Šťastný a veselý

„Proč musíme jet jak pitomci jedním autem?“

„Protože ušetříme za benzín,“ otočí se na mě zepředu Jana a nasadí přihlouplej úsměv, který znamená `v naší rodině je každá koruna dobrá`. Kdyby ještě existovaly desetihaléře, byly by taky dobrý. „Ale jinak mám auto v servisu.“

„Pořiď si vlastní auto, brouku, a jezdi si s ním sama,“ ozve se Marie. Druhá ségra. Ta nejstarší z nás.

„Nemám řidičák. Kdybych ho měla, už dávno auto mám,“ zavrčím.

„A co ti brání?“

„Nepotřebuju ho,“ řeknu popravdě. Mám svýho soukromýho taxíka, který mě hodí kamkoliv se mi zachce.

„Seš rozmazlená. Tím to bude. Pohodlnější je nechat se vozit, co?“

„Máš s tím problém? Radši se věnuj řízení,“ vyjedu na Marii.

„Já? V žádném případě! Je mi to úplně fuk.“

Jistě, to jí budu věřit. Je tlustá a ošklivá a tak mi závidí, že mám krásnýho a bohatýho chlapa, kterej vypadá jako George Clooney, a ona si neudrží ani na chlapa, co nemá oko, chybí mu dva prsty na ruce a horní řezák. Takhle vypadal chlap, kterýho si přivezla na rodinej oběd před půl rokem. Děsil mě. Vlastně děsil úplně všechny. Ale po dvou měsících stejně vzal roha.

„A proč ty si nenajdeš pořádnýho chlapa?“ zeptá se Jana. My dvě většinou držíme při sobě. I když ji občas taky nesnáším.

Obvykle má na jazyku nějakou sarkastickou odpověď, ale teď mlčí jako zařezaná. Pokaždý, když se jí někdo zeptá na chlapa, mlčí.

„Třeba nešuká,“ ozvu se.

Ségra, ta lepší, vyprskne smíchy.

„Seš kráva,“ otituluje mě Marie, „víš kulový.“

„Tak nám řekni, proč od tebe všichni chlapi zdrhaj,“ hecuju jí.

„Asi protože mají radši holky, co viděj prachy a už se svlíkaj. O tom přece musíš něco vědět,“ rejpne si na oplátku.

„Počkej, to mi chceš říct, že ti někdy chlap něco nabízel za sex?“ zasměju se. To si fakt nedokážu představit.

„No dovol! Co ti je do toho? Přestaň řešit můj soukromej život a starej se o svůj.“

„Neboj, já se o něj starám. Každej den,“ oznámím jí potěšeně.

Koukne na mě přes zpětný zrcátko. Podívám se na ni tím nejvíc sexy pohledem, o kterém vím, že dokáže rozrajcovat každýho chlapa.

„Seš nechutná,“ zašklebí se na mě.  

„Puritánko.“

S Janou se zasmějeme.

Zastavíme na parkovišti před obchoďákem v Hostivaři a čekáme. Ještě musíme nabrat bráchu.

Nemůžu se dočkat roku, kdy nebudu muset Vánoce trávit s celou rodinou. Je to vopruz. Většinou se stejně všichni pohádáme a pak spolu až do jara nemluvíme. Rodiče maj totiž neuvěřitelnej talent plést se nám do života. A to i Marii, který bude za pár let padesát.

„Ještě má deset minut. Nechcete si pro něco skočit?“ zeptá se Marie

Dala bych si kolu, ale vzhledem k tomu, že příští tři dny sním tolik sladkýho, co normálně nezkonzumuju za celej rok, nebudu se ještě nalejvat kolou.

„Já jdu do mekáče. Budete chtít taky něco?“

„V mekáči? To myslíš vážně?“ Dneska mám rejpavou. Jako vždycky, když se s ní ocitnu v jedný místnosti. Nebo v autě.

„Máš s tím problém?“

„Jo, budeš ještě tlustší.“ Nesnáším tlustý lidi. Připadá mi, že všichni lidi, co jsou širší než delší, jsou neschopný. Když si neuhlídaj to, jak vypadaj, jak můžou v životě něčeho kloudnýho dosáhnout? Říkám to ségře celej život, ale ta má radši hranolky než mě.

„Jdi do prdele,“ vypne motor a vyleze z auta.

„Takhle si toho chlapa fakt nikdy nenajde. Je jí dvaačtyřicet, už by se sebou mohla začít něco dělat,“ říkám. Spíš pro sebe než Janě.

„Hele, je to její život. Kašli na to. Buď ráda, že aspoň ty máš super chlapa.“

Začalo sněžit. Dívám se, jak dopadaj vločky na sklo a těším se, až zase budu s ním. Za ten půl rok, co jsme spolu, jsem bez něj nebyla dýl než půlden.

Z myšlenek mě vytrhne brácha. Otevře dveře od auta a sedne si dozadu vedle mě.

„Nazdar,“ řekne, ale v překladu to znamená `dejte mi pokoj`.

„Čau,“ houknem se ségrou. Normální by bylo, kdybychom se zeptali, jak se má. Ale on stejně nikdy neodpoví. Když nám chce něco sdělit, řekne to sám.

„Tak jedem?“ zeptá se.

„Vidíš tady snad nějakýho řidiče?“ odpoví otázkou Jana.

„A kde je?“

„V mekáči.“

Povytáhne obočí, ale nic neřekne. Myslí si to samý co my.

Čekáme ještě asi pět minut, než se Marie konečně vrátí.

„Cos tam tak dlouho dělala?“

Už chci být na chalupě, zavřít se do pokoje a číst si. To v autě nemůžu. Poblila bych se.

„Koupilas nám něco?“ provokuje Jana.

„Vždyť jste nic nechtěli!“ vyjede Marie.

„Dělám si srandu, prosím tě.“

Koukám jí přes rameno, jak rozbaluje sáček, ze kterýho vytahuje tři hamburgery a dvoje hranolky.

„To všechno sníš sama?“ žasnu.

„Jestli se do mě hodláte navážet celou cestu, tak si radši vystupte. Mám vás až po krk!“

Začíná to být vážný. Jenže když vidím, že někoho štvu, většinou ještě přidám.

„Klid. Radši jeď,“ uklidňuje jí Jana.

„Čau bráško. Vůbec jsem si tě nevšimla,“ otočí se Marie za sebe.

„Nazdar. Jedem?“

Neztrácí čas.

„Ty máš taky náladu…,“ protočí oči, nastartuje a vyjede z parkoviště.

Mlčíme. Jana poslouchá hudbu. Brácha sleduje na počítači nějakej akční film. Já čumim z okna.

Mám vztek, že musím jet do tý prdele. Navíc budu celý svátky poslouchat, proč si nenajdu slušnou práci a chlapa a proč ještě nemám děti a jiný hlouposti.

„S váma je nuda,“ prohodím jenom tak mimochodem asi po dvaceti minutách, během kterých nikdo neřekne jediný slovo.

„S tebou rovněž, milá sestřičko. Nechceš nás něčím pobavit?“

„Nejsem klaun,“ odseknu.

„Tak nám povídej třeba o svých milostných dobrodružstvích.“

„Co to meleš?“ nechápu.

„Neříkej, že teď máš jenom jednoho chlapa.“

„Vždycky jsem měla jenom jednoho. Nevím, co si o mně myslíš.“ Teda vím to naprosto přesně, ale spíš nechápu, jak se k takovýmu názoru dopracovala.

„Jistě,“ vyprskne smíchy.

„Vlastně máš pravdu, jednou jsem měla dva. To když jsem chodila s Lubošem a ty sis domů přitáhla toho basketbalistu.“ Chci jí vytočit.

„Cože?! Tys s ním spala?“

„No a?“

„Vykašlal se na mě kvůli tobě?“

Začne křičet, takže si Jana i brácha sundaj sluchátka.

„Stejně by ti dal kopačky, prej si byla v posteli jak leklá ryba. Nebo spíš jako poleno,“ zasměju se.

Brácha na mě koukne. Asi mi chce naznačit, abych víc neprovokovala.

Marie sjede ke krajnici a zastaví. „Vypadni.“

„Ani mě nehne.“

Otočí se na mě a funí.

„Tak podívej, milá zlatá. Myslíš si, jaká nejseš skvělá ženská, že ti všichni chlapi ležej u nohou, ale já ti něco povím. Asi úplně tak dokonalá nebudeš, když ten tvůj podnikatel potřebuje šukat jinde.“

Kráva. Nikdy se s ním ani neviděla. „Ty ho snad znáš? Vidělas ho vůbec někdy? Víš, jakej je? Nevíš, tak laskavě nestrkej všechny chlapy do jednoho pytle. To tebe furt někdo podvádí.“

„Jestli mi nevěříš, zeptej se Janičky.“

Jana na ní vykulí oči a pak se zatváří jako bohyně pomsty. „Seš píča,“ prohlásí.

Marie se zase rozjede a po tváři se jí rozleje úsměv.

„Jano?“ Nic nechápu.

„Co je? Nevím, o čem to mele,“ odpoví mi. Kouká na Marii a nehty si zarývá do hřbetu ruky.

„Zastav,“ řeknu Marii.

„Ani mě nenapadne. Nevidíš, jak to venku vypadá? Ještě nás někdo srazí.“

„Před chvílí si klidně zastavila jenom proto, abys mě vyhodila z auta. To ti bylo jedno. Takže koukej zastavit,“ svírám zuby tak, až mě začnou bolet čelisti.

„Ne.“

„Zastav!“ zařvu.

Šlápne na brzdu, až se bouchnu hlavou o opěrátko.

„Spokojená?“ otočí se na mě.

„Jano, pojď ven.“

„Ses zbláznila, ne? Vždyť tam chumelí.“ Pořád kouká před sebe, ani se nepohne.

„Mohly byste se uklidnit?“ ozve se brácha.

„Ty se do toho nepleť,“ okřiknu ho.

Zezadu na nás troubí auto. Musí nás předjet. A to je o hubu, protože není vidět dál než na pět metrů. Marie zajede blíž ke krajnici, vypne motor a z kapsy vytáhne mobil.
„Jestli do nás někdo nabourá, bude to tvoje vina,“ upozorní mě.

„Jestli Janu zabiju, bude to pro změnu tvoje vina,“ odpovím jí.

„Seš kráva, Maruno. Kdybys mlčela, mohl být klid,“ ozve se Jana.

„Můžeš mi, Jano, laskavě vysvětlit, jak to Marie myslela?“ zeptám se.

„Nebudeme to řešit tady, že ne?“

„To teda budeme.“

Zhluboka se nadechne a proplete si prsty.

„Je to stará záležitost. O nic nejde.“

Marie si odfrkne.

„Co je? Co ty se máš co do toho plést?“ vyjdete na ni Jana.

Brácha si zesílí zvuk u filmu, co si pouští do sluchátek.

„Víte co? Jděte obě do prdele. Ty si, Káčo, přestaň myslet, že seš nejúžasnější ženská na světě, o kterou se chlapi perou. A ty, Jano, si uvědom, že když má chlap dvě ženský najednou, je to divný. Tečka. Můžem jet?“

„Ne!“ zařveme s Janou.

„Tak to asi máme v rodině. Káča ti taky spala s přítelem. Holt jsme to asi po někom zdědili, no. Stejně je to namyšlenej kokot,“ obrátí se na mě.

„Prosím? Chceš říct, že spolu spíte?“ nevěřím vlastním uším. Vlastní sestra mi spí s klukem?

„Hele, znám ho mnohem dýl než ty a začala jsem s ním spát mnohem dřív. Nemůžu za to, že ti neřekl, že má jinou. My mezi sebou máme volnej vztah. Mně je u prdele, koho si tahá do postele.“

Volnej vztah? S mojí sestrou? To si mě jako nabrknul schválně? Protože se ségrama ještě nechodil?

„To ho jako rajcuje spát se ségrama?“ ptám se nevěřícně.

„Prosím tě. On to ani neví. Jednou jsem viděla tvojí fotku v jeho mobilu a začalo mi to být divný. A když mi pak popisoval, s kým se seznámil, bylo mi jasný, že seš to ty,“ uchechtne se.

„A proč si mi to neřekla?“ Netuším, jestli ji mám začít mlátit nebo nadávat sobě nebo jemu.

„Nechtěla jsem ti kazit radost z nový známosti. Říkala jsem si, že za měsíc za dva ho stejně pošleš do prdele. Jenže to se nestalo a pak už mi tě bylo líto.“

„Líto? Ty mě lituješ? Si tu lítost strč někam! Vědělas, že spolu chodíme a nic si neřekla!“

Mlčí jak zařezaná.

„Hele, tohle si sepište. Mohly byste z toho udělat telenovelu,“ prohodí brácha.

„Ty mlč a dívej se na film,“ vyjedu i na něj.

„Tohle začíná být zajímavější,“ zazubí se na mě.

Napočítám do deseti. Nikdo mezitím neřekne ani slovo. Co k tomu taky víc dodat. Nejenom že jsem se znemožnila před svojí rodinou, ale taky jsem zjistila, jaká jsem naivní kráva, když jsem si myslela, že mě má fakt rád.

„Můžu jet?“ zeptá se po chvíli Marie.

„Jo,“ zahuhlám. Chce se mi brečet.

Napíšu Lubošovi zprávu, že jsem s ním skončila. Odpověď přijde ani ne za minutu.

Proc? Ničemu nerozumim, lasko 🙁

Vzápětí mu odpovím: Spis s moji segrou.

Na to už mi nic neodepíše. Zřejmě už mu nestojím za odpověď.

