Sloupek

Vše, čím jsem kdy chtěla být, spláchla (bulvární) novinařina

Nejdřív jsem se chtěla stát kosmonautkou. Pak učitelkou, ještě později právničkou. Když jsem šla ale studovat bakalářský obor Mezinárodní vztahy, zjistila jsem, že se chci stát novinářkou. Hltala jsem knihy o válečných zpravodajích a představovala si na jejich místě sebe. Zároveň mi ale bylo jasný, že na to, abych dělala válečnou zpravodajku, musím mít koule. A ty já rozhodně nemám (ani doslova, ani obrazně). A tak jsem se rozhodla, že budu prostě psát. Což byla asi správná volba, protože novinařina v mém případě obsahuje něco z oboru astronomie, právničiny i školství. Jak je to možný? Hned vám to vysvětlím.

Začala jsem jako knižní blogerka, později začala vést a psát rozhovory a vytvářet cestopisné reportáže. Všechno bylo samozřejmě neplacené, ale nějak jsem začít musela. Po bakaláři jsem dělala přijímačky na žurnalistiku. A vzali mě. Už nebylo cesty zpátky. Přispívala jsem do fakultního časopisu a dál psala cestopisy a knižní recenze do různých internetových médií. Po škole jsem si našla práci v kulturním čtrnáctideníku. Byla to práce snů. Psát o filmech, výstavách, divadle, knihách, dělat rozhovory s umělci a ještě dostávat zadarmo vstupenky na cokoliv jsem jenom chtěla! Jenže po dvou letech časopis skončil, protože byl předmětem soudního sporu, který se možná táhne dodnes. Nevím, přestala jsem se o to zajímat už dávno. A tak jsem si našla práci v bulvárním týdeníku. Bohužel. Nikdy jsem bulvár nepsala, ale když je nouze o peníze, člověk se chopí všeho. Teda asi ne každý, ale já jo. Nebudu si hrát na hrdinku a říkat si, že tomuhle já bych se nikdy nepropůjčila. Je to práce jako každá jiná a kdo tvrdí že ne, lže.

Vážně. Prý není etický psát o celebritách a jejich soukromí, rozvádět je, rozcházet je, zadlužovat je, když to není pravda. JENŽE! Každý, kdo se chce stát hercem, herečkou, zpěvákem, zpěvačkou, úspěšným sportovcem, modelkou, zlatokopkou, moderátorem nebo moderátorkou, musí zkrátka počítat s tím, že bude v médiích a že se o něm nebo o ní bude psát. A to ne vždycky lichotivě. A většina s tím taky počítá a nemá s tím problém. Možná byste tomu nevěřili, ale rádoby celebrity dokonce samy volají do redakcí s tím, že jdou právě vyvenčit psa nebo na večeři se svým známým či známou, ať je fotograf přijede vyfotit. Chtějí, aby se o nich psalo. Protože o kom se nepíše, jako by neexistoval. Takže toť ke konstatování, že bulvární novinář je taky novinář.

Teď ale k celé podstatě článku. Proč je novinář jako já kosmonautem, právníkem a učitelkou v jednom? V podstatě je to velmi prosté. Stejně jako kosmonaut i já mám skoro každý den pocit, že se ocitám ve vesmíru. Každý den někdo v práci „naciťuje“, pozoruje nebe, čeká na úplněk a mluví o černý díře. Nechápete? Tak vám to vysvětlím trochu víc polopatě. Šéfredaktorka jednoho nejmenovaného společenského týdeníku „naciťuje“ lidi, které má přijmout na místo redaktora nebo fotoeditora. Jakmile ho nenacítí, což znamená, že si s ním nesedne, znamená to, že vesmír je proti tomu, aby pod ní dotyčná osoba pracovala. Hvězdy zas pozoruje pokaždé, když vytváří astrologický speciál, co vychází jednou za rok, a zrovna čerpá inspiraci. Bohužel toho nejsme ušetřeni ani my ostatní z jiného společenského týdeníku, protože s dotyčnou osobou sdílíme stejnou kancelář. Na úplněk je zas vysazená naše editorka. Každý měsíc na něj čeká, aby mohla držet půst a pár kilo shodila. Někde totiž vyčetla, že při úplňku se hubne nejlépe. Bohužel ještě nepřišla na to, že držet dietu jenom o úplňku a zbylé dny v měsíci se přejídat čínskými polívkami z pytlíku, se ještě nikdy nikomu neosvědčilo… A černá díra? Tak tu pociťujeme v redakci všichni. Hlavně před poradou s vydavatelem, kdy nám záhadně mizí nátisky titulek, které si pokládáme na stůl k tomu určený a těsně před poradou všechny ty nátisky téměř vždycky jako na potvoru někam zmizí.

Co se týče povolání právníka, tak to je moje (ne)specialitka. Jakožko čtyřměsíční (déle jsem to nevydržela) šéfredaktorka jednoho dvouměsíčníku pro začínající podnikatele bylo mou povinností zorientovat se i v právničině. Při psaní článků o zakládání akciových společností a společností s ručením omezením se bez právnických faktů prostě neobejdete. Dál jsem ale bohužel nepokročila, jelikož jsem již po čtyřech měsících zjistila, že než být právníkem, to radši budu zase psát o rozvádějící se herečce a podvádějícím zpěvákovi. Ptáte se proč? Protože za ty peníze, být na mém místě, byste udělali přesně to samý. Věřte mi. Právníci sice mívaj spoustu peněz, ale ti, co o právnických záležitostech jenom píšou, si sotva vydělaj na nájem a zdravotní a sociální pojištění.

A učitelka? To vám také vysvětlím zcela jednoduše. V redakci máme jedince, které je třeba neustále napomínat. Ač nerada někoho okřikuji, někdy je to prostě nutnost. To třeba když grafičce vysvětlujete, že to okno je potřeba ve 35 stupních otevřít, protože jinak se v tom kanclu do hodiny všichni udusíme. Nezajímá mě, že jí je zima, všem ostatním je horko a musím jí to náležitě několikrát za sebou vysvětlit. Anebo když své nadřízené vysvětlujete, že slovo tchyně skutečně nemůžete dát na titulku s čárkou nad ypsilon jenom proto, že se jí to tak zdá hezčí.

Nedávno jsem ale poznala i strasti povolání psychologa. To když se u nás v redakci v jednu chvíli strhla hádka, do který se zapojilo všech jedenáct lidí. Bylo třeba hádku ukončit, ale domlouvání nezabralo. Pak následoval rozbor povah všech hádajících se osob, až půlhodinou rozmíšku utnul telefonát z míst ve vydavatelství nejvyšších a kdosi s telefonem u ucha zařval: „Mluvím s ředitelem! Vzkazuje vám, že máte držet hubu. Prej neslyší vlastního slova.“ Konečně ticho. Zdá se, že novinařina je můj osudový obor.

3 thoughts on “Vše, čím jsem kdy chtěla být, spláchla (bulvární) novinařina

  1. Poslední Panna Reply

    Já studuju žurnalistiku, takže jsem se od srdce zasmála a úplně tě chápu 😀 Jako je to struggle a osobně si myslím, že taky jednou určitě budu psát bulvár. Na práci novináře se mi ta mnohotvárnost ovšem hrozně líbí. Jdeš psát článek, musíš si nutně načíst podklady. Jdeš dělat rozhovor, musíš se připravit. Takže se v podstatě pořád něco nového učíš a to je jeden z mých celoživotních cílů; nikdy se nepřestat učit a zkoumat nové věci. I když to někddy bude strašně o hubu 😀

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Tak vždycky se do tebe bude někdo strefovat, když budeš psát bulvár, ale je to fakt jenom práce a když nezůstaneš jenom u něj a budeš psát i to, co tě fakt baví, pak s tím nebudeš mít problém 🙂 A jak jsem psala – kdyby nebylo bulvárních novinářů, tak by žádná pseudocelebrita neexistovala a polovina celebrit taky ne 🙂

  2. V. Reply

    Já to naprosto chápu. I lidé, co se dušují, jak by se nezaprodali, by určitě vzali práci v bulváru než aby bydleli pod mostem. Já osobně snila o žurnalistice dlouho a kdybych se zasnažila o trochu víc, asi bych v tom pokračovala, ale nakonec jsem “pro jistotu” zůstala u vědy a psaní si nechala jen ve formě blogování, protože na mém vlastním blogu mě nic neomezuje – témata, uzávěrky atd. A i tak to hodí nějakou tu kačku. Já ti držím palce s tvou žurnalistickou kariérou a třeba se dostaneš tam, kam chceš, jen je třeba zatnou zuby a jít si za svým 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee