Ta druhá (Díl 2.)

Pokračování povídky TA DRUHÁ (Díl 1.)

**********

Nikdo se po mně neshání. Čekala jsem, že aspoň máma zavolá. Že se zeptá, kam jsem tak rychle zmizela. Jenže nezavolala. Ani táta ne. Nikdo. Jsem jim úplně volná. Ale zařekla jsem se, že brečet kvůli tomu rozhodně nebudu. Táta by mi možná zavolal, ale radši bude držet s mámou. Jinak by mu to dala pěkně sežrat.

Nemám si s kým popovídat. S kým jít na skleničku. Ale tu si můžu dát i sama. Doma mám vína na rok dopředu. Sama sice nikdy nepiju, ale dneska udělám výjimku. Otevřu si Pálavu z roku 2015. Na láhvi je nalepená i zlatá medaile. Takže asi bude dobrá. Připravím si skleničku. Ale nemůžu najít otvírák. Doprčic. Kdybych nebyla bordelářka, měla bych život o tolik jednodušší. Anebo taky ne. Těžko říct. Na kdyby se nehraje. Zůstala jsem sama. Nemám kamarády a teď už nemám ani rodinu.

Zvonek.

V sobotu večer? Nemám náladu pouštět do baráku bezdomovce ani nikoho, kdo jde na návštěvu k sousedům a zřejmě si spletl zvonek. Nejsem vrátnej.

Za minutu zase. Nereaguju. Furt hledám ten otvírák. Nakonec ho najdu mezi talířema nad sporákem. Nechápu.

Zvonek se rozdrnčí potřetí. Nevydržím to. Jdu zvednout sluchátko, abych dotyčnýmu objasnila, co si o jeho rušení mého sobotního večerního klidu myslím.

„Vy nevíte, že je sobota osm hodin večer, nebo co?“ vyjedu na zvonící osobu místo zdvořilého `Ano, prosim?`

„Andreo, to jsem já, David.“

Tak ten mi chyběl. Další pitomec, kterej mě tahal za nos. Sice jenom pár hodin, ale už teď ho za to nesnáším. Ségra se s ním rozešla a mě nechal vymáchat se ve svý nevědomosti. Nebo spíš tuposti.

Zavěsím telefon zpátky na zeď a doufám, že dost hlasitě, aby pochopil, že zvonit znovu pro něj nemá žádnej význam.

Zvonek.

Nepochopil. Pitomec. Zazvoní ještě dvakrát, pak přejde k volání na mobil. Asi ho sem poslala ségra. Co si o sobě myslí? Že já se spokojím s tím, co zbylo po ní? Jako celej svůj dosavadní život? Tak to ani náhodou.

**********

Usnu na gauči, ani nevím jak. Stačila jsem ale vypít skoro celou flašku. Když se probudím, venku začíná svítat. Dojdu se podívat do kuchyně, kolik je hodin. Šest pryč. V neděli se má spát aspoň do devíti. Ale vzhledem k tomu, že jsem musela usnout někdy kolem půl desátý, není divu, že jsem vzhůru tak brzo. Volnej den a já nevím, co s ním. Asi si budu číst. Nebo koukat na filmy. Nebo spát. Nebo můžu jít aspoň ven na procházku. Třeba na Malou Stranu. Tam jsem nebyla snad dva roky. Naposled s Alešem. Na našem druhým rande. Teď tam asi chodí s Markétou. I když ta vlastně na procházky po městě moc není. Leda že by to byla Pařížská nebo nákupní centrum.

Napustím si vanu horkou vodou a přidám do ní pěnu. Skoro třetinu láhve. Nešetřím. Slyším, že mi někdo volá. Kašlu na to. Vlezu si do vany a namočím si hlavu. Ležím a pozoruju kohoutek, ze kterýho pomalu odkapává jedna kapka vody za druhou. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem se koupala a Aleš si sedl na pračku a četl mi všechny zprávy na internetu, který ho za ten den zaujaly. Byly to hezký chvíle. Ale když tak nad tím přemýšlím, nikdy jsem do něj nebyla doopravdy zamilovaná. Aspoň si to myslím. Nikdy mi kvůli němu nebušilo srdce. Snad jen na prvních pár rande, ale to spíš z nervozity. Nikdy jsem na něj nemyslela ve dne v noci. Když zrušil rande, nedělala jsem z toho žádnou vědu. Teď si uvědomuju, že to možná bylo špatně. Nedávala jsem do toho všechno. On možná jo. Potopím se a zkouším zadržet dech. Napočítám do dvaceti a vynořím se. Posranej život.

