Povídka

Nevěra naruby

Do konce roku zbývá jen pár dní a tak zase začínám bilancovat. Měl dáti – dal. Letos mi to ale trvá dýl než obvykle. Stalo se toho dost. Vlastně se mi od základu změnil život. Nebo si to aspoň myslím. Nenechala jsem kámen na kameni. Nezůstali mi kamarádi, práce, přítel, zkrátka nic. Teda kromě knih, kterých se nehodlám vzdát za žádnou cenu. Od svých osmi let se mi urodila pěkná sbírka, ale ta vždycky půjde se mnou. A domov už taky nemám tam, kde ještě před tři čtvrtě rokem býval.


Zazvoní zvonek od domovních dveří. Nikam se ale neženu, nikoho nečekám. V devět večer zvoní leda tak ozřalové, sousedi, co si zapomněli klíče od vchodu, nebo policajti.

„Prosím?“

„Ireno?“

V první tisícině vteřiny se zarazim. Ten hlas znám, a dokonce po další setině vteřiny vím, komu patří, přesto mi to připadá tak strašně neuvěřitelný, že odpovím ne příliš inteligentně.

„Kdo tam?“

„Já, Martin.“

Nepočítala jsem sice s tím, že jeho hlas už nikdy neuslyším, ale rozhodně nebylo v plánu slyšet ho tak brzo.

„Co chceš?“

„Měl jsem cestu kolem. Myslel jsem…“

Nevím, co myslel. Radši zavěsím. Nejsem připravená. Ne teď.

Zazvoní ještě dvakrát. Já jen stojim a čumim. Takhle děsivě mi domovní zvonek ještě nikdy nezněl. Jak ví, kde bydlím? Kdo mu to mohl vyžvanit?

Stojím úplně bez hnutí asi dvě minuty, než konečně udělám aspoň krok. Ještě jedno zazvonění. Pak to vzdává. Nechápu, co ho to napadlo.

Jdu si pro telefon, abych to zavolala Lindě, mý nejlepší kámošce, se kterou se znám už od střední, ale jen co telefon vezmu do ruky, už mi hlásí jeden nepřijatý hovor a jednu esemesku. Od něj samozřejmě.

„Omlouvam se. Nechtel jsem te nastvat,“ napsal.

Asi jsem udělala chybu, ale nemohla jsem jinak. Nejsem připravená se s ním vidět, i když vím, že on by moc chtěl. Ale ublížil mi tolik, že jsem mu ani za těch devět měsíců nedokázala odpustit.


Byl pátek večer. Měla jsem jet k našim, ale mamka mi na poslední chvíli volala, že jí přijde kamarádka, ať dorazim v sobotu na oběd. Takže místo k našim jsem jela z práce nakoupit a domů. Martin měl být s klukama na bowlingu a tak mě překvapilo, když jsem se nemohla dostat do bytu. V zámku byly klíče. Asi po minutě mi přišel otevřít a tvářil se, jako kdyby viděl minimálně vetřelce. V prvních vteřinách mi to nedocházelo.

„Co tu děláš? Myslela jsem, že seš s klukama?“ usmívám se od ucha k uchu.

„No… měli jsme jít, ale… Bylo mi špatně…Asi půjdu za chvíli,“ začal blekotat.

Šla jsem si umýt ruce. On mezitím stál bez hnutí na chodbě a jenom tak koukal. Nevšímala jsem si ho, nedocházelo mi to. Z koupelny jsem zamířila převléknout se do ložnice. Otevřela jsem dveře a uviděla jsem to. Čekala bych asi cokoliv – ženskou, nafukovací panu, možná i zvíře, ale tohle teda fakt ne. Nechápala jsem to. Místnost byla plná nejrůznějších sexuálních pomůcek a mučítek, svíček a … dvou nahých vzrušených chlapů klečících na posteli. Vypadali, že jsou víc v šoku než já, ale to asi těžko. Stála jsem tam a dívala se na ně snad půl hodiny. Aspoň mi to tak připadalo. Pak jsem se z ničeho nic sebrala, vzala si kabelku, podívala se na Martina, ale ten zarytě mlčel. Tak zmatenej výraz jsem u něj za těch osm let snad ještě neviděla.

Asi chtěl něco říct, ale nakonec z něj nevypadlo ani slovo. Chtěla jsem být co nejdřív pryč. Na výtah jsem nečekala a těch pět pater seběhla v možná světovym rekordu.

Od té doby jsem ho neviděla, pro všechny věci jsem poslala kamarádku s jejím manželem. A že to nebylo zrovna málo věcí. Uběhlo tři čtvrtě roku a já pořád nevím, co si o tom mám myslet. Nechtěla jsem slyšet žádný vysvětlení, a hlavně jsem Martina nemohla ani vidět. Žila jsem s člověkem, o kterym jsem zřejmě nevěděla vůbec nic. Neznala jsem ho. Byl pro mě naprosto cizí. Sice se mi po něm občas stejská, ale spíš z nostalgie a ze soucitu, než že bych ho ještě milovala.


Den po nečekaný návštěvě mýho bývalýho mám sraz s Lindou. Chceme aspoň na chvíli upustit od předvánočního shonu a dát si jeden, dva nebo tři svařáky na vánočních trzích. Sice bych radši měla balit dárky nebo dopsat pár článků, který porůznu dlužím, ale poslední půlrok dávám přednost alkoholu. Ne sice nějak výrazně, ale minimálně jednou za čtrnáct dní se opiju, jak zákon káže. Dneska se na to sice necejtim, ale přiopilost ještě nikomu neuškodila. Navíc v sobotu odpoledne.

Ráno, teda spíš pozdě dopoledne vstanu, zajdu si zaběhat, dojdu si na fármářský trhy pro kafe a bezlepkovej koláč, doma si udělám ještě pár posilovacích cviků na břicho, osprchuju se, nalíčím se a chvíli si čtu Dubliňany Jamese Joyce. Nemůžu se ale vůbec soustředit. Včerejší Martinova neohlášená návštěva mě úplně vykolejila.

V půl třetí se převlíknu a vyrazím směr náměstí Míru. Linda už tam na mě čeká se svařákem v jedný ruce a trdelníkem v druhý. Zubí se od ucha k uchu. Hned dostanu lepší náladu.

„Čáááu kozo,“ hlásá svůj olíbenej pozdrav.

„Nazdárek Lízo,“ odpovídám jí ze zvyku. Trapky no.

Další hodinu popíjíme svařák, tlacháme o blbostech, předáváme si vánoční dárky, až jsme po třech svařácích docela nametený. Dáváme si klobásu a splachujem ji horkou medovinou. Po dlouhý době obě mlčíme.

„Hele, už si slyšela tu novinku?“ ptá se mě.

„Jakou? Jseš snad těhotná?“ vtipkuju, přitom vím, že asi těžko, když už jsme vypily půl litru svařáku, nepočítaje dvě medoviny. Blázen je na to ale dost velkej.

„Martin si jde sednout,“ říká, jako by se nechumelilo a přežvykuje poslední sousto moučný klobásy.

„Cože?“ zůstane mi poslední lok medoviny v puse a nemůžu jí za boha polknout.

„No prej někoho přejel nebo co.”

Doprdele.

Hrozně bych se jí chtěla svěřit s tím, že za mnou Martin včera byl, ale něco mi říká, že by to nebyl dobrej nápad. Jsem opilá a určitě bych řekla něco, čeho bych později litovala. Linda neví, co jsem viděla, když jsme se tehdy s Martinem viděli naposled. Neví to nikdo. Stydím se za něj i za sebe.

„A vy s Tomášem se s ním furt vídáte?“ Je mi jasný, že když jsem se s ním přestala bavit já, neznamená to, že se stejně zachovaj i naši společní kamarádi, ale trochu mě to štve.

„Já ne, ale Tomáš tak jednou dvakrát do měsíce jo. Znáš ho, má svý kámoše jako svátost,“ šklebí se. Kdyby tak věděla, proč jsme se rozešli… To by s ním Tomáš jako odpůrce všeho, co není heterosexuální, pěkně zamet.

„Jasný…“ Tak nějak nevim, co víc k tomuhle tématu dodat. Ani se mi nechce mluvit. Furt přemejšlím nad tím, jak takovej slušňák jako Martin může skončit ve vězení.

„A na jak dlouho si má jít sednout?“

„Ještě to prý není jistý, ale zhruba na čtyři roky,“ říká, jako by se jí to netýkalo. Má ho na salámu. Spíš to bere jako pozdvižení, který bude každýmu na potkání vykládat.

Udělá se mi ze všeho toho alkoholu a hnusný klobásy špatně.

„Hele, já už asi budu muset jít. Zejtra toho mám hodně a ještě nemám koupený všechny dárky,“ snad to bude jako vysvětlení stačit. Většinou je hrozně neodbytná.

„Jasný, nápodobně. Tak se uvidíme asi až po Novém roce, co?“

„Jo, asi jo. Silvestr je asi letos pasé,“ pousměju se ne moc vesele, ale přece jenom na rtech něco málo vyloudim.

„A kde letos na Silvestra budeš?“

Mám sto chutí jí říct, že jsem počítala, že s ní, ale když mi před měsícem napsala, že budou i s Martinem, pak mi došlo, že mě na poslední párty roku nikdo nechce.

„Asi u rodičů. Nebo doma koukat na telku a jíst zbytky z Vánoc,“ začínám na ni mít vztek, že jí je jedno, co se mnou bude. Kámoška za všechny prachy, fakt.

„To nic moc zábava teda. Hele, jestli chceš, tak já se za tebe nějak přimluvím…“

„Rozhodně ne. Dík. Nechci, aby na mě někdo celej večer koukal skrz prsty. To se radši unudím k smrti.“

„Jak myslíš. Tak si nějak napíšem a v lednu bychom se mohly sejít i s Lídou.“

Náš každoroční dámskej večírek ve třech. Největší nuda pod sluncem. Každá si postěžujem, jak je to v práci na hovno, přežerem se, dáme si dvě skleničky vína a jdem domů.

„Jasný, tak zas někdy,“ loučím se a už se nemůžu dočkat, až budu sama.


Když přijdu domů, mám hroznou chuť Martinovi napsat. Přeci jen ho asi mám ještě ráda. Asi víc, než si dokážu připustit.

Rozbrečím se. Brečím a brečím. Skoro hodinu. Z transu mě probere až esemeska, která někde v bytě zabzučí. Zvednu se z postele a jdu se podívat, kdo mě shání.

Martin. „Promin, lasko. Vsechno je jinak, nez sis doted myslela. Porad te miluju. Jen ti to potrebuju rict. Za par tydnu uz nebude prilezitost.“

Zase se rozbrečím. Hrozně moc bych potřebovala slyšet, jak to teda jako je, když ne tak, jak si myslím. Jenže se bojím, že to zároveň slyšet nechci. Že je na všechno pozdě. Jestli mě ale miluje, co pak dělali ti dva chlapi u nás v ložnici?

Udělá se mi špatně. Tak, že sotva doběhnu na záchod. Zvracím.


Usnula jsem s hlavou položenou na záchodovym prkýnku a probrala se až ráno. Sotva se zvednu, už se zas kácim a objímám mísu. Za posledních deset hodin asi pošestý.

Rozhodnu se napsat Martinovi, že bysme se mohli zítra sejít. Jenže zprávu ani nedopíšu a zase utíkám zvracet. Aspoň nemám takovou depku jako včera večer. Zaplať pánbůh. Najednou začínám mít pocit, že se dá ještě něco zachránit. Sice je možná na chlapy a půjde si sednout, ale kamarádi snad bejt můžem. Zavírala jsem oči před pravdou dost dlouho. Je na čase začít věci řešit racionálně a s chladnou hlavou.

Najednou se přistihnu, že se usmívám. Dopíšu Martinovi zprávu a odešlu ji. Ani ne za pět minut mi přijde odpověď, že zítra odpoledne má čas.

 


Druhý den ráno si vzpomenu, že musím na pravidelnou prohlídku na gyndu. Sakra. Dalších patnáct minut si zkouším vzít v práci home office a přeobjednat se k doktorovi na dřívější hodinu. Kupodivu se všechno relativně bez problémů podaří.

Umyju si hlavu, vysprchuju se a dokonce do sebe nacpu bezlepkovej chleba s domácí paštikou bez toho, aniž bych se pozvracela. Mám dokonce ještě hlad. Otevřu si jogurt, oloupu banán a jdu si sednout před televizi. Celý dopoledne strávím koukáním na zprávy a čtením starejch čísel Reflexu. V jednu se namaluju, udělám si salát s mozzarelou, oblíknu se a jdu si dát kafe do Dos Mundos.

Ve tři už sedím u doktora a žaludek mám celej sevřenej, protože za hodinu nastane hodina H. Prohlídku skoro ani nevnímám a ani mi není tak trapně jako vždycky. Myslím úplně na něco jinýho.

„Tak slečno Kroupová…,“ začne doktor a mě stojí hodně sil vnímat, co říká.

„Mám pro vás jednu zprávu. Jenom nevím, jestli dobrou nebo špatnou. Bude záležet spíš na vás, jak si ji přeberete,“ nasadí úsměv, posune si brýle víc ke kořenu nosu a upřeně na mě zírá.

„A to je….?“ ptám se zvědavě, protože netuším, co může bejt zároveň pozitivní a současně negativní zpráva. Dneska holt nepřemejšlim.

„Jste těhotná.“

Čumim. Na nic víc se nezmůžu. Prostě jenom čumim. To je absurdní.

„To asi těžko,“ nasadim ironickej úsměv a dělám, že se fakt musel splést.

„Uděláme vám ještě testy, ale už teď vám na devadesát procet můžu potvrdit, že jsem se nespletl,“ pořád se usmívá. Dělá mu zřejmě radost říkat takový zprávy na potkání.

Ne že bych s nikym po rozchodu s Martinem nespala, ale byly to jenom jednonocový záležitosti. Poslední proběhla asi před čtrnácti dny.

A tak sedím naproti svýmu doktorovi a připadá mi, jako by se mi definitivně zhroutil svět. Asi vím, kdo je otec. A jestli se to dozví ještě někdo další, přijdu i o poslední kamarády, co mi po rozchodu s Martinem zbyli. A hlavně o Martina.

Najednou mi dochází, že některý události zkrátka nejde vzít zpátky. Například to, že jsem Martina načapala s dvěma chlapa v naší společný posteli. To, že jsem se vyspala s Martinovým nejlepším kamarádem a zároveň manželem mý nejlepší kamarádky nebo to, že jsem těhotná. A hlavně to, že s Martinem už se asi neuvidím. Dneska, ani nikdy jindy.

2 thoughts on “Nevěra naruby

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Bude 🙂 Chystám knihu, ve které budou všechny mé povídky a některé budou mít pokračování. Tato ho mít bude 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee