Povídka

Když jsou slova zbytečná

„Aleno? Kde mám ten černej kufr s nálepkami?“

Kufr? To se snad zbláznil? Vždyť jedeme jenom na jeden den.

„Jakej kufr? Snad si ho nechceš brát, proboha?!“

„Sama dobře víš, že bez něj nikam nejedu. Tak mi radši teď hned řekni, kde je, nebo neodjedeme ani zítra.“

„Na skříni v ložnici, kde jinde asi.“

To je furt dokolečka. Pokaždý mu říkám, aby si tolik věcí nebral, ale on si nenechá poradit. I kdyby měl jet z Prahy do Berouna, vezme si s sebou troje trenky a dvoje tepláky. Co kdyby se náhodou po cestě unavil a musel někde přespat, že jo. Pak ještě nějaká ta lahvinka, vaporizér a čtvery boty. Na běhání, na chůzi, na sezení u ohně a jedny, kdyby se náhodou jedny z těch třech předchozích zničily. Za jeden den.

„Pantofle! Kde mám, prosím tě, pantofle?“

Jo, na ty bych zapomněla. Patery.

„Na co pantofle?“

„Kdybychom se šli třeba koupat.“

Hmmm. „Myslíš, že v říjnu na tom venkovnim strakonickym koupáku budou mít jako otevříno a vyhřejvanej bazén?“

„Vtipný. Můžeme se stavit třeba někde, kde mají vnitřní bazén.“

„Jako cestou tam nebo až zpátky?“

„Aleno, já nevím. Jen mě to prostě napadlo. Můžu si z chalupy zajet někam klidně brzy ráno.“

„Ha ha.“

„Co, ha ha?“

„Vždyť se zase zmastíš a vstaneš nejdřív v jedenáct.“

„Tak mě budeš hlídat. Ale stejně myslím, že se tentokrát neopiju.“

„Ti to říká ten novej ajfoun nebo co, jo?“

„Ne, dneska nemám na nic moc chuť.“

„A to se divíš? Je sedm ráno.“

„Sedm patnáct.“

„Aha, tak to jo.“

Jednou za měsíc nebo dva se s Jirkou vypravíme na chalupu. Sjede se tam celá rodina, která čítá plus mínus osmnáct členů. Záleží na tom, kdo se zrovna rozvádí, žení, vdává nebo se na čas stává vyvrhelem rodiny Krausů. Jí se jehněčí a skopový, pije se víno a pivo, vodka a rum. A když dojde všechno normální jídlo a pití, přejde se na zelenou a syrový špagety.

„Alenko?“

Á jé. Já měla zabaleno za čtvrt hodiny a Jirka balí už skoro hodinu a kufr má poloprázdnej. Nemůže nic najít, protože má ve všem bordel jako v tanku. Typickej umělec.

„No?“

„Foťák. Prostě nemám foťák.“

„Co chceš fotit, prosím tě? Krávy na poli?“

„Ne. Tebe v plavkách.“

Slyšim z ložnice, jak se potutelně směje. Určitě ví, že mě tím strašně, ale strašně vytočí. Jemu to evidentně dělá radost.

„Jsem ti několikrát opakovala, že já se fotit prostě nebudu. Leda až zhubnu.“

„To už opakuješ pět let.“

Zase ten smích. A mám zkaženej den. Radši mlčim.

„Patery boty, tři trička, dvoje tepláky, dvoje džíny, dva kartáčky, zubní pasta, dvoje slipy, dva látkový kapesníky, papírový kapesníky, termohrnek, čepice, jeden kabát, dva ručníky, rukavice, zapalovač, sirky…“

Vyjmenovává si pro sebe a i když ho znám dobrejch deset let a na takových výletech jsme byli bezpočtukrát, nikdy mě nepřestane udivovat. A vytáčet.

„Mám sbaleno!“

Hurá.

„Takže můžem jet?“

„Počkej, ne, ještě si vezmu nějakou knihu a iPad.“

Bože.

„Hele, ty máš jenom ten batůžek?“

„Jo“. Mohla jsem si vzít ten loďák, co mi dal minulej rok k narozeninám, ale tam by se vešlo minimálně osm nemluvňat, čtyři ve dvou řadách.

„Když myslíš….,“ divá se na moje skromný zavazadlo dost nedůvěřivě.

Jedno tričko, legíny, jedny boty, iPod, sluchátka, kalhotky, ponožky, kartáček a pasta na zuby, odličovadlo, roztok a pouzdro na čočky, řasenka, tvářenka. Nevím, co dalšího bych měla mít. Tremp ze mě asi nikdy nebude. Bodejť, když jsem nikdy nebyla ani na táboře.