**********

Do kabely hodím knihu, peněženku, jelení lůj a mobil. Nevím, kam půjdu, možná do Novýho Světa na Pražskej hrad. Tuhle kavárnu mám asi nejradši. Když odemykám dveře od baráku, vzpomenu si, že jsem nevybírala už několik dní schránku. Vrátím se a zkontroluju, jestli v ní něco není. Dopis z banky a nová Elle. Poštu hodím do tašky a zamířím k vchodovým dveřím. Odemknu a vyjdu na ulici. Vlevo pod domovníma zvonkama leží bezdomovec. Tak to mi ještě chybělo. Aby si z našeho baráku udělali bezďáci noclehárnu.

„Pane, tady nemůžete ležet. Jděte se, laskavě, válet jinam,“ ale ještě než to dořeknu, dojde mi, že tohle bezdomovec nebude. Nebo jím aspoň ještě včera nebyl.

„Davide?“

Zavrtí se a zamžourá na mě. Párkrát si promne oči a posadí se. „Čekal jsem na tebe,“ prohodí, jako by se nechumelilo.

„Zbláznil ses? Víš, že v noci skoro mrzne?“ Proč nemůžu mít, proboha, chvíli klid.

„Mně to nevadí. Mám bundu a mikinu,“ usměje se a začne si prohledávat kapsy. „Ale asi nemám peněženku.“

Takže ho ještě někdo okradl. Kruci. A kvůli mně.

„Podíval ses pořádně? Třeba ji máš ještě v jiný kapse.“ To jsem ale řekla jenom tak. Zas tolik kapes na sobě nemá. Rozhodně ne takových, kam by se vešla peněženka.

„Jo. Nemám ji. Musím to jít nahlásit. Měl jsem tam všechny doklady.“

„Nejbližší policajti jsou támhle na středisku,“ ukážu na druhou stranu ulice přes parkoviště a park.

„Dík. A co ty? Jak ti je?“

Nechápu, jak může být tak klidnej. Mně ukrást peněženku, tak se rozbrečím.

„Dobrý. Mohlo by to být i horší,“ zamyslím se a dodám, „vlastně nemohlo. Což mě celkem uklidňuje.“

Zasměje se. Já taky. Celou noc tu na mě čekal. Nechápu to. Jestli mě chce dostat do postele, má hodně velkou výdrž.

„Hele, omlouvám se za tu esemesku. Nemyslela jsem ji vážně. Jenom…“ Je mi trapně.

„Ses chtěla pomstít Markétě,“ dokončí větu za mě.

Věděl to. Věděl od začátku, proč mu píšu.

„Tak nějak. Jo, je to trapný, já vím, ale byla jsem na ni naštvaná. Vlastně pořád jsem. Přebrala mi kluka a to se prostě ségře nedělá.“

Mlčí.

„Tobě by to taky mělo vadit.“ Ale zdá se, že nevadí.

„Vlastně nám to neklapalo už dlouho. Tohle bylo logický vyústění.“

To mě překvapí. Myslela jsem, že ti dva se snad ani nehádaj. Vždycky vypadali jako dokonalej pár.

„Fakt? Nevypadali jste na to.“

Jenom pokrčí rameny.

Stojíme a mlčíme. Nakonec se nabídnu, že zajdu na ty policajty s ním. Na oplátku mě doprovodí do kavárny. A nakonec zase domů. Sice z knihy nepřečtu ani řádku, zato mám večer, když se loučíme, pocit, že přece jenom svět nebude tak hnusnej, jak mi poslední dva dny připadá.

**********

Tenhle pocit mi ale nevydrží dlouho. Po večeři volám mámě. Uhání mě celej den.

„Kde, Andreo, lítáš? To neslyšíš, že ti celý den volám?“ Zase žádnej pozdrav.

„Slyšela jsem, ale neměla jsem na nikoho náladu.“ Taky nebudu zdravit.

„Co se ti, prosím tě, stalo? Včera ses s námi ani nerozloučila. Markétka říkala, žes prý musela nutně hned do práce. Ale v sobotu? Kolik ti platí, že musíš chodit do práce i v sobotu?“

Takže Markétka zase lhala. Nic jinýho jsem ani nečekala.

„Tomu bys nerozuměla. Ale bylo to akutní. Zdržela jsem se tam až do večera.“ To máme se ségrou vzájemný. Lžeme obě. A hodně.

„No jen aby. Nepodvádíš náhodou, Aleše, že ne? To si ten kluk nezaslouží.“

Teď mám chuť ten telefon rozdupat.

„Proč bych ho jako měla podvádět? Já rozhodně nejsem ta, která podvádí!“ vyjedu na ni pro změnu já.

„Co to meleš, prosím tě? Tys zase něco pila?“

Mohla bych jí říct cokoliv, ale věřit mi stejně nebude.

„Nepila, mami. Máš snad pocit, že celý dny jenom chlastám, nebo co? Jestli chceš vědět, co se děje, zeptej se svojí milovaný Markétky. Nazdar.“

Položím jí telefon. Konečně se mi aspoň jednou poštěstilo někomu típnout telefon. Většinou to všichni dělaj mně.

**********

Máma už týden nezavolala ani nenapsala. Asi jsem jí naštvala. Byla jsem hnusná. Ale vytočila mě. Všechno se pořád motá kolem ségry. Dneska mám ale usmiřovací náladu. Zkusím mámě zavolat. Třikrát. Nebere mi to. Tak ať si trhne nohou.

V půl druhý zazvoní David. Jdeme na procházku a na večeři. Za posledních pět dní už potřetí. Nic si od toho neslibuju, ale pravdou je, že je mi s ním hezky. Jinak než s Alešem. David je vtipnej, Aleš sarkastickej. David rád mluví o knížkách a různých výtvarnících, Aleš o autech a práci. David mi půjčí bundu, když je mi zima. Aleš mi vždycky jenom řekl, že jsem se měla tepleji obléct. Nebe a dudy.

Jdeme se projít na Letnou, pak na brzkou večeři do Vegtrálu, protože ví, že miluju hummus, a stihneme i výstavu v Rudolfinu. Nic moc. Na zdi visí kromě jiných podivností i fotka holýho zadku Kim Kardashian, kterej v roce 2015 vyfotil Juergen Teller. Na mě dost nepochopitelný umění. Nakonec skončíme v Davidově oblíbeném baru na Národní. Objednám si vodku s redbullem a když vytahuju cigarety, volá mi máma. Nejvhodnější chvíle. Fakt.

Vyjdu z baru, abych ji líp slyšela.

„Čau mami. Volala jsem ti dneska třikrát. Kde lítáš?“ Oplácím jí stejnou mincí. Ale nasadím takový tón, aby poznala, že to myslím ve srandě. Dneska nemám na hádky náladu.

„Ahoj Andreo.“ Pozdravila! Vážně pozdravila! „Chtěla jsem ti jenom říct, že mě mrzí, jak se k nám chováš. Za celý týden nezavoláš mně, tátovi ani Markétě.“

Snad se hádala ona se mnou, ne já s ní. Ona měla zavolat jako první.

„Co? Tys na mě minule vyjela,“ nechápu, o co jí jde. „Mami, nechci se hádat. Dneska na to nemám náladu. Myslela jsem si, že mě chceš jenom slyšet.“ Nenechám si zkazit večer.

„Ne, volám ti hlavně proto, abych ti oznámila jednu novinku. Markétka říkala, že se spolu nebavíte. Důvod mi ale neřekla. Nicméně chce, abys to věděla.“

Zase Markétka. Asi vyhrála milión. Nebo z ní bude premiérka. Možná po někom zdědila hotelový impérium. Je mi to fuk. S ní jsem skončila.

„A copak to jako má být?“ Chci to mít z krku a jít se napít.

„Markétka čeká miminko. Dozvěděla se to včera,“ rozbrečí se. Radostí samozřejmě. Na první vnouče čeká od chvíle, kdy jsme začaly být plnoletý.

V první chvíli mi to nedochází. Až za dvě, tři vteřiny.

„Není to skvělé? Budu babička,“ rozplývá se.

Nemám slov. Čí to dítě je? Chci se zeptat mámy, ale tahle otázka by jí přišla naprosto nemístná.

„Hmm. Bezva. Už musím jít mami, zavolám ti zítra.“

Strčím telefon do kapsy a vrátím se dovnitř. David se baví s barmanem. Zapálím si cigaretu, napiju se vodky a zavřu oči.

*****

Pokračování povídky najdete v mé knize Mysli na nesmysly. Objednat si ji můžete ZDE.