Povídka

Rande ve čtyřech

„Sedmdesát čtyři.“

„To není možný.“

„Proč? Soudíš podle sebe?“

„Drzoune.“

„Nevěříš mi, protože ty to prostě neděláš.“

„Co nedělám?“

„Zapoj závity.“

„Seš blbá. Jenom nedávám každýmu.“

„Já snad dávám každýmu? Je mi třiatřicet a rok má padesát dva týdnů. Což znamená, že jestli jsem poprvý spala s klukem v sedmnácti a každej týden potkám někoho novýho, muselo by mojí postelí projít zhruba osm set třicet chlapů.“

„Potkáváš někoho novýho každý týden? Já nepotkám nikoho třeba rok!“

„Špatně se díváš. Nebo nevyvíjíš dostatečnou iniciativu.“

„Jak se ta iniciativa vyvíjí, prosím tě?“

„Každej den chodíš do novýho podniku. Nebo skoro každej. Sedneš si nejlíp na bar, položíš si před sebe knížku, nějakou motivační nebo román, objednáš si skleničku červenýho vína…“

„Proč zrovna červenýho?“ skočím jí do řeči.

„Červený prý pijou ženský, který jsou hodně romanticky založený. Nebo tak aspoň chtěj vypadat. Dělaj nedostupnou a pro chlapy jsou tak těžší kořistí. Což mají radši. Chlapi potřebujou dobývat. Zatímco když vidí samotnou ženskou se skleničkou bílýho v ruce, je hned jasný, že chce sex.“

„Kdes to vyčetla?“

„Zkušenosti, brouku.“

Vyprsknu smíchy.

„Kecám, už nevím, kde jsem to četla. Ale něco na tom bude. Pozoruj holky na diskotékách. Spousta z nich se plouží po parketě nebo jsou opřený o bar a pijou bílý. Zatímco ty s červeným se krčí v rohu s nějakou kámoškou a tvářej se strašně nedostupně.“

„Nechodím na diskotéky.“

„To je možná důvod, proč nikoho nemáš.“

„Ty taky ne.“

„Včera jsem měla.“

„Seš nechutná.“

Rozdíl mezi mnou a Blankou je v tom, že já ve svých třiceti měla tři chlapy z toho jeden vážnej vztah. Ona měla těch svých sedmdesát něco a vážnej vztah neměla snad nikdy.

„Milá zlatá, když budeš všechny odmítat, nikdy toho pravýho nenajdeš.“

„Zato ty dáš každýmu a stejně ti to není nic platný. Asi ses narodila ve špatnym městě.“

Významně si odkašle.

„Co je?“

„Dalas do toho salátu místo rajčat jahody.“

Dneska máme rande ve čtyřech. Naslepo, samozřejmě. Nechápu, jak jsem se do toho mohla nechat uvrtat. Ale Blanka je moje nejlepší kámoška a tak jí ani netrvalo moc dlouho mě přesvědčit. Navíc jsem s nikým už dva roky nespala.

Problém je v tom, že je pozvala rovnou k sobě domů. Naprosto cizí chlápky.

Vyndám ze salátu jahody a nakrájím rajčata.

„Seš nervózní?“

„Trochu.“

„Jindy mluvíš víc.“

„Přemýšlím.“

„Hele, na prvním rande radši nikdy moc nepřemýšlej. Pak to dopadne jako vždycky.“

„Jak to dopadá?“

Povzdechne si.

„Bavíte se o naprostých hovadinách, protože ty přemýšlíš, co říct, abys nebyla za blbou krávu, zatímco on na tebe mluví a pak vlastně nevíš, co máš odpovědět, protože si ho nevnímala. A tak zase mlčíte.“

„Já nikdy na rande nemlčela.“

„V tom případě máš spíš opačnej problém.“

Povytáhnu obočí.

„Mluvíš až moc. To taky chlapi nemusej.“

„Mám teda mluvit nebo nemluvit?“

„Poslouchej, co ti říká a reaguj na to. Ostatní přijde samo.“

„Spát s ním ale nemusím.“ Neptám se, konstatuju.

