Nudím se tady. Nudí mě můj život.“ A je to tu.
„Co? Asi ti moc nerozumím.“
„Rozumíš. Máš to stejně, ne? Nebo mi chceš říct, že tě naše manželství ještě baví? Že se přes týden skoro nevídáme, nespíme spolu a jediné, co my dva máme společného, jsou už jenom děti?“
„Co to proboha, Moniko, meleš? Nepraštila ses náhodou do hlavy?“
„Ne, jenom chci začít žít. Za rok mi bude čtyřicet a já jenom pracuju anebo sedím doma a čumím na televizi.“
„No… Pokud vím, tak o víkendech seš vždycky někde v řiti.“
Mirek začíná startovat. Odloží příbor tak, že se div nerozbije talíř, polkne sousto a tupě na mě zírá. Vlastně ne tak tupě, jako spíš nasupeně.
„Jo, protože aspoň o víkendech chci žít,“ jsem připravená bojovat. A útočit.
„Jako prací? Vždyť celý víkendy trávíš s lidma z práce!“ zvyšuje hlas.
„Jenom s jedním člověkem z práce…,“ teď anebo nikdy. Buší mi srdce a přestávám mít pevnou půdu pod nohama. Ještě můžu cuknout, ještě jo.
„Prosím?“ Najednou začal šeptat. Asi mu to došlo rychleji, než jsem předpokládala. Už to nejde vzít zpátky.
„Jezdíme na výlety s Milanem. A taky občas chodíme do kina a do divadla a tak.“
„S Milanem? Jako tvým ředitelem? Nebo s jakým Milanem, do prdele?“
„S tímhle Milanem, jinýho ani neznám,“ divám se do talíře a jsem ráda, že jsem snědla jenom jedno sousto. Jinak bych se asi pozvracela.
„A proč spolu jako jezdíte na nějaký zasraný vejlety? Nemáš bejt radši doma? To nemůžem jezdit spolu nebo co?“ Jakmile začne Mirek mluvit sprostě, je zle.
„Miluju ho.“ Ani nevím, jestli jsem to řekla nahlas, zašeptala nebo jestli jsem si to řekla v duchu.
„Prosím?“
Asi jsem přece jenom něco z pusy vypustila. Znovu to ale zopakovat nedokážu.
„Hele, neklape nám to spolu. Víš to stejně dobře jako já. Nežijeme, přežíváme. Už dost dlouho a mě to prostě nebaví.“
„Chceš říct, že mě, kurva, podvádíš? Chápu to správně? A proč mi to, sakra, říkáš? Proč mi děláš tuhle zasranou večeři? Jako na rozloučenou? Nebo proč, do prdele?“
„Jo. Asi jo.“ Na víc slov nemám sílu.
Mlčí. Asi mu taky došly síly. Svět se najednou otočil o tři sta šedesát stupňů a on s tím nepočítal. Ani v nejmenším asi nikdy nezapochyboval, že my dva bychom se někdy mohli rozejít. Stalo se.
„Už mám sbalené kufry. Odejdu ještě dneska. Myslím, že to tak bude lepší,“ prolomím asi minutu trvající ticho a najednou mám slzy na krajíčku. Zařekla jsem se, že brečet nebudu. Ale nejde to. Jsem slaboch? Proč vlastně chci brečet? Protože opouštím člověka, kterého jsem kdysi milovala víc než sebe a i teď bych za něj nejspíš dala klidně svůj život, ale vím, že s ním už dál žít nechci, protože bych se unudila k smrti? Nebo brečím proto, že vlastně nevím, co chci? Ale už jsem se rozhodla a nemůžu to vzít zpátky. Dva životy najednou se zkrátka žít nedají. Ne napořád. A proto jsem si vybrala.
„Já ti asi, Moniko, vopravdu nerozumím. Proč si chceš jako balit kufry? Přece to všechno můžem vyřešit jako normální lidi, ne?“
„Co chceš řešit? Potřebuju být chvíli sama. Uspořádat si myšlenky.“
„Sama? Snad s Milanem, ne?“
„Možná, ještě nevím. Asi. Má mě rád.“
„Jseš naivka. Vždyť má taky rodinu. Myslíš si, že ji opustí kvůli skoro čtyřicetiletý ženský?“
„Jo, dneska.“ Slíbil mi to. Dohodli jsme se na tom.
„Tsss. Jseš jako osmnáctiletá poblázněná puberťačka. Kopne tě do prdele při nejbližší příležitosti.“
„Chodíme spolu už přes rok,“ musí vědět, že to se mnou myslí vážně. Pak mu třeba dojde, že i já jsem rozhodnutá. Odejít od něj.
„To mi nasazuješ parohy už přes rok? Děláš si ze mě prdel? Víš co seš? Obyčejná děvka!“ zvedne se od stolu a jde do lednice. Nalít si panáka. Asi ho budu potřebovat taky.
„Měla bych jít,“ nemá smysl to už dál prodlužovat a nenapadne mě nic lepšího než říct zrovna tohle.
„Jdi si třeba do prdele, stejně přilezeš za pár dní zpátky. Ale to budeš mít, holčičko, velikou smůlu.“
„Už se nevrátím, Míro. Asi by sis to měl uvědomit.“
„Co? Ty na mě z ničeho nic vyhrkneš, že se stěhuješ za svým milencem, a já si mám něco uvědomovat?“
V očích se mu lesknou slzy. Nebo se mi to jenom zdá?„Nechtěla jsem tě dál tahat za nos.“
„Ale nasazovat mi parohy celej rok, to ti nevadilo, co? Co jsem, Moniko, udělal tak strašnýho, že mi tohle děláš?“
„Nic. Jenom už mě to s tebou nebaví. Ani jeden z nás nemá vůli do našeho vztahu něco dávat, dělat něco jen tak, jeden pro druhýho.“ Sám musí vědět, že takhle manželství nevypadá.
„A co jako teda mám dělat? Koupit ti lístky do divadla? Nebo zaplatit dovolenou na Maledivách? A kde na to, doprdele, jako mám vzít? Myslíš si, že kradu?“
„O to nejde. Teď už je stejně pozdě.“
„Zklamalas mě, Moniko. Tohle ti nikdy neodpustím. Ani kdybys přilezla po kolenou!“
Ticho. To ohlušující ticho, která vám z ničeho nic začne trhat uši. Strašně moc chci něco říct, ale nevím co. Nemůžu mluvit, mám v krku knedlík, slzy jen tak tak zadržuju a nenacházím žádná slova, která by se zrovna v téhle chvíli slušela říct.
„Táhni si kam chceš, ale děti budou se mnou. Děvka je vychovávat nebude,“ dodá po chvilku Míra, stále ještě bojovným tónem. Já už dobojovala.
„Dobře.“ Jsem nejhorší matka na světě, jenže ani ty děti už mě netěší.
„Co seš to za ženskou, proboha? Jen tak se vzdát svých dětí! Tobě fakt muselo přeskočit!“
Je celý rudý a vážně brečí. Takhle jsem ho nikdy neviděla.
„Budu si je půjčovat, třeba každý druhý víkend.“
„Na to rovnou zapomeň! Postarám se o to, abys je aspoň do jejich osmnácti už neviděla! Víš, co si teď o tobě budou myslet?“
„Jdu si pro kufry. Už nemám sílu nic řešit,“ brečím.

Brečím jako malá holka, mám chuť do něčeho mlátit, z plných plic křičet anebo si lehnout a všechno zaspat. Nebo se už nikdy neprobudit. Jediné, co mě drží nad vodou, je Milan. Konečně bude všechno, jak má být. Do hodiny pro mě přijede a poprvé pojedeme do našeho bytu jako oficiální pár. Partner s partnerkou. Teď to ale bolí. Ani jsem nevěděla, jak moc může rozchod bolet. Před Mírou jsem žádného jiného chlapa neměla a tak jsem se ani neměla s kým rozcházet. A nikdo se nemohl rozcházet ani se mnou. Teď, v devětatřiceti letech, konečně poznávám, jaké to je. Doufám, že poprvé a naposled.

**********

Sedím na posteli a čekám. Mirek za mnou nejde. Asi přemýšlí. O tom, jak jsem mu během pár minut změnila život. Už nebrečím. Za poslední půl hodinu jsem vybrečela tolik slz, že už možná ani nikdy nebudu moct brečet. Přesto jsem svým způsobem šťastná. Začíná mi nový život. Přesně takový, jaký jsem si vysnila. O jakém sním už minimálně rok. Do tohohle domu se už ale nevrátím. Pro věci pošlu kamarádku nebo rodiče. Vrátit se sem nedokážu.

Tři čtvrtě na jedenáct a Milan pořád nikde. Napsala jsem mu už dvě esemesky a dokonce jsem mu i volala, ale pořád nic. Přemýšlím, že si půjdu stoupnout ven. Tady v domě mi připadá, že to tu na mě všechno padá. Ještě se zajdu podívat dolů na Mirka. Jdu.

Vyjdu na chodbu a slyším televizi. Když dojdu do kuchyně, vidím ho, jak sedí na gauči u televize. V ruce láhev tequilly a v obličeji prázdný výraz.
„Jsi v pohodě?“ Debilní otázka, ale žádná lepší mě nenapadla.
Žádná odpověď.
„Mirku?“
„Nejsem v pohodě, Moni. Teď rozhodně nejsem v pohodě.“ Moni mi vždycky říkal jenom on a máma. Možná je to naposled, co takhle vyslovil moje jméno. Je mi zase do breku, ale další slzy ze sebe už nedostanu.
„Já už jdu čekat ven. Každou chvíli pro mě přijede.“
„Tak ho hlavně ode mě drž dál, nebo mu rozbiju držku. Nejradši bych mu jí totiž rozmlátil hned teď. A víš proč? Protože mi vzal to nejcennější, co jsem kdy v životě měl.“
A já mu to věřím. Sice to posledních pár let nedával nijak najevo, ale asi mě ještě pořád miluje. Já jeho asi taky. Ale tenhle život byl doslova a do písmeně o hovně.
„Za pár dní ti zavolám. Můžeme se sejít a domluvit se co a jak.“
„Nevím, fakt nevím, jestli tě chci ještě vidět. Možná za pár tejdnů, měsíců, možná nikdy. Teď fakt nevím, Moniko.“
Chce to čas. Čas dá všechno do pořádku. Aspoň se to říká a píše v knihách. Jestli je to pravda, nevím. Uvidíme.

Jdu si nahoru pro kufry. Jeden po druhým snesu dolů ke dveřím a vracím se do obýváku za Mirkem.
„Tak se měj.“
„Hmmm.“ Opil se a dnešní noc pro něj asi bude tou nejhorší v životě. Ale už je pozdě něco měnit.
Nevím, co víc říct. Ještě jednou se rozloučím a jdu ven. Je jedenáct a nemám žádnej nepřijatej hovor ani zprávu. Co se sakra děje?

**********

Ve čtvrt na dvanáct už si připadám jak totální idiot. Volám si taxi a přemýšlím, kde bych se dnešní noc mohla ubytovat. Nakonec volám kámošce, jestli bych u ní dneska výjimečně nemohla přespat. Prý jo.

Krátce po půl dvanácté přijíždí taxík a já jsem v tu chvíli naštvaná na celej svět. Sednu si na zadní sedadlo a neuplyne ani pět minut a je to tady. Pípne telefon. Milan. Prázdná esemeska. To si dělá srandu? Píšu otazník a odesílám zprávu. Mám chuť se vrátit zpátky domů a dělat, že se nic nestalo. Jenže se toho stalo hodně. Stokrát si namlouvám, že jsem se s Mirkem nerozešla kvůli Milanovi, ale hlavně kvůli sobě. Milan byl jen poslední impuls k tomu, abych se přesvědčila, že moje manželství stojí za starou bačkoru. Teď si tím už ale nejsem tak jistá. Milana miluju, je to ideální chlap, ale miluje skutečně on mě? Jak si tím můžu být jistá? Hodila jsem svůj dosavadní život za hlavu kvůli muži, nebo kvůli sobě? Jak poznám, že jsem udělala správně?

Zatímco se mi hlavou honí milión myšlenek najednou, taxi brzdí u kamarádky kousek u plaveckého stadionu v Podolí.

„Dělá to pět set osmdesát korun,“ oznamuje mi taxikář a opět se mi rozvíří hlavou myšlenky, jak zoufalá jsem. Skoro šest set v hajzlu, bez vlastní střechy nad hlavou, bez dětí, manžela, milence… A v tu chvíli dostanu nápad. Asi nejlepší za posledních pár měsíců.

„Jeďte dál,“ rozhodnu se ve vteřině a najednou vím, že to, co se dnešní večer stalo, se stát mělo. Najednou všechno dává smysl.

10 thoughts on “DVOJÍ ŽIVOT

  1. Salma Blanco Reply

    Zvláštní konec. Nějak jsem ho nepochopila. Jinak s hrdinkou celkem cítím – také jsem ve čtyřiceti dost radikálně změnila nejen svůj život…
    Příběh je z vlastní zkušenosti nebo touhy?

  2. Romy Reply

    Skvělá povídka! Moc se mi líbila, jen jsem čekala nějaký konec 🙂 Ale to by asi byla o dost delší….

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Děkuju 🙂 Romy, konec bude, ale až v knížce, kterou chystám 🙂

  3. Miška Reply

    Krásná povídka, fakt že života, no Teda ten konec je otevřený trošku moc :-D. Dejte vědět název knihy až dokončíte, ráda si ji přečtu 🙂

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Moc děkuji 🙂 Jakmile kniha vyjde, dám vědět na svém FB (www.facebook.com/businesscoffeecz) 🙂

  4. Lenka Bleda Reply

    Nic proti vasi praci, ale co jsem si to tu procetla, je to nudne. Takove unyle, nic pro me.

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Děkuju za reakci, Lenko 🙂 Tak třeba vás zaujme jiná má povídka 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee