Poslední rozloučení

„Pamatuješ si na ten den?“ ptá se mě Radek během minuty už asi podruhý.

Zamyslela jsem se. Nad vším, co se za poslední měsíce a roky odehrálo. Až jsem úplně zapomněla na čas. Ten den si pamatuju, jako by byl včera. Už je to ale devět let. Jenže poslední tři roky stály úplně za hovno.  Žádný společný večeře, kino, divadlo… Do všeho jsem ho musela nutit. On nikdy nic nevymyslel. Občas jsme se šli na jeho popud projít na Hrad nebo grilovali u jeho rodičů, ale jinak nic. Připadalo mi, že už mě nemiluje. Přitom jsem ztrácela zájem já o něho. Tak pomalu, jak jsem se do něj zamilovávala, tak mě ta láska k němu opouštěla. Až nakonec zbyla jenom lítost a setrvačnost. Nemůžu zapomenout na těch osm let a osm měsíců, co jsme byli spolu. Ale zůstávat s někým, ke komu cítíte už jen poslední střípky jakýsi lásky… lítosti… nemá cenu.

„Jo. Na to těžko někdy zapomenu,“ trochu se pousměju, abych dala najevo, že na tu chvíli vzpomínám moc ráda.

„Myslel jsem, že to bude na celý život. Napořád. Že si ta pravá.“

Už zase začíná. Stokrát jsem ho ještě předtím, než jsme se sešli, prosila, abychom se bavili o něčem jinym než o nás dvou. Teď lituju toho, že jsem to pozvání na skleničku přijala. 

„To jsem si myslela taky, ale znáš to – člověk míní, život mění.“ A já jsem neskutečně ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Protože bych jinak nepoznala Pavla.

„Schovala sis ten prstýnek?“

„Jo. Ale jestli chceš, vrátim ti ho. Pochopim, když nebudeš chtít, abych si ho dál nechávala.“

„Ne, je tvůj. Byl to přeci dárek. Příslib toho, že se jednou vezmeme.“

Co čeká, že na to řeknu? „Hmmm. Smůla. Holt jsme čekali moc dlouho.“ Osm let a osm měsíců, tak dlouho jsme čekali a nevěděli na co. Po třech letech vztahu mě požádal o ruku, po šesti jsme spolu začali bydlet. A pak už to šlo z kopce.

„Chtěl jsem ti dát volnost. Po té si přeci toužila. Chodit domů nad ránem, flirtovat s kolegama z práce. Jezdit na dovolenou k moři s kamarádkama….“

„Nebudeš mi nic vyčítat, že ne? Myslela jsem, že už jsme si to vyjasnili až až.“

„Nikdy nepochopím, proč si to udělala. A hlavně ti neodpustím, žes mě podváděla.“

„To není pravda.“

„Lžeš.“

Trochu. S Pavlem jsem to táhla asi tři týdny, než jsem se to Radkovi odvážila říct. Ale nejsem ten typ, co by dokázal třeba rok chodit se dvěma chlapama najednou. Ke všemu, čím víc jsem nad Pavlem přemýšlela, tím víc se mi líbil a chtěla jsem ho poznat. Zamilovat se do něj. A tak jsem vsadila všechno na jednu kartu. Jedno osudný ráno, na prvního máje.

„Fajn. Tak snad radši abych šla. Nebudem si zbytečně kazit večer.“

„Promiň, tak jsem to nemyslel….,“ poprvé za večer na mě neupírá svůj lítostivej pohled a místo toho se podívá na ruce, ve kterejch žmoulá moje cigarety. „Nemůžu na tebe přestat myslet. Pořád tě hrozně miluju.“

„To mě mrzí. Já tě mám taky ráda. Ale mám Pavla. Miluju ho.“

Lžu, jako když tiskne. Nemrzí mě to a nemám ho ráda. Ale v tom, že Pavla miluju, nelžu.

„Víš, co doopravdy nikdy, nikdy v životě nedokážu pochopit? Co na tom chlapovi vidíš! Střídá jednu ženskou za druhou, chodí s pochybnýma modelkama a je starej.“

A už je to tu zase. Takže opakuju nejmíň po stý: „Chodil s jednou modelkou, nestřídá jednu holku za druhou a co je dneska starej? Pro někoho to může bejt třicet, pro někoho padesát, pro jinýho třeba osmdesát. Věk je strašně relativní, Radku.“

„Stejně tě opustí. Až si s tebou užije a přestaneš ho bavit, kopne tě do prdele a skončíš na ulici.“

Probodává mě pohledem. Tenhle večer už spolu asi kloudnou řeč nepovedem, nejspíš už nikdy. Nebo aspoň v dohledných měsících a letech určitě ne. Možná o to už ale ani nestojím. Dívám se na toho člověka a připadá mi, že ho ani pořádně neznám. Že jsem k němu nikdy nic hlubokýho necejtila.

