Ze života (ne)novinářky

Já, můj kluk a bývalka

Potkávám ji na chodbě v našem čtyřposchoďovém domě v centru Prahy. Potkávám ji v supermarketu, co máme přes ulici. Potkávám ji v parku, když ráno běhám. Nemine týdne, abych ji aspoň jednou nezahlídla, v horším případě jí musela rovnou pozdravit. Bývalka mýho kluka.

Nemám ji ráda. Když jsem ji viděla poprvý, přišla mi docela sympatická. Rozuměly jsme si. Podruhý a potřetí to samý. Ale když se pak jednou opila, začala mi vyčítat, že jsem jí přebrala kluka. Že je to moje vina. Pak jsme se přestaly zdravit. Teď už se zdravíme dost sporadicky. Jsem ale mnohem radši, když ji nevidím vůbec. Umělý prsa, rty, nos. Bývala to normální pěkná holka, teď je z ní silikonová blondýna. Jenže dojela na to, že neumí s někým chodit, respektive svýmu bývalýmu nařídila, že na veřejnosti nemá nikdy říkat, že je její kluk. Proč? To ví jen ona sama, ale předpokládám, že v její branži se nenosí být zadanej. Musí neustále vytvářet iluzi, že je svobodná a může ji „sbalit“ každý. Takže když s ní šel někam do společnosti, směl jí kupovat pití, dělat jí „křena“, ale pro všechny to byl její manažer.

To ho ale po půl roce přestalo bavit. Tou dobou jsem přišla do nové práce a seznámila se s ním. Pár měsíců jsme se oťukávali, až se s ní nakonec kvůli mně rozešel. Na dva měsíce odjela na Slovensko, pak točit na Filipíny a já se s ní poprvé viděla až minulý rok v létě. Tedy asi dva měsíce po tom, co jsem se k Petrovi nastěhovala.

Zbytek už znáte. Nemám ji ráda. Ale můj názor je neobjektivní. Jsem zaujatá, protože je to bývalka mýho kluka. Ale která by na mém místě nebyla. Problém je v tom, že bydlí u nás v baráku. A zřejmě se ani nikam stěhovat nehodlá. Což mě ani trochu netěší. Bohužel se musím smířit s tím, jak to je. Kdyby aspoň neotravovala. Občas totiž zvoní, že nemá klíče od baráku. Ve tři ráno. Občas Petrovi volá, že jí nejde internet. Ať ho spraví. Někdy volá a zvoní jenom tak. Šílím.

Občas mi ale dojde, že i já jsem něčí bývalka. A i když svýmu bývalýmu klukovi nepíšu, nevolám ani na něj nezvoním před vchodem, určitě musím jeho holce pít krev. Stoprocentně mě sleduje na Facebooku a možná i na Instagramu. Nad každou mojí sdílenou fotkou nebo videem mě proklíná a pomlouvá s kamarádkama. Nenávidí mě. Anebo si to aspoň tak představuju.

Takže je vlastně jedno, jestli jste nebo nejste s bývalou svýho kluka v kontaktu, jestli ji znáte nebo ne, vždycky to bude osoba, o který pokaždý slýcháte dost nerady. Je to osoba, která nikdy nebude vaší kamarádkou, i kdyby se snažila sebevíc. Ale ona o to stejně nestojí. Vždyť i vy jste něčí bývalka. A s holkou svýho bývalýho se taky přátelit nechcete. Buď proto, že svýho bývalýho pořád tajně milujete anebo proto, že víte, že je to blbeček a je vám tý chudinky, co s ním teď chodí, vlastně líto a máte ji za naivní blbku. Existuje ale i třetí varianta. Prostě ji neřešíte. Znamená pro vás to samý, co válející se láhev na chodníku. Všimnete se jí, ale obejdete ji.

O třetí variantu se právě pokouším. Ale zatím mi to moc nejde. Když je těch lahví na ulici totiž tolik, že o ně začnete zakopávat, budou vám vadit. A budete se je snažit odstranit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee