e
e
e
e
e
e
e
e
ASIECestopisy

TEL AVIV (Díl 1.): Bezpečnostní kontroly na letišti a první minuty v Izraeli

Dlouho jsem si přála podívat se do Izraele. A do Jeruzaléma, přesněji do Starého města. Na místo o rozloze pouhého jednoho kilometru čtverečního, kde se střetává křesťanství, judaismus a islám. Jenže stejnou mírou mě lákal i Tel Aviv, o kterém jsem slýchávala, jak nádherné je tam moře, jací přátelští lidé v něm žijí a jak okouzlující je přístav Jaffa. Tak jsem se rozhodla, že tam prostě pojedu.

Co se děje v televizi není realita

S Petrem jsme si koupili letenky, sehnali si ubytování skoro hned u moře a teprve pak se snažili o destinaci zjistit něco víc. Pravda, zvolili jsme opačný postup, ale oba často býváme hodně impulzivní, takže většinou nejdřív jednáme, a pak přemýšlíme. Ale co se týče cestování, je to většinou výhoda než nevýhoda (o jiných aspektech života jindy).

Ne že bychom o Izraeli nic nevěděli, já v rámci svých vysokoškolských studií a závěrečné bakalářské práce musela o této zemi načíst spoustu knih, ale tak nějak (překvapivě) se týkaly jeho historie, ne současnosti. Proto bylo třeba zjistit, jak to tam funguje dneska.

Když jsme našim rodinám oznámili, že se chystáme do Izraele, všichni na nás koukali jak na blázny. „Do Izraele? Seš normální? Vždyť tě tam zastřelej nebo vyletíš do povětří!“ zaznívalo z úst našich bližních a kamarádů. Občas jsme se ale setkali i s pozitivními ohlasy. „Vy jste hustý! Tam jsem se vždycky chtěl podívat. Ale jako já jsem sračka, to bych asi nedal,“ říkal nám jeden z Petrových kamarádů.

Bylo mi z toho trochu smutno. To, jak média referují o situaci v Izraeli, mě osobně ale rozhodně odradit nemohlo. Jestli v televizi říkají, že se tam dvakrát denně otřásají domy v základech, protože pořád něco vybuchuje, tuším, že tam bouchne něco tak jednou, maximálně dvakrát do měsíce a to ještě u hranic s Palestinou. Navíc kamarádka má bratra, který žije v Jeruzalémě a už tam byla bezpočtukrát a jen jednou se jí stalo, že museli na celý jeden den do krytu, který jim poskytli jedna izraelská rodina.

Vy se s ním nebojíte cestovat, když se znáte tak krátce?

Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že tohle bude adrenalin. Těšila jsem se jako snad nikdy nikam. Když jsme ale zjistili, jaké obstrukce nás čekají na letišti, naše nadšení se trochu zmírnilo. Být na letišti tři hodiny před odletem? Celou hodinu strávíme kontrolami? Na co se nás, proboha, asi tak můžou ptát, říkali jsme si. Ale do odjezdu zbývalo ještě pár dní a tak jsme si víc lámali hlavu s tím, co si s sebou zabalit. Naše vědomosti o tamním počasí trochu pokulhávaly. Někdo říkal, že je tam teplo přes den i v noci. Jiní, že je tam sice teplo, ale fouká strašnej vítr. Někdo zas říkal, že v noci je tam fakt zima. A věřte tomu, co vám ukazuje internet nebo chytrej telefon…

A pak nastal den D. Ve čtvrtek 26. května 2016 jsme dobalili poslední věci a vyrazili směr letiště. Hned po příletu a nalezení správnýho odbavovacího okýnka se nás ujala jedna milá paní. Ptala se nás na otázky typu: Kdo vám balil zavazadla? Odkud se znáte? Kde pracujete? Kde jste byla naposledy na dovolené? Za jakým účelem cestujete? Když asi po deseti minutách paní zjistila všechno, co chtěla, přivedla si „posilu“, klučinu, co vypadal sotva na pětadvacet, který si vzal na starosti Petra a odvedl ho dál od nás. Já zůstala s paní. Už mi ale najednou tak milá nepřipadala. Přestala se usmívat a to ve chvíli, kdy zjistila, že Petra znám teprve půl roku a chodíme spolu necelej měsíc. Takže následovaly otázky: Věříte mu? A kde pracuje? Kde přesně jste se seznámili? Vy se s ním nebojíte cestovat, když se znáte tak krátce? …

Na všechno jsem odpovídala popravdě. Byla jsem hrozně nervózní, takže jinak to snad ani nešlo. A hlavně by to nemělo smysl. Nic jsme neskrývali a do Izraele jsme se vydávali za poznáváním. Což zhruba po půl hodině pochopila i paní, která se mnou vedla rozhovor. Pak jsem ještě chvíli čekala, až bude s výslechem hotovej i Petr a mohli jsme se jít odbavit. Hodina utekla jako voda. Tak proto ty tři hodiny před odletem… Následovala úleva. Aspoň na chvíli. Dopředu jsme si totiž zjišťovali, jestli budeme muset procházet výslechem i po příletu do Tel Avivu. Prý jo. Výborně.

Nebezpečí? Proboha jaký?

Ale báli jsme se zbytečně. Žádná kontrola na letišti Bena Guriona, kromě té pasové, neprobíhala. A tak jsme si vyzvedli kufry a šli si zavolat taxíka. Teda šel Petr. Byla to naše první společná dovolená a netušil, že já na dovolených taxíkem nejezdím. Zaprvý proto, že je to drahý, za druhý proto, že z taxíku nepoznám skutečnej život. Přemluvila jsem ho, abychom šli na vlak. Díky ochotným místňákům, kterým stačila ukázat přibližná poloha našeho hotelu, jsme se záhy dozvěděli, že máme vystoupit na zastávce Hashalom. A pak jít pěšky. Asi tři kilometry. Teda mohli jsme jet autobusem, ale já už se tak strašně těšila na to, až v tomhle městě budu, že jet dál autobusem mi přišlo jako naprostá blbost. Takže s kuframa pěšky. Shodou okolností jsme šli i kolem tržnice Sarona, kde o čtrnáct dní později zabili dva Palestinci čtyři návštěvníky místní kavárny. Ale když už jednou ve městě jste, žádný nebezpečí si nepřipouštíte, a co hlavně – ani neuvědomujete. Připadáte si jako v každém jiném evropském městě. Co se bezpečnosti týče. Ale jinak? Tel Aviv je místo, kde se mísí evropský zvyky s těmi arabskými. Ať se rozhlédnete kamkoliv, uvidíte v něm kus vašeho, západního životního stylu, ale i něčeho, co lze vidět jenom na Blízkém východě, potažmo v Severní Africe. Je to tady neuvěřitelný.

….

Pokračování příště 🙂

2 thoughts on “TEL AVIV (Díl 1.): Bezpečnostní kontroly na letišti a první minuty v Izraeli

  1. michaeladockalova Post author Reply

    To tam asi bude dost zima, ale tak pokud se nechcete koupat, tak je to asi lepší. My tam byli na přelomu května a června a občas ty celodenní procházky byly dost náročné 😀 Hlavně teda v Jeruzalémě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee