Sny se neplní

Pokračování povídek SVATBA (1. díl) a NOVÝ ZAČÁTEK (2. díl)

**********

Sbalený už mám asi všechno. Dva obří kufry. S jedním poletím hned, druhej mi vezme Marie, až sem za čtrnáct dní přiletí na pár dní za rodičema. Bez zimního oblečení se snad v dubnu obejdu.

Vyzvání telefon. Milan.

„Ahoj, platí ten oběd? Já jen že už jsem na cestě, ale vlastně nevím, jestli sis to třeba nerozmyslela,“ volá mi, aby se ujistil, že tentokrát mu schůzku neodřeknu.

Od tý doby, co jsme se viděli poprvý po čtyřech měsících na autobusový zastávce, uplynulo sice jenom pět dní, ale už jsem stačila zrušit dvě kafe. Jednou jsem se vymlouvala na práci, podruhý na to, že mi je špatně. V obou případech jsem samozřejmě lhala.

„Čau. Jo platí, ale mám čas jenom do dvou, pak musím jít ještě do práce něco si vyřídit.“ To je pravda.

„V pořádku, já tě tam hodím.“

„Děkuju. Tak za půl hodiny. Nebo spíš za tři čtvrtě v Plzeňský.“

„Budu tam. Ahoj.“

Nevím, co od toho očekávám. Snad že se z nás stanou kamarádi. Možná chci zase začít znovu. Netuším. Ublížil mi. To mu nikdy nezapomenu. Když jsem byla malá, babička mi říkala, že se musím naučit odpouštět. Vždycky když jsem se pohádala s nějakou kamarádkou, nemluvila jsem s ní kolik týdnů nebo dokonce měsíců jenom proto, že mi řekla něco, čím mě urazila. Nějakou blbost. Kterou lidi odpouštěj dnes a denně. Možná několikrát za den. Ale to já neumím. Proto mám asi tak málo kamarádek.

Když přijdu o čtyřicet minut později do restaurace, Milan už sedí u stolu a před sebou má položenou kytku. Jednu. Růži. Rudou.

Usměju se na něj. „Ahoj. Jsi tu dřív,“ řeknu a úplně slyším, jak blbě to zní. To přeci ví, když jsem teď přišla.

„Všimnul jsem si,“ zasměje se a vstane, aby mi pomohl sundat kabát. Ještě mi odsune židli a jakmile se usadím, už se ptá, co si dám k pití. A dá mi tu růži. Takovou pozornost jsem od něj snad nikdy nezažila. Ani když jsme spolu začínali chodit.

Objednám si mátovej čaj a pak, abych se na Milana nemusela koukat, čtu poctivě každou řádku v jídeláku. Už dávno vím, co si dám, ale potřebuju chvilku na to, abych vymyslela nějaký vhodný téma, o kterým bychom se mohli bavit, a aby mi přestalo bušit srdce.

„Jak se máš?“ zeptám se asi po minutě trapnýho ticha. Je ticho a ticho. Ticho, který mi nevadí, který naopak podtrhuje souznění s tím druhým, co mlčí s vámi. A pak je trapný ticho, kdy nikdo neví, co říct, aby to nevyznělo blbě.

„Dobře. Povýšil jsem,“ usměje se a lokne si kofoly.

„Vážně? Tak to gratuluju. To máš asi teď i víc práce.“

„Ani ne. Myslel jsem, že to bude náročnější.“
Mluvíme spolu, ale nedíváme se na sebe. Spíš tak jenom pošilháváme.

Pak zase ticho.

„A co ty?“ zeptá se mě. Čekala jsem, že to přijde. Neví, že odlítám pryč. Ale chci, aby to věděl. Párkrát už jsem si představovala, jak se za mnou rozjede na letiště a zastihne mě přesně ve chvíli, kdy ukazuju letenky stevardovi u odletový brány a už už mám vykročeno do tunelu vedoucího do letadla. To se ale nikdy nestane. Tohle není americkej film a naše letištní nařízení zakazujou komukoliv, kdo nemá platnou letenku, jít dál než do odbavovacího prostoru. Našlo by se samozřejmě spoustu dalších důvodů, proč se tohle nikdy neuskuteční, ale není třeba všechny rozpatlávat.

„Letím za Marií.“

„Vážně a kdy? Už dlouho si za ní nebyla.“

„Za týden. Strašně se na ni těším. Viděla jsem ji vlastně naposled minulý léto. “ Jestli se nezeptá na jak dlouho, sama s tím nezačnu. Měla bych, ale nechce se mi do toho.

„A jak dlouho tam budeš? Víkend? Nebo si bereš dovolenou?“ Pořád si na tváři drží ten úsměv, do kterýho jsem se před lety tak zamilovala. Ale ty doby už jsou dávno pryč.
„Ještě nevím. Možná na rok, možná na dýl.“ Zase klopím oči do jídeláku, abych se nemusela dívat na to, jak se mu mění výraz v obličeji.

„Co? Ty tam chceš jako rodit? Zbláznila ses? Proč tam nejedeš, až třeba malej trochu vyroste?“

Dívá se na mě jak na blázna.

„Jak víš, že to bude kluk?“ Nepamatuju se, že bych mu takovou informaci dávala.

Podívá se na mě dost zaraženě. „Nevím, jenom jsem to tak plácnul. Je jedno, co to bude, ne?“

„To rozhodně.“

„Proč tam chceš teda jezdit zrovna teď? Nerozmyslíš si to ještě?“ Trochu se zklidní.

„Už mám letenky, i připravenej pokoj u Marie. Mně tady, Milane, nic nedrží. Chci začít někde jinde.“

„To jako kvůli mně?“ vyjede.

Co mu na to mám říct? „Částečně jo. Ale rozhodně to není jenom kvůli tobě. Prostě chci zkusit žít jinak.“

„A proč ses mě nezeptala? Snad je to dítě taky moje, takže mám právo vyjádřit se k tomu, kde by se mělo narodit a bydlet!“ zvýší hlas tak, že se na nás otáčej všichni, co v restauraci sedí a obsluhujou.

„Milane, tohle není napořád a samozřejmě ho můžeš vídat kdykoliv chceš. Nic ti upírat nechci.“

„To si dost protiřečíš.“

Objednáme si jídlo. Já guláš s hranolkama a tatarkou, tuhle prasárnu jsem se naučila od něj. Milan si dá kachnu.

„Ještě před týdnem si nevěděl, že nějaký dítě mám. Vždycky si tvrdil, že já dítě mít nebudu a jakmile sis ho udělal jinde, už jsem ti byla k ničemu. Teď po mně chceš co? Samozřejmě máš právo částečně rozhodovat, co s našim dítětem bude, ale hlavní slovo tady mám já a tak to taky zůstane,“ řeknu rozhodně a sama sebe překvapím tím, jak tvrdě to zní.

Nejradši by mi jednu vrazil, vidím to na něm. V jedný vteřině dokáže být skvělej a hned ve druhý se z něj stává cholerickej magor. Málem jsem na to zapomněla.

„To si děláš prdel, ne?“ zasyčí na mě, aby to neslyšeli lidi okolo.

Tím vytočí i mě.

„Jako proč? Víš, jakej z toho všeho mám pocit? Že když ti to nevyšlo s tou druhou, teď se upínáš na moje dítě. Kdyby ti Zuzana neřekla, že není těhotná s tebou, ale s někým úplně jiným, žil by sis dál jako pyšnej táta a já bych ti byla naprosto ukradená. Nemám pravdu?“

„Cos to řekla? Víš co? Všechny ženský jsou krávy. Vyšukáváte si s kde kým a pak když jste těhotný, tak to jenom potřebujete na někoho hodit. Takže bůh ví, jestli to tvoje dítě máš vůbec se mnou!“

Čumim na něj a absolutně nevím, co si o tom mám myslet. Co mu na to říct.

„To myslíš vážně?“ Už podruhý zažívám ten samej pocit. Jako kdyby mi vrážel kudlu do zad.

„Jak víš, že je moje? Můžeš si být na sto procent jistá? Já totiž ne a nebudu dělat fotra nějakýmu bastardovi.“ Zvedne se, vytáhne z peněženky pětistovku, hodí ji na stůl a ještě než odejde, nakloní se ke mně a zašeptá mi přímo do ucha: „Všechny jste děvky.“

Sedím tu dalších deset minut, než přinesou oběd. Nevím, jestli jsem víc vzteklá, nebo smutná, ale strašně bych se mu chtěla pomstít. To já jsem měla být na koni. Já měla z tohohle boje vyjít jako vítěz. Idiot.

Nechám si obě jídla zabalit, zaplatím jeho pětistovkou, zbytek strčím do peněženky, a odcházím. Na jídlo teď nemám vůbec chuť, ale bude se hodit. Sny se neplněj. Já jsem toho jasným důkazem. V hlavě jsem si přehrávala milión různejch scénářů, ale že mě začne podezřívat z toho, že dítě není jeho, to mě teda nenapadlo. Změnil se. Ona ho změnila. Musel ji mít hrozně rád. Ale podvedla ho. A teď má všechny ženský za děvky.

Jdu na autobus a jsem pevně rozhodnutá nereagovat na žádnou zprávu ani příchozí hovor. Když mi teda někdy zavolá nebo napíše. Ale jak ho znám, tohle je definitivní konec. Naštěstí už tu dlouho nebudu. Jakmile se odstěhuju, na všechno se bude líp zapomínat.

**********

Když dorazím do práce, všichni se na mě koukaj dost divně.

„Ahoj“, houknu a jdu ke svýmu stolu.

„Máš jít za ředitelem,“ říká mi kolegyně, která sedí u stolu naproti mně.

„Já vím, potřebuju si dneska vyřešit ten odchod.“

Vybalím si počítač, myš, propisku a blok. Je ticho. Normálně to v kanclu hučí jako v úlu. Nebo spíš v kurníku plným bojových slepic.

Napiju se a jdu. Musím až do vedlejší budovy. Tam sídlí vedení.

Dvakrát zaklepu na dveře sekretářky ředitele a poslouchám, jestli uslyším `dále`. Nic. Čekám ještě asi dvě minuty, než mi přijde otevřít.

„Á dobrý den, slečno -,“

Na vteřinu se zarazí.

„-Nevařilová,“ zachichotá se. Zřejmě si nepamatuje, jak se jmenuju. Ale nevím, co je na tom vtipnýho.

Pro změnu ona zaklepe na dveře ředitele a po chvilce mě vyzve, ať jdu dál. Nasadím úsměv a doufám, že to budu mít rychle za sebou.

„Dobrý den, pane řediteli. Děkuju, že jste si na mě udělal čas.“ Dojdu k němu a podávám mu ruku. Jenže on sedí, ani se nepohne. Jenom se na tu ruku podívá a pak se přisune blíž ke stolu.

„Mám takový menší problém,“ začne bez pozdravu. „Potřebuji od vás upřesnit jednu věc. A také následně vysvětlit.“

Cože? Absolutně netuším, o co mu jde.

„Jmenujete se slečna Nevařilová, nebo Vaňková? Či snad máte dvě příjmení?“

Vychutnává si mě. Doufala jsem, že se to nikdy nedozví.

Když jsem podepisovala smlouvu, bylo v ní jasně uvedeno, že nesmím zatajit nebo uvést špatně nic, co se týká jména, bydliště a dalších osobních údajů. Jakmile se ukáže, že jsem podváděla, zaplatím pokutu padesát tisíc. Do prdele.

„Prosím?“ Hloupá otázka, ale hraju o čas. Teď už nemám co ztratit. Vlastně mám. Všechny svoje úspory a ještě asi čtyři litry navrch. Do prdele.

„Nerozuměla jste snad otázce? Ptám se, zdali jste slečna Vaňková, nebo slečna Nevařilová?“

Vždycky jsem to, že mám dvě příjmení, považovala za výhodu. Když se máma s tátou brali, oba chtěli mít příjmení toho druhýho, takže táta po mamce Nevařil a mamka po tátovi Vaňková. Adéla Vaňková Nevařilová.

Před pěti lety jsem do firmy nastupovala s tím, že jsem zároveň dělala šéfredaktorku jednomu kulturnímu plátku a nechtěla se toho postu vzdát. Jenže pracovat tady znamená, že nikde jinde dělat nesmím. I když je to na živnostňák. Pakárna, ale tu práci jsem potřebovala. Do smlouvy jsem napsala Adéla Nevařilová, protože většinou všude uvádím spíš příjmení Vaňková. Na domovním zvonku, když vyplňuju doručovací adresu nebo v editorialu časopisu, který jsem donedávna vedla. Je to praktičtější.

Nepovažovala jsem za důležitý uvádět obě příjmení, říkala jsem si, že stejně nikdo nebude zjišťovat, jak se skutečně jmenuju. Protože se nepředpokládá, že bych lhala.

„Vaňková Nevařilová,“ hlesnu. Nemá cenu zapírat. Ale zajímalo by mě, jak to zjistil.

„Výborně. A smím se zeptat, proč jste tuto skutečnost neuvedla při podepisování smlouvy?“

„Nevím.“ A mohlo by ti to být, ty idiote, úplně jedno, protože na živnostňák žádnou smlouvu nepotřebuju. Je to nezákonný. Ke všemu, když se v ní mimo jiný píše, že musím dodržovat pracovní dobu, hlásit dovolenou ani nesmím pracovat pro nikoho jinýho, ačkoliv nejde o konkurenci. Dostanu z ničeho nic vztek.

„Vy nevíte? Ale já vím. Smlouvu jste u sebe měla celý týden. Mohla jste si ji pročíst. Kdybyste to udělala, zjistila byste, že v jednom z odstavců je napsáno, že jakmile zatajíte nebo nesprávně uvedete své osobní údaje, hrozí vám pokuta ve výši padesáti tisíc korun. A právě tuto část jste porušila. Ptám se proč. Pracovala jste snad ještě někde jinde?“

Dva dny. Ještě bych šla do práce zítra a pak nazdar. Proč se všechno musí posrat zrovna teď?

„Ano. Pracovala jsem jako šéfredaktorka v jednom kulturním čtrnáctideníku, což nebyla vaše konkurence, tudíž mi přišlo nesmyslný vzdávat se práce, která mě baví.“

„I přestože jste věděla, že porušujete smlouvu.“
„Ano.“ Už je mi všechno fuk. Chci vypadnout a nevrátit se sem.

„Slečno Vaňková Nevařilová, asi víte, co vás čeká, že? Než odejdete, v účtárně si dohodněte splátkový kalendář.“

To bylo rychlý. Zvednu se k odchodu.

„Je vám, doufám, jasné, že tady jste skončila?“ ptá se dost nelogicky, kdy už přes měsíc avizuju, že končím k zítřejšímu datu.

Sem už by mě ani nenapadlo se vrátit.

Položím ruku na kliku a chci odejít bez odpovědi. Ale rozmyslím si to.

„Ani by mě nenapadlo tady dál zůstávat,“ pohrdlivě se na něj usměju a odcházím. Jsem nad věcí. Aspoň se tak snažím působit celou dobu, co se s účetní domlouvám, jak těch padesát tisíc budu splácet. Osm měsíců. Pokaždý šest tisíc dvě stě padesát korun.

Vrátím se do kanceláře a hned jak si začnu balit věci, všechny ženský přestanou pracovat a sledujou mě. Taky po sobě pošilhávají. Asi čekaj vysvětlení. Ode mě. Chtěj slyšet, že jsem lhářka. Tu radost jim neudělám.

„Mějte se tu. Třeba se někdy někde potkáme,“ loučím se hromadně se všema najednou, když odcházím od stolu, kterej byl pět let mým druhým domovem. Ale doma jsem se tu necítila ani trochu.

„Adélko, to neuděláš ani žádnou rozlučkovou party?“ ptá se mě největší nasávačka v kanclu. První láhev vína otvírá vždycky těsně po poledni. Do devíti, kdy většinou odchází domů, vypije tři. V práci je radši než doma.

„Ne, myslím, že s touhle prací už nechci mít nic společnýho.“ Ani se nenamáhám usmát. Koukaj na mě jak sůvy z nudlí. Ještě se naposled rozhlídnu. Která z nich mě mohla prásknout a jak se to vůbec dozvěděla?

Pak mi to najednou docvakne.

Ta kytka. Vizitka s mým jménem, která do ní byla vsunutá, ležela celou dobu na stole. Možná to byla Věra. Měla kytku u sebe celej jeden den, než mi ji dala. Kráva. Proč ale Milan na tu vizitku psal obě příjmení? Dobře ví, že příjmení Vaňková v práci nepoužívám. Udělal to naschvál?

**********

Chci být sama. Co nejdál od týhle budovy. Zase začne vyzvánět to samý neznámý číslo. Už týden mě pronásleduje. Mobilní operátoři mají teda výdrž. Tentokrát to vezmu. Mám vztek a potřebuju si zchladit žáhu.

„Prosím?“ ozvu se do telefonu.

„Vy jste Adéla? Bývalá přítelkyně Milana Limberského?“

Ženskej hlas. Že by jeho další milenka? Znervózním. Co po mně chce?

„Já jsem Zuzana. Už týden se vám snažím dovolat.“

Tak tahle to je. Ženská, která ho podvedla a kvůli který teď nenávidí i mě. „Co chcete? Nemám čas ani chuť se s vámi bavit,“ vyjedu na ni.

„Jenom jsem vás chtěla varovat. On… Milan… víte –,“ nemůže najít správný slova.

Ale na co správný? Nic z toho, co mi chce říct, mě nezajímá.

„Podívejte se. Mně je úplně jedno, co vy a Milan. Tohle je pro mě uzavřená kapitola. Nashle.“

Chci hovor típnout, ale když telefon dávám od ucha, slyším ji, jak křičí, ať počkám.

„Poslouchám. Máte půl minuty,“ znovu si telefon přiložím k uchu. Vůbec nevím, proč se s ní bavím.

„Není to, jak vám určitě Milan nakukal. To dítě bylo jeho. Vymyslel si, že ho mám s někým jiným. Nevěřil mi. A když jsme se jednou pohádali-,“ odmlčí se.

Nechci to slyšet. Nechci. Zvedne se mi žaludek.

„ – začal mě kopat do břicha,“ rozbrečí se. „O miminko jsem přišla.“

Nic neříkám. Stojím uprostřed ulice cestou na zastávku a nejsem schopná slova ani jedinýho kroku.
„Nevěděla jsem, že má snoubenku. Nikdy mi to neřekl,“ pokračuje.

Ještě slyším, jak smrká. Víc už slyšet nechci.

Vrátím telefon do kapsy a nasednu na první autobus, kterej na zastávku přijede. Nechci jet domů. Chci pryč od všech lidí. A problémů.

Jenže mám jeden velkej.

Na další zastávce nastupujou dvě holky asi v mym věku s dvěma obříma kuframa. Růžovej a černej plasťák. Mám podobnej, akorát stříbrnej. Narvanej věcma. K tomu pořádnou sekeru v týhle posraný práci a prázdnej byt, kterej majitelka od příštího týdne pronajme někomu jinýmu. Co nemám, je bydlení a prachy. Ideální čas sebrat se a vypadnout. Jenže všechny moje úspory to maj spočítaný. Teď nemám na Londýn jedinou libru. Počítala jsem s tím, že dva tři měsíce bych mohla z ušetřených peněz vyžít. Než si najdu práci nebo brigádu. Aspoň jako uklízečka. Jenže teď nemám ani na to, abych se z letiště dopravila k Marii. Zato mám strašně drahou letenku. Kterou nechám propadnout.

Autobus se rozjede a já se přistihnu, že po dlouhý době zase brečím.