„Když ti bude připadat sexy, ale na nic dlouhodobýho to nevidíš, klidně se s ním vyspi. Jestli tě ale něčím zaujme, počkej na druhý rande.“

„Kde máš kyselý okurky?“ Radši změním téma konverzace. Tohle prostě nebyl dobrej nápad.

„Vážně jim k večeři dáme kyselý okurky?“

„Jsou dobrý na kocovinu.“

„Jistě, Romy, ale to bys nejdřív nějakou musela mít,“ ušklíbne se. „To v tvém případě nehrozí,“ zaksichtí se.

Zatímco ty piješ jako duha, chce se mi říct. Mlčím.

„Co jsou vlastně zač?“

„Ti chlapi?“

Je zbytečný odpovídat.

„S jedním z nich jsem se před čtrnácti dny seznámila v kině. Je to nějakej filmovej nadšenec, recenzent, nebo něco podobnýho. Šli jsme na skleničku, ale nic nebylo. Říkal mi, jak chodí do kina s jedním kamarádem, ale ten měl zrovna ten den hodně nepovedený rande a tak se někde ožral a na film nedorazil.“

„A to má být ten, se kterým přijde sem?“ skočím jí do řeči.

„Jo.“

„Dohazuješ mi alkoholika?“

„Ne, pil jenom kvůli tomu nepovedenýmu rande,“ hájí ho.

„Protože mu nedala.“

„Asi.“

„Kterej normální chlap se ožere kvůli tomu, že nedostane holku do postele?“

„Chlapi většinou nejsou normální. Ale jestli tě to uklidní, já když sbalím kluka a dostanu ho až před barák a on na poslední chvíli ucukne, taky to jdu někam zapít. Je to potupa, brouku.“

Nechápu, že může být moje kamarádka.

„Dneska s nikým spát nebudu. A opít se taky nehodlám. Doufám, že ti to je jasný.“

„Budeš mít nudnej večer.“

*********

„Kdy začnem dělat ty stejky?“ Nikdy jsem opravdovej hovězí biftek nejedla.

„Až přijdou.“

„Už jsem se zmiňovala, že nerada jím před cizíma lidma?“

„Mockrát. Dneska to přežiješ.“

„Mám oškrabat brambory?“

„Buď tak hodná, já dodělám zmrzlinu.“

Ujídám šopskej salát a loupu brambory. Připadám si jak ve špatnym filmu. Rande naslepo. Třeba to budou násilníci, zloději nebo dokonce vrazi. Co když nás zabijou? Hned tu myšlenku zaženu.

„Vážně si měla sedmdesát čtyři chlapů? Jak si je můžeš všechny pamatovat?“

„Nepamatuju. Píšu si je.“

„Co si píšeš?“

„Jména a data, kdy jsem s nima spala.“

„A když si to zpětně čteš, vzpomínáš si na ně?“

„Na spoustu ne. A na hodně jo. Záleží.“

„Na čem?“

„Jestli mě ten týpek něčím zaujal. Nebo podle toho, kde jsme spolu spali.“

„Kde třeba?“

„Bože, Romano! Je ti třicet. Snad víš, že s chlapem nemusíš spát jenom v posteli, že jo?“

„Třeba ve sprše, kuchyni, v obýváku na gauči,“ vyjmenovávám všechno, co mě napadne.

Zase se tak divně zašklebí. „Co je?“

„Nuda.“

Dojde mi, že jsme se asi nikdy nebavily o tom, kdo s kým a co dělal. Teda v mém případě není co vyprávět, u Blanky by to sice vydalo na pět tlustých románů, ale nic z toho, co by se tam psalo, asi vědět nechci.

„Oukej, hlavně mi to neříkej.“

„Radši ne, zkazila bych ti iluze, co?“ zasměje se.

Ty už mi zkazila dávno. Ale znám ji dvacet let. Vykopnout ji ze svýho života nemůžu. Navíc je v něm jedinej zábavnej prvek.

„Kdy mají dorazit?“

„Na osmou.“

„Máme už jenom čtyřicet minut.“

„Stíháme.“

„Musím se převlíknout a vysprchovat.“

„Já taky.“

„Jdu první, bude mi to chvíli trvat,“ řeknu a odložím oloupanou bramboru do dřezu.

