Máš teplotu? Šup do karantény
Po dvanácti hodinách v letadle už se těšíme, až budem konečně venku. Sice mi díky kompresivním punčochám ani neotekly nohy, to ale neznamená, že bych je nepotřebovala pořádně rozhejbat.
Z letadla nás vyženou rovnou k vlaku, který vozí lidí k zavazadlům. U perónu nás ale čeká šok. Před vlakem totiž stojí zaměstnankyně letiště a na dálku všem lidem nějakou speciální hůlkou měří teplotu, hlavně teda dětem. Všichni, kdo mají zvýšenou teplotu, pak musí projít vyšetřením a následnou karanténou, aby se zjistilo, jestli nejde o nebezpečnou ptačí chřipku. My ale naštěstí procházíme. Ale ne že bychom se nezpotili.
Svezeme se vlakem ke kufrům a jsme mile překvapení, že máme všechny pohromadě. Celou cestu jsme se totiž báli, že nám v Londýně na Heathrow ztratí kufry. Tohle letiště je totiž nechvalně známý tím, že místní nakládači kufrů často nestihnou všechny zavadla do příslušnýho letadla naložit a tak se zbylý kufry posílají až tím dalším. V horším případě se kufr může ztratit v nenávratnu. Nicméně při zpáteční cestě už tolik štěstí nemáme. Ale o tom později.
Z ostrova na ostrov
Hongkongčani naštěstí mají ve všem pořádek a i slušnou navigaci na letišti i nádraží, a tak hned víme, kam si máme jít pro lístek na autobus, a dokonce odkud autobus jede. Za necelou hodinu se dostaneme z letiště, který leží na ostrově, do centra Hongkongu, zase na ostrov, přesněji na Hongkong Island. Vystoupíme na autobusovym nádraží, který slouží i jako přístav pro tzv. „ferry“, což jsou vlastně rychlo-lodě, který vás dopraví třeba do Macaa, na ostrov Lama s krásnými plážemi nebo na ostrov Lantau, kde se nachází 34metrový Buddha.
Do hotelu to máme 20 minut pěšky. Butterfly on Hollywood se nachází na jedný z rušnějších hongkongských ulic Hollywood Road, což už je vlastně centrum. I když nákupní možnosti nebo příležitost zajít si na diskotéku či do baru se naskytnou asi o necelej kilometr dál.
Hongkong na první pohled? Teda vůbec nic moc
Když jsme z letiště projížděli městem, doslova mě šokovalo, jak moc se mi město nelíbí. „Hele, tady odtud nám doručujou ty balíky z íbeje,“ zakřičí v autobuse Editka, vytáhne telefon a už fotí a točí. Jo, má pravdu. Tolik nákladních lodí a kontejnerů jsem pohromadě nikdy neviděla. Svým způsobem, je to úžasnej pohled, ale i smutnej. Lodě jsou obrovský a šedivý, stejně jako všudypřítomnej smog, kvůli kterýmu nedohlídnem na špičky mrakodrapů. Působí to depresivně. Strašně depresivně. Navíc i když je teplo, něco málo okolo 22 stupňů, slunce ještě kvůli smogu nevysvitlo. Zřejmě tu nikdy moc nesvítí.
Při balení kufru jsem si plánovala, jak se tady vykoupu v moři. Když teď na něj ale z okýnka autobusu koukám, říkám si, jestli bych nebyla první turista, co v Hongkongu vlezl do moře. A navíc je na koupání docela zima. Zklamání.
Po setmění se dějou zázraky
Čím míň se nám tu ale líbilo za dne, tím víc jsme si to zamilovali po setmění. „Ty kráááso,“ říkám, když poprvé vyjdu do hongkongských ulic za tmy. Čumíme jak tři puci, když se poprvý vydáváme na večerní procházku po městě. Od moře, přesněji na molu, který se nachází kousek od Ferris Wheel nebo taky „Hongkong Eye“, což je obdoba notoricky známý atrakce „London Eye“, máme nádhernej výhled na mrakodrapy na obou polovinách Hongkongu, který od sebe odděluje Jihočínský moře.
Pokud jste někdy byli v Praze na Signal Festivalu, tak jistě víte, jak úžasnej videomapping na budovách může být. Tady je videomappingový celý město. Připadáme si připadali jako v jinym světě. Všechno, co má víc než dvacet pater, má na sobě desítky tisíc světýlek nebo blikající reklamy. Lidi večer ožívají a do ulic se vydávají i ti, co byli celý den zapadlí v kanceláři, tudíž především Evropani v sakách a kravatách, kterých je tu stovky, ne-li tisíce. I oni si chtějí užít trochu zábavy. Navíc Honkong přímo vybízí k akci: Co se stane v Hongkongu po setmění, zůstane v Hongkongu po setmění. Ale to nemyslím nijak zle. Rozhodně jsem tu za ten týden, co jsem tu byla, neměla nikdy ani ten nejmenší pocit, že by mě chtěl někdo okrást, znásilnit nebo snad unést. Zkrátka Hongkong po setmění ožívá a já si tak konečně můžu vychutnat město tak, jak jsem si ho vždycky představovala. Ruch, světla, lidi, hudba, smích, nakupování… Už to není to šedivý, pošmourný město jako ve dne.
Až začnete cejtit knedlík v krku, je zle
S čím jsem první tři dny hodně bojovala, byl smog. A to nejen kvůli tomu, že kazí celkovej dojem z města, ale hlavně proto, že jsem ho cítila doslova až v krku. Jako bych měla každou chvíli dostat kašel nebo by mě mělo rozbolet v krku. Zkrátka smog mi v něm vytvořil obrovskej knedlík. Až čtvrtej den se začal uvolňovat a se smogem jsem se začala pomalu sžívat. Nakonec jsem ho úplně přestala vnímat. Ale ono ani samotný počasí nebylo nic extra. Čekala jsem teplo, ale tady jsem se přesvědčila, že když je 22 stupňů, ještě neznamená to, že je teplo. Na tílko to rozhodně není, protože slunce vysvitne jenom jednou do hodiny a to ještě maximálně na deset vteřin. Tudíž jako by bylo zhruba o pět stupňů míň. A na pobřeží je samozřejmě ještě větší chladno. Naštěstí nám tu ale moc nepršelo, snad jenom dvakrát a to hned ten den, co jsme přijeli a pak v Macau.
Nejkrásnější výhled
Nejfantastičtějším zážitkem pro nás byla hora Victoria Peak, která se tyčí ve výšce 554 metrů nad mořem. Jde o nejvyšší bod Hongkong Island. Na ní jsme vyjeli speciální lanovkou, která má podobu starý tramvaje. Pak jsme se přes tamní obchodní centrum dojeli po jezdících schodech až na vyhlídku, ze který je nádhernej výhled na celý město, a z druhý strany i na otevřený moře.
Měli jsme docela štěstí, protože nebyl takovej smog, jako tady bývá a tak jsme viděli relativně daleko, tedy přesněji tam, kam město rozprostírající se na pevninskym výběžku obklopený horami dovoluje.
Divoký prase na nejdražší ulici světa
Na Victoria Peak se nachází, jak jsem zjistila z knižního průvodce, i nejdražší ulice na světě. Okolo ní jsou postavený rodinný domy a sídla místních pracháčů. Za jeden metr čtvereční tu zaplatíte až 3 070 560 Kč! O pár dní pozdějc jsem se dozvěděla, že tu má svůj dům i známej čínskej, či snad přímo hongkongskej herec Stephen Chow, ale já ho teda neznám. Ale hollywoodský hvězdy žádný, nebo to alespoň dobře tají. Co nás ale nejvíc zaujalo, bylo divoký prase. Ano, na nejdražší ulici světa si to štrádovalo přímo proti nám, nejspíš k nejbližším odpadkovým košům, umístěným před jedním z největších tamních sídel. Protože byla úplná tma a my netušili, co tohle divoký prase udělá, rychle jsme vzali roha. Ani jsme ho pořádně nestihli vyfotit. Ale posledních pět set metrů zpátky k obchoďáku a vyhlídce jsme skoro běželi. V hlavě nám totiž vířily divoký představy toho, na co dalšího tu v tý tmě můžeme ještě narazit.
Příště: Bez peněz do Hongkongku nelez, Co bychom se od Číňanů měli přiučit, Macao – město kasín
Related articles
Napsat komentář