Jo, upřímnost. Té nikdy není dost. Odmalička mi všichni, ve školce, škole, doma, vštěpovali, že lhát se nevyplácí a že ať se stane cokoliv, upřímnost se vždycky cení. Jenže už na základní škole, nejpozději ale v zaměstnání poznáme, nebo aspoň většina z nás, že ne všechno, co nám rodiče vtloukávali do hlavy, je pravda.
Poprvé jsem to zažila na základce, když jsem hrozně moc chtěla rozdávat sešity v hodině přírodopisu. Byla jsem totiž upřímná až moc. Holce, co mě v rozdávání sešitů předběhla, jsem upřímně vlepila takovou facku, že měla tvář rudou ještě při odpoledce, a taky jsem jí pěkně upřímně od plic řekla, jaká si myslím, že je kráva. Už nikdy se mnou nepromluvila jediné slovo. A to byla nejkrásnější a nejoblíbenější holka ze školy.
Takhle se, milá zlatá, nikam nedostaneš, říkala jsem si, když se na mě ostatní dívali skrz prsty a minimálně půl roku jsem to měla na talíři od spolužáků i učitelů.
Když jsem pak o pár let později nastoupila do prvního zaměstnání, už po dvou měsících přišel první průšvih. Ve středu jsem měla sraz s kamarádkou, ale mejdánek se nám protáhl až do půl sedmý do rána. Co teď, když do devíti musím být bezpodmínečně v práci? No nic, vyzvracela jsem se, hodila do sebe dva aspiriny a jeden ibalgin, vysprchovala se, převlíkla a šla do práce. Přišla jsem ale stejně o půl hodiny později. Své nadřízené jsem vysvětlila, jak se věci mají. Že kamarádka měla narozeniny a tak že jsem se zdržela o pár skleniček déle, než by bylo bývalo rozumné. Šéfka se jenom usmála, řekla mi, že to je v pohodě a ať udělám, co potřebuju, že klidně můžu jít domů dřív. Bezva, říkala jsem si, takovou šéfku hned tak nikdo nemá.
Netrvalo to ani půl roku a rozhodovalo se o šéfredaktorce nového týdeníku. Mediální ředitel chtěl na to místo mě, ale někdo mu prý řekl, že mám převelice kladný vztah k alkoholu. A hádejte, kdo to byl…
Řekla jsem si dost. Končím s UPŘÍMNOSTÍ.
Upřímnost je na nic, když chcete dobře vycházet s lidmi, se kterými se vídáte často, ať už nuceně, nebo protože chcete, nebo něčeho dosáhnout. Ne, nechci nikomu lézt do zadku, ale jednou bych ráda učinila kariérní pokrok a taky by mi docela vyhovovalo, kdybych mi těch pár kamarádek, co mám, zůstalo napořád. Někdy je prostě lepší nebýt tak upřímná. Když se mě kamarádka zeptá, jestli není v těch šatech moc tlustá, vždycky odpovím, že ne. Pokud si v nich připadá štíhle a chce si je na sebe vzít, proč ne. Je to přeci její volba, i kdyby měla sto padesát kilo. Stejně tak babičce nebudu říkat, že má můj kluk šestapadesát piercingů a nedodělanou základní školu, když vím, že by ji to šokovalo a možná i přivodilo infarkt. (Ne, můj kluk nemá žádný piercing a dostudovanou má i střední školu.)
Ani v tomhle článku k vám nejsem tak úplně upřímná. Seznamuji vás jenom s tím, co chci, abyste věděli, a co by podle mě mělo zůstat skryto, prostě nenapíšu. Ale abych vám dokázala, že i já se občas navrátím k stoprocentní upřímnosti, tak vám prozradím, že když jsem tehdy na základce vlepila té holce facku a nazvala ji krávou, nebylo to všechno. Ještě jsem jí nastříhla nový značkový svetr. Takže těžko říct, jestli se mnou už nikdy nepromluvila kvůli facce nebo zničený drahý parádě.
Related articles
Napsat komentář