Když jsem si zakládala blog, dělala jsem to hlavně s pocitem, že to, co píšu, se musí líbit především mně osobně. Pak jsem si ale řekla, že by bylo fajn, kdybych jeho prostřednictvím i někomu pomáhala, kde by třeba lidé mohli hledat inspiraci, rady, tipy nebo třeba jen obyčejné odreagování.
Protože hodně cestuju, píšu cestopisy. Protože zbožňuju kavárenskej život, píšu o kavárnách, který jsem navštívila. Protože ráda čtu (mimo jiné) knihy o smyšlených i skutečných životech, o běžných starostech a vztazích, píšu i sloupky a fejetony, které někdy ve větší, jindy v menší míře odráží můj život. Třeba to někoho zajímá, třeba ne, ale cokoliv napíšu, napíšu proto, že mám pocit, že to prostě napsat potřebuju. Abych si něco sama v sobě vyřešila, abych třeba inspirovala někoho dalšího nebo třeba jenom kvůli tomu, aby si někdo jiný zkrátil dlouhou chvíli při cestě z práce.
A nikoho nenutím, aby můj blog četl. To ať si každý zváží sám, jestli si chce moje příspěvky číst, nebo ne. Sama čtu jenom to, co mi přijde podle titulku nebo fotografie zajímavé a to, co mi zajímavé nepřijde, bez mrknutí oka přejdu. Ovšem ne všichni volí stejný postup jako já. Někteří se přímo vyžívají v čemkoliv, co mohou znevažovat a urážet. Ať se jedná o člověka nebo to, co vytvořil. A je jedno jestli jde o text, fotku nebo třeba video. Tihle „hateři“ (z anglického slova hate = nenávidět), jak se jim říká, potřebují dávat najevo, že všechno, co kdy nevymysleli oni, je hovadina, a že jejich názor je jedinej pravdivej. Pokud jste to ještě nezažili, máte štěstí, pokud ano, vítejte ve světě, kde je „hejtování“ novej způsob zábavy. Vlastně staronovej. Dřív to lidi dělali v hospodách u piva, doma u televize nebo si postěžovali známým do telefonu, teď už pokročili dál. Potřebujou svůj postoj prezentovat před co největším množstvím lidí a co nejhnusnějším způsobem. Leč v devadesáti devíti procentech případů zcela bezdůvodně nebo s důvodem dost chabým. Ale to už dotyčnému hejtrovi nevysvětlíte. On má přeci svojí pravdu a žádná jiná neexistuje.
Pro hejtra je to zábava, ale pro toho, co tyto obdivuhodně nesmyslné a nenávistné komentáře sklízí, už to zas až tak vtipný není. Pokud hejtr někoho kritizuje za to, jak píše, může se stát, že dotyčný psát prostě přestane a to jenom proto, že si někdo libuje v urážkách. Když někdo fotí, možná kvůli hejtrům přestane. Přestože pár negativních komentářů nedokazuje, že by špatně fotil. Znamená to možná naopak to, že mu dotyčný jeho dílo závidí. Anebo má jen radost, když může druhým ubližovat. Jak trapné!
Já mám tak trochu štěstí. Ne, hejtři se týkají i mě, ale štěstí mám v tom, že jsem se ve své minulé práci naučila s takovými lidmi mluvit (odepisovat jim) bez toho, aniž bych pocítila vztek, bezmoc nebo chuť přestat psát. Ne, kecám. Vztek mám často, ale rozhodně kvůli nim nepřestanu psát. Vím, že někdy se mi text povede, jindy je hodně slabej, ale urážky a bezdůvodné napadání si nezaslouží žádnej text, video ani fotka. Ať to napsal, natočil nebo vyfotil kdokoliv. Něco jiného je konstruktivní kritika, která vás může posunout někam dál, ale té se až na výjimky na sociální sítě moc nedostává.
Proto jsem se rozhodla, že napíšu tenhle článek, kde budu pro změnu hejtovat já. Protože i hejtři si zaslouží trochu hejtů na svojí adresu. A i když zrovna tenhle příspěvek asi moc negativních reakcí mít nebude, protože si ho jako na potvoru skoro nikdo nepřečte, mně se ulevilo hned, jak jsem ho napsala. Fakt moc. Za poslední dny mi pije krev tolik neznámých lidí na sociálních sítích, že jsem měla chuť je všechny zkritizovat. Ale protože odepisovat na každej urážející nebo trapnej komentář k mým článkům zvlášť by mi trvalo celej den, udělala jsem to hromadně.
Závěrem:
Pro HATERY: Chápu, každý máme rád nějakou zábavu. Takže vám to vaše hejtování brát nebudu. Ale občas se zamyslete nad vašimi argumenty a urážkami. Kdyby takhle psal někdo vám, nemysleli byste si o něm taky, že je to (slovo si dosaďte sami)? Že ne? Že byste se nad to povznesli? No tak, přestaňte si něco nalhávat.
Pro TY OSTATNÍ: Pokud se i vy setkáváte s neopodstatněnou kritikou a slaboduchými urážkami, nic si z toho nedělejte. Tvořte dál, co vás baví, a nenechte se odradit. Těch pár zoufalců, co si potřebují něco dokazovat na sociálních sítích, když v realitě toho nejsou schopní, vám nestojí za víc než za lehký pousmání.
Taky už jsem se s tím setkala, vzhledem k zaměření mého blogu dokonce docela často. Lidi jsou zlí, na tom už mě nic nepřekvapuje. A taky jsou nechutní a já mám v e-mailu sbírku penisů. Ale co už. Vždycky, když je někdo hnusný, myslím na ty všechny hezké komentáře a lidi, kterým jsem třeba pomohla, inspirovala je, lidi, kteří to třeba díky mě nevzdali a lidi, kterým jsem udělala den alespoň o něco hezčí. A vždycky, když o tom začnu přemýšlet, tak tohle převáží. V počtu komentářů i váhy, kterou tomu přikládám.
Každopádně s tvým článkem souhlasím a držím palce, abys vždycky zůstala nad věcí 🙂
Děkuju 🙂 Mám k tomu úplně stejný přístup. Ty pozitivní komentáře to vždycky zachrání.
Já se s hejtováním setkal jen v jedné situaci, kdy byli páchány útoky na Paříž. Pak jsem viděl, jak moc nenávisti můj článek vzbuzuje v lidech vůči jedné skupině lidí a uvědomil jsem si, že se pak logicky najdou lidé, kteří nesouhlasí. Byl jsem tvrdý, ale byl jsem také naštvaný. Teď už píšu tak specifický druh článků, že je nikdo nijak nehatí. Některé věci je třeba psát s tím, že na ně bude snesena kritika, protože si o to říkají, nicméně někdy je to jen z důvodu, že se danému člověku článek nelíbí, a to je pak hodně nepříjemný druh komentáře. Hejtování je to ale podle mě jen tehdy, kdy je to opakované jednou osobou, a to bez důvodu.
No já se setkala s člověkem, který mi neustále tvrdil, že lžu, ale přitom nedokázal své tvrzení zdůvodnit, a tak pak začal útočit na to, že jsem novinářka, moc mladá a ke všemu blondýna atd. A to už mi skutečně nepřijde jako konstruktivní kritika 🙂
Já mám na komentující vesměs štěstí, vyloženě s hatery jsem se ještě nesetkala (no dobře, možná s jedním pidi-haterem) , ale vzhledem k tomu, co vídám pod videy na Youtube jsem celkem i ráda, že se mi to nemnoží pod články 🙂
Já se na svém blogu ještě s hejtry nesetkala, ale tuším, že to jednoho dne přijde. Takoví lidé jsou všude a mně je jich vlastně líto. Co je to za zábavu urážet někoho jiného jen s cílem mu ublížit? Důležité je opravdu házet jejich řeči za hlavu, ale někdy je to těžké.
LENN