Práce mezi bulvárními slepicemi

Vydržela jsem to rok. Přesně rok. Na den, možná i na minutu. Ale víc energie už jsem bulváru prostě obětovat nechtěla. Psát o lidech a jejich soukromí, navíc příběhy, na kterých není skoro ani zbla pravdy, je vopruz. To je samý prý, údajně, podle slov, od blízkého zdroje známé herečky,…. Sračky, sračky, sračky. Sama bulvár nečtu, tudíž bych si ho nikdy ani nekoupila. Přiznávám, že když někde vidím ležet Blesk, tak aspoň omrknu fotky a titulky, ale stejně zas dojdu k názoru, že jsou to vážně samý sračky, na kterých je pravdou akorát ta tiskařská čerň. Což se mi potvrdí vždycky hned, jakmile noviny vezmu do ruky.

Navíc když chcete psát bulvár, nepotřebujete žádnou školu, stačí vám aspoň průměrná znalost českého jazyka, abyste nedělali hrubky, které praští do očí i slovenské fotoeditory, kteří sice českou gramatiku neovládají, zato ví, že na slově „vyslíchali“ je něco špatně. Všechno, co k rozebírání celebrit potřebujete, je schopnost rešeršovat a ovládat psaní přímé řeči. Pak už budete psát jeden text jako druhý, se stejnou slovní zásobou, akorát pokaždé vyměníte jméno. Stejně jsou všechny články jenom o tom, kdo a s kým, proč a kam, co se chystá a co naopak ne, kdo koho nesnáší, komu dluží, kdo se rozvádí anebo kdo má tajného milence nebo milenku. A na to vám stačí vytvořit si pár mustrů a máte půl práce hotovo.

Co dalšího je na práci v bulváru hrozný? Ženský. Je jich plná kancelář a ti tři chlapi, z nichž jeden je buddhista, který se s nikým nebaví, už to nevytrhnou. Tolik ženských je fakt peklo. Jestli nějaká definice pekla existuje, tak je to právě synonymum redakce bulvárního deníku/týdeníku nejmenovaného vydavatelství. Každý den se pomlouvá někdo jinej, přitom stálice existují také, ale postupem času dochází pomlouvačům munice a tak opakují ty samé pomluvy pořád dokola. A to už je časem trochu nuda. Naštěstí existuje v celé místnosti spousta dalších, kteří stojí za to, aby se o nich na chodbách diskutovalo natolik tajně, aby pomlouvaný ihned věděl, co a kdo jde na chodbu dělat. Za pár minut, nejpozději do půl hodiny se k němu samozřejmě donese i to, proč byl pomlouván. Většinou se tomu ale zasměje. Je totiž odolné povahy. Ty slabé ve vydavatelství nevydrží ani dva měsíce a tak je nikdo pomluvit nestihne. Přesto vám to leze krkem. Chcete pracovat a normálně konverzovat, ale to nejde, protože cokoliv řeknete, může být vzápětí použito proti vám.

Pokud si myslíte, že ve vydavatelství jsou lidé, kteří díky tomu, že píšou (a také hodně čtou), mají i hodně témat, o kterých se dokáží bavit, jste na omylu. Většinou frčí ta samá témata dokolečka, celé hodiny, dny, týdny. Jsou jimi zubař, botox, antikoncepce a děti. Protože k zubaři chodím jenom jednou za rok a od mých asi osmi let mi zuby ani nikdo nevrtal, nemám co k tomuto tématu říct. Po botoxu netoužím a ti, co si ho nechají udělat, mi jsou ukradení. Tudíž i toto téma padá. No a antikoncepci neberu a tak ji neřeším a děti žádné nemám. Takže můj denní úděl je mlčet a psát. Což vás po čase musí přestat bavit, ať chcete nebo nechcete. Naštěstí se v kanceláři vždycky najde aspoň jeden člověk, který sice promluví maximálně dvakrát za den, ale spolehlivě vás rozesměje. My měli takového KRIMINALISTU. Teda ne doslova, ale zkrátka se pan XY zajímal o kriminální případy napříč českou i československou historií. A tak jeho krátké denní výpadky samozřejmě souvisí s kriminální tématikou. Naposled to bylo nějak tak: Moje šéfka zrovna probírala svého autistického (jestli je autista není lékařsky dokázáno, ale mně tak přijde), syna a jeho nechuť chodit do školy, na kroužky, za kamarády a vůbec kamkoliv, kde není doma, když si pan XY vyndal z uší sluchátka a všech přítomných se nahlas zeptal: „Hele, věděli jste, že když mrtvolu zahrabete do kočkolitu, tak nebude páchnout?“ Tahle informace může mít v jistých chvílích cenu zlata.

Vztahy na bulvárním pracovišti jsou tabu. Chápete, co tím myslím? Ne jako že byste si s nikým neměli nic začínat, vy na to nesmíte ani pomyslet! Protože i když si myslíte, že to není možné, už jen myšlenka na opačné pohlaví, vás dostává do obrovských problémů. Ve vydavatelství bulvárních časopisů a novin totiž pracují ženy, které mají nejen šestý, ale dokonce i sedmý smysl! Šestý jim napovídá, který ksicht a s jakým výkřikem se bude na titulce v tom kterém týdnu nejlépe prodávat, ten sedmý jim zas říká, kdo a s kým si začne ve vydavatelství ještě předtím, než se to skutečně stane. To když si zajdete do hospody s kolegy jen pár dní potom, co do redakce nastoupíte, a na pokec přijde i největší Casanova z celého vydavatelství, můžete si být jisti, že v sobotu odpoledne (asi počítá s tím, že jste přišli domů až v poledne, neboť noc jste strávili s dotyčným Casanovou) vám bude na večírku nepřítomná šéfová volat a tlouct do hlavy, že s tímhle člověkem si začínat nesmíte, protože v posteli měl už půl vydavatelství a vás je pro něj škoda. Což vy odsouhlasíte a myslíte si svoje. Do života se vám ale plete i dál, protože zjistí, že jste se s oním Casanovou na redakčním večírku bavili celý večer a teď spolu dokonce občas chodíte i z práce!

Co vám radím já? S oním Casanovou choďte na obědy, nechte se vozit domů i do práce a buďte s ním co nejčastěji. Ono se stejně ukáže, že s tím casanovectvím to není tak horké, navíc se mu skutečně líbíte a ona šéfka, která ho neustále pomlouvá, je do něj už pár let nešťastně zamilovaná. Jakmile bude ruka v rukávu a začnete spolu oficiálně chodit, najděte si jinou práci, na posledním vánočním večírku udělejte pořádnou ostudu a z vydavatelství odejděte s grácií a úlevou, že intriky, pomluvy a témata, která vás nikdy nezajímala, konečně můžete hodit za hlavu. Odcházíte jako vítěz, našli jste totiž ve vydavatelství mezi všemi těmi slepicemi, muže svých snů. Alespoň vám to tak připadá. Sláva bulváru!