Nikdo neřekne jediný slovo. Až když v dálce vidím první baráky na předměstí Brna, rozhodnu se, že si nebudu kazit Vánoce. Žádnej chlap za to nestojí.

„Tady je tak krásně bílo,“ prohodím.

„No to jo, v Praze je sníh vždycky hnus,“ souhlasí Marie.

„Vlastně jsem docela ráda, že budu trávit Vánoce s vámi. Chlapi jsou stejně hovada,“ pousměju se sama na sebe do okýnka. Prstem namaluju srdíčko a dvěma překříženými čárami ho zase škrtnu.

„Třeba ne úplně všichni. Chce to najít toho správnýho,“ odpoví na to Marie.

„A ty snad víš, kde ho hledat?“ zeptá se Jana.

„Ne, ale třeba jsem ho už našla,“ tajuplně se pousměje.

„Cože?“ vytřeštíme se ségrou oči.

„Kdo to je?“ zeptám se duchapřítomně. Doufám, že tentokrát někdo normální.

„Neřeknu.“

„No tak, když už si s tím začala, tak to koukej vyklopit,“ stisknu jí rameno, aby to trochu zabolelo.

„Jau, nech mě.“

„Proč to neřekneš?“

„Protože ho uvidíš, až přijedeme k našim,“ zase se tak divně usměje.

„On tam přijede? A ví to naši?“

„Jistě. Navíc už ho znají, tak to nebude problém.“

„Ne ne,“ řekne Jana, „že to není tamten? Ten poslední? Řekni, že ten to není a že je to někdo ze střední nebo z vejšky, s kým si chodila kdysi dávno, kdy si ještě měla vkus a rozum.“

„Není.“

„Bože, leze to z tebe jak z chlupatý deky. Kdo to není? Ten poslední nebo někdo ze školy?“ zeptám se. Mám strach, co odpoví.

„Je to ten poslední. Ten s tím jedním okem,“ řekne vítězoslavně, „vrátil se ke mně před čtrnácti dny.“

„Ježiš, chudáčku,“ lituje jí Jana.

„Proč chudáčku? Já jsem náhodou šťastná,“ nechápe Marie.

„Vždyť s ním nemůžeš jít ani normálně po ulici,“ přisadím si.

„Víte co, dámy? Řekla bych, že jste nechutně povrchní. Mně na vzhledu nezáleží, důležitý pro mě je to, co má uvnitř.“

„Vzpomínáš si, jak ti zdrhnul? Uvnitř to asi nebude mít o nic lepší než zvenčí,“ připomene jí Jana.

„S kým chodím, je jenom moje věc a vy mi do toho nemáte co kecat. Tečka,“ ukončí diskuzi o jednookym chlápkovi, co mu chybí řezák a dva prsty na ruce.

„Řekla bych, že ani rodiče nejsou dvakrát nadšení. Určitě si teď představujou, jak bude vypadat jejich vnouče,“ zasměje se škodolibě Jana.

Vyprsknu smíchy.

„To budeme celý svátky řešit chlapa, co holt nemá jedno oko, nebo co? Mám ho ráda!“ rozkřikne se na nás Marie.

Ještě že už tam za chvíli budeme.

„Celý svátky určitě ne,“ ozve se zas po dlouhý době brácha, „já mám totiž taky trochu novinku,“ řekne rozpačitě a sundá si sluchátka.

„Jakou trochu novinku?“ zeptám se ho. Nejspíš něco rozbil a teď musí zaplatit škodu. Táta ho zfackuje.

„Asi budu táta.“

To poslední slovo skoro spolkne.

„Děláš si prdel?“ zeptá se ho šokovaně Marie a zase prudce šlápne na brzdu. Hlavou opět narazím do opěrky. To je mrtvejch mozkovejch buněk za jeden den.

„No… ne,“ pokusí se o úsměv.

„Asi, nebo určitě?“ chce vědět Jana.

„Asi určitě.“

„A jak si k tomu, prosím tě, přišel?“ zeptám se ho.

„S holkou, no. Jak asi,“

„Nejsem blbá, ale s kterou?“

„Tu neznáš.“

„Nějaká ze školy?“

„Z kina.“

Chci se zeptat, kolik jí je, ale radši to neudělám.

„Kolik jí je?“ Marie je odvážnější.

„No, patnáct. Bude jí šestnáct.“

S Marií a Janou se na sebe podíváme. Naráz vyprskneme smíchy. Ani mi nevadí, že jsem zůstala jediná z rodiny úplně sama. Důležitý je, že tyhle Vánoce zůstane můj milostnej život i nulová kariéra bez povšimnutí. K řešení tu budou důležitější věci.

Když se zase rozjedeme, začnu si broukat Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…