___________________________

„Vzala si Zuzaně ty časopisy, co po tobě chtěla?“

Jaký časopisy? Marně se mi honí hlavou, kdy jsem zas co komu slíbila. A v tom si vzpomenu. Jirkova ségra po mně chtěla výměnou za rtěnky a řasenky, co mi minule přivezla, pár vydání Elle.

„Sakra.“

„Ha.“

„Jaký ha? Taky sis moh vzpomenout dřív a ne v půli cesty.“

„Já? Co já? Tys jí ty časopisy slíbila. Minule ti přivezla spoustu kosmetiky.“

„Výborně, takže budu za pitomce.“

„No…,“ zašklebí se tak, že nevím, jestli se chce usmát, ale přemáhá se, protože ví, že bych se vytočila, nebo se mu spíš chce na záchod. „Řekl bych že ne. Maximálně telátko.“

„Jak ne? Něco jsem slíbila a vykašlala se na to.“

„Zabalil jsem je. Jestli to teda byla ta hromádka Elle pod televizí.“

Jak to proboha moh vědět?

„Děkuju….“

Nenapadá mě, co víc bych řekla. Teď si vychutnává převahu. Dělám jako že nic a napiju se horkýho kafe přímo z termosky, co jsme si udělali na cestu.

„Doprdele!“ A polovinu taky úspěšně vyleju. Přímo na sebe.

„Nemáš kapesník?“ ptám se, aniž bych zvážila následky položený otázky.

„Ty sis je nepřibalila?“

Ticho. Přemejšlím, jak se vůbec někdy mohlo tvrdit, že jsou ženský zodpovědnější než chlapi. Nebo jsem reinkarnovanej chlap a Jirka je ženská.

Vytáhne z kapsy celej balíček a podá mi ho. Špitnu něco jako „dík“ a marně se snažím vysušit dva fleky velký jako talíře.

„Víš co ještě sis zapomněla?“

Kámasútru? Tyhle vtípky už znám. „Vtipný. Stejně nic nebude.“

„Co? Jak jako že nic nebude? O čem to mluvíš?“

Teď jsem zmatená zase já. Sice má sex stokrát radši než já, ale zdá se, že myšlenky na něj se teď honěj hlavou mně. Ale směje se. Mně. Že mě tohle napadlo jako první.

„Tak co jsem jako zapomněla?“ Marně přemýšlím a začínám být nesvá, co důležitýho jsem mohla zapomenout.

„Co máš na očích?“

„Asi brejle?“

„To se mě ptáš, nebo to víš?“ usmívá se.

„Snad vim, ne.“ Že bych si zapomněla pouzdro? Blbost. Ale navíc to stejně není podstatný.

„Ty brýle nosíš celej den?“ ptá se teď už fakt s pusou od ucha k uchu.

„Víš dobře, že mám čočky.“ Jakmile to dořeknu, ztuhnu.

„Nemáš,“ snaží se nasadit vážnej výraz, ale moc se mu to nedaří. „Vzala sis jen pouzdro na čočky a roztok. Nový balení čoček si nechala v koupelně na poličce.

Kulim na něj oči. Jak to ví? Jak stíhá myslet na svoje věci a ještě na to, co mám mít s sebou já? Bez čoček jsem vyřízená a mám vždycky zkaženej celej den. Brejle jsou slabý a bolí mě z nich po delší době hlava.

„Tys mi je vzal?“ ptám se a mám chuť ho obejmout.

„Samozřejmě. Doufám, že už se nebudeš divit, že vždycky balím tak dlouho, když při tom myslím i na tebe.“

Já ho fakt miluju. I když většinu společných dní trávíme hádkama. Ale já vím něco, co on ne. A tu převahu si vychutnám se vším všudy. Sice jsem to chtěla vydržet až do Strakonic, ale když si začal…

„A víš co sis nepřibalil ty?“ zeptám se vítězoslavně. Teď jsem na koni já.

„E?“ Zarazí se.

„Plaváníčko, plavání…,“ prozpěvuju si. Chtěl se jít sice koupat, ale zapomněl na plavky.

„Plavky! Zapomněl jsem na plavky,“ zatváří se zdrceně. Dobře vím, že plavání miluje a potřebuje mít alespoň teoretickou možnost jít si kdykoliv zaplavat a to bez plavek jaksi nejde, a na to, aby si koupil nový, je moc velkej šetřílek.

„Nezapomněl. Vzala jsem ti je,“ usměju se pro sebe a skrze okýnko u spolujezdce se dívám do ubíhající krajiny.

„Ty jsi prostě poklad,“ oddychne si a pohladí mě po vlasech.

Po asi dvou minutách, kdy jenom mlčky jedeme, upadám do lehkýho spánku a marně přemýšlím nad tím, jestli jsem si přibalila knihu. Dlouho si tím ale hlavu nelámu. Na Jirku je vždycky spoleh.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee