Když mě práce ubíjela, řekla jsem: „Dost!“

V poslední době jsem měla všeho plný zuby. Chodila jsem spát unavená, vstávala ještě unavenější. Neměla jsem chuť jít běhat ani chodit na jógu ani si třeba číst. Každej den jenom z práce do práce a ani do divadla nebo do kina se mi nechtělo. A to většinou chodím každej tejden. Řekla jsem si: „Dost!“

Už jsem nechtěla jíst jenom rychlovky, večer se válet u televize, chodit spát ve dvě ráno a v osm zase vstávat. Nevěnovala jsem se ničemu produktivnímu, ničemu, co by mě mohlo posunout v mym životě někam dál. V lednu jsem nastoupila do nový práce a těšila se, že začnu budovat něco novýho, něco, na co budu moct být pyšná. Jenže člověk míní a život mění. Zkrátka se od začátku všechno vyvíjelo úplně jinak, než byl původní plán. A já rozhodně nejsem ten typ člověka, kterej bude dělat něco za každou cenu. Chci dělat to, co mě baví a když už budu dělat něco, co není úplně podle mých představ, tak alespoň ať to dělám s lidma, který mi maj co dát a s kterýma si rozumím. Proto jsem se rozhodla odejít a hledat štěstí jinde. A právě odchod z práce ve mně znova nastartoval chuť do života, chuť vážně už konečně začít dělat, něco, při čem si budu říkat, že to má smysl a budoucnost, například psát tenhle blog, dopsat svojí první knížku a žít nějak zdravěji. Což v první řadě znamená, nastavit si i pravidelnej denní režim a přemýšlet nad tím, co vlastně jím.

Pro ukázku vám popíšu svůj běžnej den před výpovědí z práce:

8:00 – 8:30 budíček (nemám pravidelnou pracovní dobu, tudíž teoreticky můžu vstávat, kdy chci)

8:30 – 9:00 snídaně (koláč, vaječná omeleta)

9:00 – 9:30 vyřizování e-mailů

9:30 – 10:00 koukám na zprávy (ale moc je nevnímám, protože se mi chce spát)

10:00 – 11:00 začínám psát článek na web nebo do časopisu

11:00 – 11:30 sprcha, čištění zubů, líčení

11:30 – 12:00 oblíkám se (mám všude v bytě bordel, tudíž nemůžu nic najít)

12:00 – 13:00 oběd (cokoliv, nejlíp čínská restaurace)

13:15 – 17:15 práce v kanceláři

17:30 příchod domů

17:30 – 18:30 většinou spím u televize

18:30 – 19:30 večeře (burger, žebírka nebo něco podobnýho)

19:30 – 21:00 práce (dopisuju články, vyřizuju maily, domlouvám rozhovory)

21:00 – 23:00 televize (ale vůbec nevím, co dávaj)

23:00 – 01:00 začínám ožívat a tak se pouštím do psaní článku na blog nebo si čtu

01:00 – 02:00 usínám u televize, dávám si poslední kafe

Tak tohle není denní plán podle mýho gusta. Ale trvalo mi týdny, než jsem si to pořádně uvědomila. Než jsem nastoupila do novýho zaměstnání, byla jsem fakt akčnější. Každej tejden aspoň jedno divadlo, jedno kino i výstavu jsem stihla a do toho jsem psala knihu a blog. Od ledna do poloviny května ale nic z toho už moc neplatilo. Někomu trvá měsíce, dokonce roky než přijde na to, že tohle není život, kterej chce žít. Já to naštěstí pochopila za necelých pět měsíců a jsem za to fakt strašně ráda.

Od chvíle, co jsem v práci skončila, vypadá můj denní rozvrh nějak takhle (do nový práce nastupuju 6. 6. ):

7:30 budíček

7:45 – 8:30 rotoped nebo běh

8:30 – 9:30 čtu si nebo píšu blog

9:30 – 10:00 snídaně (smoothie a plátek žitnýho chleba s tvarohem)

10:00 – 11:00 píšu článek na blog nebo pro web, se kterým externě spolupracuju

11:00 – 11:30 sprcha atd.

11:30 – 11:45 oblíkám se (protože jsem se dokonce pustila i do uklízení, tak teď už KONEČNĚ žádný věci nehledám)

12:00 – 12:50 jedu s Petrem do práce a po cestě kupujem oběd ve veganskym bistru (takže teď většinou obědvám spoustu vařený zeleniny, nějakou čočku, cizrnu nebo kukuřičný těstoviny)

12:50 – 17:15 Petr pracuje a já píšu článek na blog a upravuju fotky nebo píšu článek někam jinam, ale neflákám se!

17:30 – 18:30 večeře (vždycky salát, pokaždý jinej)

19:00 – 20:00 většinou si čtu u telky

21:00 – 22:00 pracuju na knize

22:00 – 00:00 nějakej film a pak spát

Samo, že to není každej den úplně stejný, ale nejdůležitější je, že jsem se zase rozhoupala k tomu, abych začala cvičit a psát něco, co mě fakt baví. Ještě se mi teda nepodařilo jít na jógu ani nikam do divadla, ale to snad napravím v červnu, hned jak se vrátím z Portugalska, kam se příští týden chystám. Ale zeptat se vás musím – vidíte ten pokrok? A to stačilo udělat jedno jediný rozhodnutí – přestat dělat něco, co už jsem dál prostě dělat nechtěla. Ostatní pak šlo už samo. Otázkou zůstává, jak dlouho mi to vydrží…

Ale samozřejmě že vím, že někdy to zkrátka takhle jednoduchý není. Nemůžete jen tak odejít z práce, jen tak dát výpověď bez toho, aniž byste měli zajištěnýho něco dalšího. Mně se to naštěstí povedlo, ale to fakt bylo jenom prachobyčejný štěstí.

Co mi pomáhá při „depce“?

Každopádně pro ty z vás, co nevědí, jak zatočit třeba s takovou depkou z práce nebo co dělat, když se potřebujete odreagovat, když jste nešťastný, mám pár rad, protože vím, jak strašně těžký je se špatnou náladou bojovat. Pokaždý když jsem se jima řídila, bylo všechno mnohem lepší. Ale musím přiznat, že ne vždycky jsem na ně dala.

1. Uvědomte si, že vždycky na tom můžete být hůř. Fakt že můžete.
2. Pokaždý, když se vám nic nechce, zatněte zuby a aspoň půl hodinu (to vážně stačí) se věnujte buď cvičení – běh, rotoped, kolo, …– nebo tomu, co vás nejvíc baví. Ale musí to být činnost, která vás naplňuje a cítíte při ní, že se posouváte někam dál. Koukání na film není dobrou volbou, ani čtení ne. Spíš by to měla být činnost, ve který chcete být prostě dobrý, možná nejlepší – vaření, psaní, focení, vyšívání, … Je to činnost, o kterou se pak můžete podělit s kamarádama nebo rodinou. Třeba fotkou nebo krátkym videem na Facebooku nebo Instragramu. Když uvidíte výsledek vaší činnosti, budete z něj mít radost. A dokonce dvojnásobnou, protože jste překonali tu lákavou depkózní nečinnost.
3. Občas mi pomáhá to, že si začnu projíždět internet s tím, co bych si třeba jednou ráda koupila, nějaký maličkosti – třeba novej zápisník, tričko, sluneční brejle nebo knížku. A co se mi zdá hodně levný, objednám hned. Pak se mi většinou začne vracet dobrá nálada. Jo, vím, že to není ideální způsob, jak řešit depku, ale když nic jinýho nepomáhá, tak co nadělám, že jo…
4. Zjistila jsem, že když pravidelně cvičím jógu, mám špatnou náladu jenom výjimečně. Vážně, dřív jsem si myslela, že jóga pro mě není – žádná akčnost a divný lidi, který se vyžívají v duchovnu. Ale realita je jiná. Pochopila jsem, že i při józe se pořádně nadřu a že mi dokonale vyčistí hlavu, protože při ní nemám čas myslet na blbosti. A ne všichni, co jógu praktikujou, se věnujou i duchovní rovině.
5. Taky mi dost pomáhá, když napíšu kámošce a popravdě jí řeknu, co mě štve. Není výjimkou, že jí z ničeho nic napíšu na WhatsApp: „Všechno mě se..!“ nebo „Nesnáším ho!“ Strašně se mi uleví. Občas se zkouším vypsat i do deníku, ale to zas až tak moc nezabírá. Většinou napíšu jednu řádku a pak začnu čmárat velký černý kola dokud neprodřu papír. A pak jsem ještě vzteklejší.
6. Čas od času si dobrou náladu vyvolám tím, že začnu plánovat nějakej výlet nebo větší dovolenou. Ať už jenom na jeden den, na víkend nebo třeba na tejden. To je jedno, ale když se mám na co těšit, jsem šťastnější.

Ale sem tam prostě nic z toho nezabírá a tak si jdu lehnout a zkouším se z toho vyspat. Jak se říká – Ráno moudřejší večera. A u mě to platí stoprocentně. Když mám večer špatnou náladu a chuť se hádat, radši si zalezu do postele a zkusím usnout. Ráno si pak jenom říkám, jaká jsem zas byla blbka.

Dřív jsem se totiž strašně ráda hádala, pořád. Teda ne pořád, ale tak jednou do tejdne určitě. Jenže jsem si ničím nepomohla, jenom jsem dotyčnýmu řekla něco, co si pak další den vyčítám, a ke všemu to ani není pravda. A to fakt nemá cenu. I když to zní jako klišé, je to tak: Život je příliš krátkej na to, abysme ho promarnili a kazili pitomostma. Nevím, jak to máte vy, ale většina mých hádek vzniká jenom kvůli nějaký prkotině nebo z mýho momentálního rozmaru. A vždycky, když si pak hádky zpětně vybavím, říkám si: „Dospěj už konečně.“