HONGKONG (Díl 1.): Injekce, zmatky a víno

Hongkong. Před dvěma měsíci jsem ještě vůbec netušila, že se do tak vzdálenýho města vůbec někdy podívám. S Petrem jsem se vlastně rozhodli ze dne na den. Hledali jsme co možná nejlevnější letenky. Chtěli jsme buď do Singapuru, Tokia anebo do Hongkongu. Cena rozhodla za nás.

Přípravy vrcholí a ke všemu ta injekce…

Další den si objednáváme ubytko přímo v centru Honkong Island, kupujeme tištěnýho průvodce, abychom mohli začít plánovat výlety, a pomalu začínáme přemýšlet, co na dovolenou dokoupit. Do odletu zbývá čtrnáct dní. Do cesty, která má být náročná a zdlouhavá. Nejdřív dvouhodinovej let do Londýna na Heathrow, tam čekání, pak něco málo přes dvanáct hodin do Hongkongu. Navíc u mě na dlouhých trasách vyvstává jeden problém. Mám Leidenskou mutaci a tak si musím před dlouhýma cestama píchat injekci. Jedna injekce dvanáct hodin před odletem, druhá těsně před vzletem. Při zpáteční cestě to samý. Ale musím přiznat, že ani jednu z těch čtyř injekcí jsem si nedokázala píchnout sama. Petrovi ale naštěstí injekce nevadí, a tak se k samotnýmu aktu postavil čelem. Ale podezřívám ho, že se toho chopil dokonce rád.

Málem jsme zapomněli na kufr

Den před odletem naše přípravy vrcholí. Protože podle předpovědi počasí má být v Hongkongu všelijak, od 14 stupňů do 22, musíme si zabalit oblečení do zimy i do tepla. Měníme český koruny za sto amerických dolarů, protože honkongský ve směnárně v Kaprovce nevedou (jak překvapivý). V lékárně nakupujem zásobu léků pro případ, že dostaneme horečku, průjem nebo nás bude bolet hlava a taky kupujeme fungl nový oblečení do letadla. V džínách se dvanáct hodin fakt tísnit nechceme, a teplákovky, co máme doma, už zažily tolik povalování na gauči a křidýlek z KFC, že se nehodí jejich minulost prezentovat před celým letadlem. A tak ještě rychle do Štěrbohol do outletu pro tepláky a …. kufr! Málem jsme zapomněli na kufr. Ne že bychom doma žádnej neměli, ale buď je velkej nebo jde o příruční zavazadlo. Takže nás čeká hodina vybírání a porovnávání, ale nakonec si odnášíme jeden v mý oblíbený růžovo-zlatý barvě značky Samsonite. Ale co všechno jsem si kvůli němu musela vyslechnout!

„Jako já koupim růžovej kufr a když s ním někam poletim sám, tak jak budu vypadat?“ ptá se mě ještě v obchodě Petr.

„To je je jednoduchý. Nikam s nim sám nepoletíš a nebudeš vypadat, jak si myslíš, že bys s ním mohl vypadat,“ usměju se na něj. Vím, že vyhraju, protože vím, že Petr sám nikam nelítá. A kdyby náhodou, má doma ještě jeden stříbrnej.

Vyhrála jsem. Ale byl to boj.

Všude samý zmatky

V den D pro jistotu vstáváme už v šest hodin, i když na letišti máme být až za šest hodin. Dobaluju poslední věci, osprchuju se, nalíčím a jsem připravená. U Petra to trochu vázne, ale na to jsem si už za ten rok, co s ním bydlím, zvykla. Editka (Petrova jedenáctiletá dcera) s námi taky cestuje, ale naštěstí není takovej zmatkař jako její táta. Petr má při cestování jednu neblahou vlastnost, cestovní horečku dostane už týden před odletem a vrcholí v den odletu neuvěřitelným panikařením. Například si několikrát přebaluje kufr, mění si věci, co má na sobě, lítá po bytě s tím, že zapomněl, co chtěl zrovna udělat, a obvykle vůbec nevnímá, co mu říkám. Ale nic z toho už mě nedokáže vyvézt z míry. Já cestuju od šesti let každej rok. Ne že bych teď nebyla taky nervózní, jsem. Ale příjemně. Vlastně víc než příjemně.

Cestujeme s celebritama

Konečně na letišti. Auto necháváme na parkovišti za 800 Kč na celej týden. U odbavení zavazadel potkáváme Hrušínskýho s manželkou Miluší Šplechtovou. Náš vyzvědačský talent (oba pracujeme v médiích) nám prozrazuje, že se chystají do Philadelphie. Taky přes Londýn. Vždycky máme s Petrem na celebrity štěstí. Kam se vrtnem, tam nějakou potkáme. Když si necháme zavazadla odbavit a projdeme i všema kontrolama, zamíříme si to do letištního mastercard salónku. Vejdeme dovnitř a koho nepotkáme… Tomia Okamaru. Zaslechneme jen jeho poslední větu před odchodem: „Jo, ještě nějakej ten časopis bych si vzal.“

Časopisy a alkohol zadarmo. Neberte to!

Letištní salónky jsou super, když lítáte často a nebaví vás chodit po duty free shopech. Napijete se tu alka i nealka, něco málo zakousnete a ještě máte zajímavej výhled na letištní plochu. Hodina nebo dvě tady vám utečou jako voda. Můžete tu pracovat, hrát hry, číst si a to pohodlně v křeslech nebo na gauči. Zásuvky na dobíjení elektroniky jsou samozřejmostí, stejně jako asi dvacet druhů nejrůznějších časopisů. Navíc když máte schovanou účtenku z letištního salónku, máte přednost při kontrole příručních zavazadel, těsně před vstupem do letadla.

Jak jsme utřeli nos

Do Londýna letíme malým Airbusem A320 společnosti British Airways a z Londýna pak společností Cathay Pacific, Boeingem 777-300, kde jsou ve třech řadách vždycky tři sedačky. Do letadla nastupujem jako jedni z posledních. A to, jak záhy zjišťujeme, je velká chyba. Lidi, co nastoupili do letadla před náma, už si stačili rozebrat všechny prázdný trojsedačky. Takže zatímco my tři se mačkáme každý na svojí sedačce, jiní maj celou trojsedačku pro sebe, což se zhruba po šesti hodinách letu už vážně hodí. Ale co se dá dělat. Řekli jsme si, že až poletíme nazpátek, budeme chytřejší. Let ale zvládáme bez problémů. Chvílemi bdíme, pak zas chvíli spíme. Máme večeři i snídani a taky arašídy a zmrzlinu kdykoliv chceme. I alko nápojů v podobě piva a vína máme dostatek (což dokážu ocenit, hlavně v případě toho vína), tudíž kdo nemůže spát, kouká na filmy, pije pivo nebo víno a zobe oříšky.

Příště: Jak se snadno dostat do karantény, První dojmy nic moc, Knedlík v krku a Po setmění