Vánoční večírek

Úryvek z knihy Mysli na nesmysly.

********

„To snad nemyslíš vážně! Už zase?“ nevěřícně koukám na Jakuba a nemůžu uvěřit, že ten měsíční maraton budeme absolvovat znovu.

„Snad vidíš, že ty brejle potřebuju, ne?

Jo, to vidim. Kdykoliv si chce přečíst něco z časopisu nebo knížky, šermuje s ní před očima doprava doleva, nahoru a dolů a stejně prd vidí. Ale tenhle blázinec už jsme podnikli před půl rokem. Obešli jsme snad všechny optiky v Praze a Jakub pořád nebyl schopnej si vybrat. Asi ve sto padesátý optice si konečně vybral obroučky a nechal si do nich udělat skla. Jenže po dvou dnech, co měl brejle doma, je šel reklamovat s tím, že přes ně nevidí. To samý se opakovalo ještě dvakrát. Pak to vzdal. A teď zase znova?

„To jsou třetí brejle, který ti nevyhovujou. Nos ty z Globusu a máš po starostech. Stejně si říkal, že jsou nejlepší.“

„Ale chápeš, že s brejlema za patnáct tisíc vidím hůř než s těma za tři stovky? Copak dneska nikdo neumí udělat brejle, abych v nich člověk mohl normálně číst a viděl přitom celou stránku najednou?“

Co mu na to mám asi tak říct? Jediný, co nechci, je chodit zase od optiky k optice, když vím, že mu stejně žádný brejle vyhovovat nebudou.

„Nechápu,“ uzavírám náš rozhovor a jdu se osprchovat, protože za dvě hodiny máme být na vánočním večírku a já nemám ještě ani umytou hlavu.

**********

„Kláro?“ křičí na mě skrz koupelnový dveře.

Dělám že nic. Chci mít chvilku klid.

„Slyšíš mě? Kláro!“

Bože. „No?!“

„Kde mám ten novej světlej oblek?“

To myslí vážně? Chce si brát na večírek světlej oblek? „Nevím, asi někde ve skříni nebo na tý hromadě vedle skříně.“

Na úklid jsme nikdy moc nebyli. Podle toho taky náš byt vypadá. Cokoliv potřebujeme, lovíme z různých hromádek rozmístěných po celym bytě. Ještěže má jenom tři místnosti. Vlastně čtyři, ale ta nejmenší je plná krámů od podlahy až ke stropu.

„Nikde není!“

Co jsem komu udělala? No nic, rychle si umyju hlavu a vylezu ze sprchy.

„Tohle přeci není možný, Kláro. Tady je bordel jak v tanku! Copak takhle můžem normálně fungovat?“

„No hlavně, že ty žádnej bordel neděláš. Nemáme si co vyčítat.“

Jdu do ložnice a zabouchnu za sebou dveře.

Jsme spolu čtyři roky, ale někdy mám pocit, že ho znám celej život. Neuvěřitelně mě rozčiluje. Vlastně ani nechápu, co se mi na něm kdy líbilo. Nikdy jsem ho ani doopravdy nemilovala. Nepodlamovaly se mi kolena, když jsem s ním šla na první rande, netoužila jsem mu být nablízku každej den, první dva roky mi stačilo vidět ho jednou, maximálně dvakrát týdně. Pak jsme spolu začali bydlet. A některý jeho zlozvyky, například kousání nehtů nebo neustálý plivání, mě rozčilovaly hned na první schůzce. Tak nějak jsme i přes to všechno zůstali spolu. Ale je na něj spoleh, to se musí nechat.

„Jdem už? Nechci tam přijít poslední,“ křičí zas pro změnu přes dveře do ložnice.

„Ještě nejsem učesaná!“ křičím zpátky.

„Cože? Vždyť seš tam zavřená už půl hodiny!“

Jo, mohl by ty dveře normálně otevřít a přijít za mnou, ale to by se musel zvednout z gauče a k tomu by došlo jenom v případě, že by měl hlad nebo se mu chtělo na záchod.

„Patnáct minut. Nepřeháněj,“ zůstávám v klidu. Říkám si, že ty poslední dny, který budem trávit společně, si nemá cenu kazit. Jenže on to ještě neví. Že jsem rozhodnutá se s ním rozejít. Hned po Novém roce. Příští rok chci začít s čistým štítem. A s někým jiným.

