Prokrastinace. Tohle slovo se mě osobně nikdy netýkalo. Až do tý doby, než jsem poznala, co ve skutečnosti znamená. Nicnedělání anebo zkrátka dělání něčeho, co dělat nemusíte, na úkor toho, co byste dělat měli nebo dokonce musíte. Tak jsem zakrátko zjistila, že i já dělám, co nemám, ve chvílích, kdy bych se měla soustředit na mnohem důležitější věci.
Jenže já aspoň prokrastinuju aktivně. Většinou. Občas. No, někdy jsem schopná hodinu i dvě v kuse zírat na televizi, jedno, co v ní dávaj, jen pro ten pocit, nemuset se ani hnout. Pak ale jaksi zpátky zapnete svůj otupělej mozek a zjistíte, že uplynula spousta času a vy jste nepohnuli s ničím, s čím jste měli.
Mám to ještě o něco těžší. Jsem totiž novinářka. Ehm… na to, co dělám, se mě nikdo neptejte. Není se čím chlubit, ale na svou obhajobu bych ráda uvedla, že pracuju na tom, abych byla něčím lepším. Novinářem, ale s vyšším cílem. Smyslem. Jenže je tu ta prokrastinace, takže veškeré moje snahy vždycky umřou hned v začátku. Místo toho, abych se snažila stát se slavnou, chodím radši do kina, čtením knih žiju životy úplně cizích lidí, na výstavě pokaždý dostanu chuť se napít, protože jak je obecně známo, není umělce bez alkoholu a tak i pár posledních výstav, který jsem navštívila, obsahovaly díla uměleckých alkoholu nebo takzvaných uměleckých kvartálních alkoholiků.
Psaní jde s alkoholem zkrátka líp. Vím to z vlastní zkušenosti. Když nepiju, mám chuť na všechno možný, jenom ne psát. Když piju, mám touhu jenom psát. Blbý je, že abych se stala slavnou, musela bych chlastat od rána do večera. A to nemůžu. Chodim totiž do práce. Kde prokrastinuju. Hledám nová divadelní představení, na který bych třeba ráda šla, filmy, knihy, který jsou ihned k dispozici v knihovně, co si koupím za příští výplatu… Ale taky pracuju. Když mi hoří koudel u zadku. Což není naštěstí až tak často. Navíc neznám člověka, kterej by neprokrastinoval. A ti, co to fakt nedělaj, jsou pak průměrně průměrní jedinci, kteří na všechno pořád remcaj, nikdy s ničím nebudou spokojený a stěžujou si na to, že maj vlastně tolik práce, že nevědí, čím začít, tak radši nedělaj nic. Ehm… že by ta prokrastinace?
I teď prokrastinuju. Dostala jsem v práci za úkol napsat celej jeden speciál. Sto třicet stran. Za měsíc musí jít do tisku. Mám po dvou měsících asi dvacet stran a stejně mám pocit, že ta koudel ne a ne hořet. Takže si dám ještě vínko, něco si přečtu, popřemejšlím, na co bych mohla jít zítra po práci do kina a půjdu spát.
PROKRASTINACE totiž není vůbec špatná. Mně osobně dovoluje, abych si života užívala plnými doušky. Kdyby neexistovala, budu se jenom dřít a dělat, co musím. Díky bohu za ni.
Related articles
Napsat komentář