„No a? To už není tvoje starost, co se mnou bude. I kdyby to, co teď prožívám, mělo zejtra skončit, tak mi to za to stálo, rozumíš?“

„To rozhodně. Za poslední dva měsíce si byla v Izraeli, na Mauriciu, v New Yorku a bůh ví, kde ještě. Se mnou ses podívala sotva do Krumlova, že jo.“

„Jistě, a taky nemáš porsche a barák s třema koupelnama, viď? Víš, co, jdi do hajzlu s takovejma kecama. Prostě ho miluju, tak to pochop a nech mě žít.“

Párek chlápků od vedlejšího stolu nás se zájmem sleduje. Výborně, divadlo zadarmo. Najednou mě ten můj výlev začne trochu mrzet. Tohle jsem si mohla odpustit, ale chci, abysme jednou pro vždy měli ve všem jasno.

„Tolik ses změnila, Terezo.“

„Já se nezměnila. Jenom život jde pořád dál a já se mu přizpůsobuju. Měl bys to začít dělat taky, protože jednou třeba začneš litovat. Lidi přece litujou víc toho, co neudělali, než toho, co udělali. Nemyslíš? Zkus to, bude se ti pak žít líp.“

„Bez tebe to stejně nedokážu.“

„Já se k tobě už ale nevrátím, to je ti doufám jasný.“

„Už bych tě ani zpátky nechtěl,“ zatváří se znechuceně.

Možná kecá, možná ne, ale jedno je jasný. Pořád mě miluje. Po tom všem, co jsem mu udělala.

„To je dobře. Zařiď si vlastní život. Potřebuješ to jako sůl. Ožeň se a pořiď si děti. Tos přece vždycky chtěl.“

„Ty ale ne.“

„Ne, já mám se svým životem jiný plány. V tuhle chvíli mezi ně děti rozhodně nepatří. To byl asi ten zásadní problém mezi náma dvěma.“

Poslední rok nemluvil o ničem jinym než o dětech. Kolik jich budeme mít, jak se budou jmenovat a jak je budeme vychovávat. Lezlo mi to krkem. Je mi sedmadvacet a rozhodně o tomhle přemejšlet nechci. Aspoň do třiceti ne. Možná ani pak ne.

„Je mi tě líto.“

Cože? Mě? Chápu, proč jsem ho opustila. Protože máme každej úplně jinej pohled na svět.

„To nemusí. Já si žiju skvěle. Spíš ty se musíš rychle vzpamatovat a někoho si najít. Aspoň na chvíli, na hledání pořádný holky máš ještě času dost.“

Mlčíme. Nejspíš nám došly slova nebo zkrátka bylo řečený už všechno, co tenhle večer mělo zaznít. Už se vidím s Pavlem doma na gauči, jak popíjíme vínko, jíme kalamáry a nakonec se pomilujeme v kuchyni na barový stoličce nebo na stole v pracovně. Takovej sex mi už léta chyběl. Živej, vášnivej, divokej, nespoutanej, neplánovanej…

„Už budu muset jít. Pavel na mě čeká.“

„Asi si tě dost hlídá, co?“

„Ne, jen jsme rádi spolu. Nepotřebujem bejt jeden bez druhýho. Ne teď.“

„Tak hlavně ať vám to vyjde,“ posměšně si odfrkne a zavolá na barmanku, že budeme platit.

„Já to zaplatím,“ prohlásim a vytáhnu z kabelky peněženku.

„Na dvě vína ještě mám. Nemusíš ze mě dělat chudinku a vytahovat se, že máš teď víc peněz.“

Zírám na něj jak z jara a přemejšlim, jak strašně jsem mu asi musela ublížit, když se teď chová takhle.

„Dobře. Ale zrovna takhle jsem to teda nemyslela.“

„Hele, jaký si to uděláš, takový to máš. Stejně si myslím, že tě co nevidět kopne do prdele. Už jste spolu přes půl roku. To trochu přesluhuješ, ne?“

Podívám se na něj a v tu chvíli si vzpomenu na chvíle, kdy jsem ho tak strašně milovala. A na den, kdy mě požádal o ruku. Tehdy v Krumlově. Nezapomněla jsem, jak bych mohla. Jenže tohle už je dávná minulost. Všechno je pryč. Oblíknu si bundu, hodím do kabelky cigarety a ještě než odejdu, zabodnu mu do zad poslední nůž.

„Víš, Radku, Pavel mě minulej tejden požádal o ruku. Na jaře se budeme brát.“

Radek měl pravdu. Asi jsem se vážně změnila. Na jeho výraz, kterej jsem v jeho tváři zahlídla jako poslední, asi nikdy nezapomenu.