**********

„Proslov začíná za patnáct minut. To už těžko stihnem,“ přešlapuje nervózně u dveří.

„To mě fakt mrzí,“ protočím oči. Celej rok se nemůžu dočkat toho, až zas uvidím svýho šéfa ožralýho, se skleničkou vodky v ruce, jak promlouvá k zaměstnancům a apeluje na ně, že je třeba příští rok máknout zas o něco víc. Pak se skutálí z podia a tu noc už z něj nic rozumnějšího nevypadne.

„Minulej rok jsme ho taky nestihli,“ kouká na mě vyčítavě.

Nic neříkám a snažím se co nejrychlejc učesat. Chtěla jsem si vlasy natočit, ale to už nedám. Určitě bychom se pohádali.

„Už jdu, prosím tě.“ Začínám být nervózní. Vánoční večírky jsou nevyzpytatelný. A protože já, můj kluk a můj milenec pracujeme v jedný firmě, je jasný, že budeme pohromadě i na vánočním večírku.

„Tak jdeš?“ otvírá vchodový dveře, aby mě ještě víc znervóznil a popohnal.

Rtěnka, přelakovat vlasy, aby zůstaly, kde maj, a nasadit úsměv.

**********

V taxíku nemluvíme. On je pohrouženej do svých myšlenek, já zas do těch svých. Těším se, až se s Ondrou tajně sejdem po půlnoci na záchodě a budeme se líbat a osahávat a doufat, že nás nikdo nenačape. Je to tak strašně vzrušující dělat to na místech, kam může kdykoliv někdo přijít a odhalit nás. Mně by to bylo jedno. Nemám co ztratit. Jakub totiž dělá to samý mně. Přišla jsem mu na to před půl rokem. Asi totiž zapomněl, že příchozí esemesky se mu zobrazujou na telefonu i při zamčenym displeji. A zrovna když se sprchoval a výjimečně nechal telefon ležet na kuchyňský lince, přečetla jsem si zprávu, která mu zrovna zapípala. Poslala mu ji jakási M. „Chci te!“ stálo v ní. To sice ještě nic neznamená, mohl by to být čiště jednostrannej zájem, ale od tý doby jsem si začala všímat jistých věcí. Začal chodit s klukama na tenis třikrát týdně. Vždycky chodil jenom dvakrát. Jezdil častěji i ke svý „matce“. A taky jsem u něj jednou našla nový náušnice v krásný dřevěný krabičce. Jenže mně je nedal. A to jsem měla narozeniny před měsícem. Nejhorší nebo možná nejlepší je na tom ale fakt, že je mi to ukradený. Jenom mě zajímá, s kým mě podvádí. Což se, doufám, dozvím na večírku. Určitě to je někdo z práce.

„Na co myslíš?“ zeptá se mě těsně předtím, než zahneme za roh a vystoupíme před barem, kde se letos náš vánoční večírek odehrává.

„Na nic. Jen tak přemýšlím o ničem a o všem.“

„Usmívala ses,“ řekne skoro vyčítavě.

„To snad nemůžu?“ odseknu. Možná bych to tý pipině mohla dát sežrat. To ona nabourala náš vztah a nebýt jí, nejspíš bych si s Ondřejem nic nezačala. Mohla bych jí tu ztropit scénu. Nebo jí něco zezadu vylejt na hlavu.

Ne, k tomu se nesnížím.

„Ale jo. Jen mi to přišlo zvláštní,“ usměje se na mě a pohladí mě po hřbetu ruky, kterou mám opřenou vedle sebe. Takový gesto jsem u něj nezažila snad rok.

**********

Večírek se táhne. S Ondřejem jsem se sice viděla hned po příchodu, ale jenom jsme na sebe letmo kývli a zas někam běžel. Od tý doby uplynuly dvě hodiny a on nikde. Přitom už je skoro půlnoc. Skvělý. Jakub sedí u stolu s ajťákama a něčemu se neustále ukrutně smějou, já s holkama z redakce, se kterýma si ale vlastně nemám pořádně co říct. Jedna je útlocitná, druhá moralistka, třetí puritánka a čtvrtá je úplná kráva. Hážu do sebe jednu vodku s redbullem za druhou a ještě jsem vůbec nic nesnědla. Snažím se Jakuba nenápadně pozorovat, jestli nepoznám, která pipina je ta jeho, ale zdá se, že se zatím na nikoho, kromě mě, ani nepodíval.

**********

Omluvím se holkám, že si musím odskočit a jdu si ven zakouřit. Oficiálně už jsem přestala, ale neoficiálně si ještě sem tam ke skleničce dám. Za večer vlastně celou krabku, když na to přijde. Vyjdu schody nahoru, vyzvednu si ze šatny kabát a hodím úsměv na dva chlápky z ochranky, co postávaj u dveří. To musí bejt strašná nuda. Vyjdu do mrazu, vytáhnu cigaretu a zapálim si. Píšu Ondrovi esemesku, kde je. Ale odpověď žádná. Navíc mi volá máma. Teď? O půlnoci?

„Mami? Co se stalo? Víš kolik je hodin?“

„Máš snad večírek, ne? Tak jsem tě určitě nevzbudila.“

„Jak víš – ?“ píp píp píp.

Do prdele. Vybil se mi telefon. Jak ví, že mám vánoční večírek? Nepamatuju se, že bych jí říkala, kdy a že vůbec máme firemní večírek.

Jdu dolů za Jakubem, ať mi půjčí telefon, že musím zavolat matce. Telefon mi podá, bez toho, aniž by odtrhnul hlavu od svých kámošů-ajťáků. Dole zas ale není signál. Kruci. Tak zase nahoru. Na schodech začnu vytáčet matčino číslo. Ale když chci zmáčknout zelený sluchátko, všimnu si, že pod telefonním číslem vyskočilo písmeno M. Má mojí matku uloženou v telefonu? Oni si někdy volali? A pak mi to docvakne. M. Ta jediná esemeska, kterou jsem si kdy u Jakuba v telefonu přečetla byla přece od M. Udělá se mi zle. A to tak, že se pozvracím přesně ve chvíli, kdy vycházím ven na ulici.

„Kláro, co tady vyvádíš?“ směje se Ondřej, kterej zrovna vystupuje z taxíku s jednou pipinou z marketingu.

„Jdi do prdele,“ hlesnu. Na víc nemám sílu.

Oba se smějou jak puberťáci. Všimnu si, že jí Ondřej pohladil po zadku. Kretén. Je mi ze všech lidí na blití. Z Ondřeje, Jakuba, mojí vlastní mámy i z ochranky, která mi zatímco bliju, vysvětluje, ať jdu vrhat dál od vchodu, když neumím chlastat. Jo, z chlastu je mi taky špatně. Ale tenhle večer ještě neskončil.

**********

Jen co se vyzvracím a na záchodě trochu zkultivuju, vrátím se na bar a objednám si kolu. Chce se mi brečet. Nevím, co mám dělat. Jestli mám na Jakuba začít řvát, jaký je nechutný prase, nebo mu prostě vrazit facku a odejít, nebo nedělat nic. Najednou nevím, jestli mě víc štve, že mě Jakub podvádí s mojí vlastní matkou, nebo že Ondřej šuká kromě mě i s tou kozatou blondýnou z marketingovýho, která není schopná napsat jedinou větu bez chyby.

„Lásko, kdes byla?“ objeví se za mnou Jakub.

Teď, anebo nikdy.

„Šla jsem ven zavolat matce a udělalo se mi strašně zle. Zvracela jsem.“ Tohle není ta věta, kterou jsem mu chtěla říct.

„Cože? A jedlas vůbec za celej večer něco?“

„Ne, asi proto se mi udělalo tak zle. Ale už je to dobrý,“ pokouším se o úsměv.

„Asi už pojedem domů, co?“

Domů? V žádným případě. Konečně se můj žaludek srovnal, takže hodlám něco sníst a začít znovu.

„Proč? Vždyť večírek je sotva v půlce. Jdem se bavit, ne?“ mrknu na něj.

Tenhle večer skončí až já sama uznám za vhodný.

*****

Pokračování povídky najdete v mé knize Mysli na nesmysly. Objednat si ji můžete ZDE.