Potřebuju se oholit. Tuhle činnost dělám už jenom výjimečně, zhruba dvakrát do měsíce. Přijde mi to zbytečný, když stejně nikoho nemám.

**********

Zrovna když se o to snažím mezi nohama, vtrhne do koupelny Blanka.

„Co děláš? Neumíš klepat?“

Snažím se schovat za závěs, ale asi je to zbytečný.

„Proč se holíš, když stejně nechceš s nikým šukat?“

„Abych měla dobrej pocit.“

„Nevěřím. Seš nadržená, co?“

„Vypadni.“

„Jen jsem ti přišla říct, že kluci budou mít patnáct minut zpoždění, takže máme spoustu času.“

Na to si rozmyslet, jestli není lepší zdrhnout. Připadám si jako puberťačka. Ve třiceti už bych mohla mít rozum a jít na normální rande a nedělat takovýhle šaškárny. Jenže já se na normální rande nikdy nezmůžu.

*********

„Bylas někdy v bordelu?“ ptá se Blanka, když vylezu z koupelny.

„Bylas někdy v knihovně?“ oplácím jí stejnou mincí.

„Náhodou jo. Se školou na základce a pak ještě když jsem maturovala a potřebovala přečíst Babičku.“

„Nebyla. Nevím, co bych tam dělala,“ odpovím jí já.

„Já si tam dávala koktejl za dvě stě pade.“

„To se máš čím chlubit.“

„Ale ne, fakticky je to tam docela dobrý. Takový nóbl.“

„Asi jak kde.“

„Proč se to vlastně jmenuje bordel? Vždyť tam žádnej bordel není. Nikde ani smítko. Maj tam čistějc než v nemocnici.“

Podívám se na ni a nechápavě kroutím hlavou. Třiatřicet let a chová se, jako by jí bylo deset. Třeba to ty chlapy nakonec rajcuje.

„Bordel je z německýho slova bordum, jakože prkno, nebo bouda z prken. Pak to slovo převzali z germánštiny Francouzi a u nás z toho vzniknul bordel.“

„Takže byly dřív bordely v dřevěný boudě?“

„Nejspíš.“

„Já tě nemít…“

Hodím po ní polštář z gauče. Vyhne se mu a zavře se v koupelně pro změnu ona.

*********

Přesně osm. Za patnáct minut mají dorazit. Už nemám hlad. Nejradši bych se pozvracela. Vůbec to nebyl dobrej nápad. V osm deset vyleze Blanka z koupelny.

„Za pět minut maj přijít.“

„V pohodě, stíhám. Kdyžtak jim otevřeš.“

„Ani náhodou.“

„Proč?“

„Co když mě přepadnou hned ve dveřích?“

„Proč by tě jako měli přepadávat?“

„Nikdy nevíš.“

Láme nade mnou hůl a jenom mávne rukou.

Nejenže se nakonec stihne převlíct, třikrát přečesat a dvakrát přemalovat, ale i vypít dvě skleničky vína. Já půlku jedný. Už ji začínám cítit.

Tři čtvrtě na devět. „Nezabalíme to? Mám hlad.“

„Počkáme ještě patnáct minut.“

Hranolky už jsou úplně vysušený. Maso je spíš vařený, než že by mělo pokojovou teplotu. A čajová svíčka na jídelním stole začíná skomírat. To je znamení.

„Jdu domů,“ prohlásím odhodlaně.

„V žádnym případě. Když nepřijdou, uděláme si mejdan ve dvou.“

„Nemám náladu.“

„Já jo!“

Taky začíná být nervózní. Těšila se na novou známost a místo toho tu musí kejsnout se mnou.

„Čekám do devíti, pak jdu.“

Kopne do sebe další skleničku a jde otevřít novou láhev.

Uberu si z mísy na kuchyňský lince trochu hranolek a jdu vyhlížet k oknu. Hned si ale uvědomím, že jestli půjdou okolo, bude trapný, když mě uvidí číhat za oknem.

Sednu si zpátky na gauč.

„Chceš dolít?“

„Ještě mám.“

„Tak pij.“

Je zbytečný jí vysvětlovat, že do mě dneska víc než jednu skleničku nedostane.

*********

V devět deset mám všeho dost. Chci se najíst a jít spát.

„Jdu domů.“

„Hm…“

„Půjdeš mi dolů otevřít?“

„Zazvoním ti.“

Pokrčím rameny.

„Tak čau. Zítra si zavoláme.“

„Jasný. Ale ne před polednem. Půjdu do baru a pořádně se tam ožeru.“

Protočím oči.

*********

Měla jsem tam zůstat. Pustily bychom si film a vzpomínaly na starý časy. Kdy jsme ještě byly normální. Když nás chlapi vůbec nezajímali. Dvě zastávky od domova vystupuju. Na Andělu. Najednou dostanu strašnou chuť si jít zatancovat. Já! Koupím si dílek pizzy a sednu si na lavičku.

Vytočím Blančino číslo. Čekám. Nebere mi to. Že by už šla spát? Když dojím, zkusím to znovu. Zase nic. Najednou začnu mít strach. Co když se jí něco stalo? Co když nakonec ti chlápci přeci jenom dorazili?

Vracím se zpátky. Od zastávky běžím, co mi síly stačí. V podpatcích, na který nejsem vůbec zvyklá, to jde ale dost těžko.

Podívám se nahoru. Svítí se tam.

Zvoním. Nic. Volám jí na mobil. Vezme to po třetím zazvonění.

„Tys mě vyděsila! Volám ti už hodinu!“

„Sorry. Spala jsem.“

„Nechceš jít ještě ven? Mám chuť si zatancovat.“

„Chce se mi spát.“

„No tak. Jednou za uherák chci jít ven a ty odmítáš?“

„Co se dá dělat.“

„Stojím tady před barákem. Pusť mě aspoň nahoru. Můžeme si udělat ty stejky.“

„Vyhodila jsem je.“

„Proč?“

„Nevim.“

„Co ti je?“

„Chci spát.“

„To už si říkala. Pojď ven.“

Ani fň.

„Ses urazila, že jo?“

„Ne.“

„Netrucuj a pojď.“

„Nemůžu.“

Brzy se asi vzteknu. „Tak si trhni.“

Jdu zpátky na tramvajovou zastávku a připadám si jako idiot. Kašlu na ni.

Ještě než přijede tramvaj, volá mi zpátky.

„Sorry, mám tu ty kluky.“

„Cože?“ nevěřím vlastním uším.

„Přišli skoro hned po tobě.“

„A tos mi nemohla zavolat?“

Spíš by mě ale zajímalo, co tam s nimi sama dělá. Vlastně radši nezajímalo.

„Mohla, jenže jsme se nějak zapovídali a tak. Promiň. Já ti zítra zavolám, jo?“

Připadám si jako naprostej lůzr. Mám na sebe vztek. Nejsem schopná si najít žádnýho chlapa. Jsem závislá na svý nejlepší kámošce. A ani neumím chlastat.

Jedu zpátky na Anděl. Rozhodnu se jít do baru. Sama. Poprvý v životě.

Zapadnu do Netopýra. Objednám si skleničku bílýho. Vzápětí si to ale rozmyslím.

„Prosím vás, můžu radši červený?“ křiknu rychle na barmana. Zkusit se má všechno, že jo.

Vedle mě na baru stojí dost divnej týpek a pokukuje po mně.

Přicházím ve chvíli, kdy už mají všichni v baru zhruba dvouhodinovej náskok.

„Čau krásko, seš tu sama?“

„Ne.“

„Ale přišla si sama.“

„Proč se ptáte, když to víte?“

„Můžu tě na něco pozvat?“

„Teď jsem si objednala.“

„Tak příští rundu?“

Kopnu do sebe skleničku hned, jak ji přede mě barman položí. Plácnu na bar stovku a mizím.

„Co je, holka?“ křičí za mnou chlápek, co by mi mohl dělat dědu.

Švihnu po něm pohledem.

„Když holka pije červený víno, znamená to, že je nedostupná. Chápete? Až potkáte holku s bílým vínem, pak ji třeba pozvěte rovnou na záchod,“ vyjedu na něj, až se sama sebe leknu.

„Hele, mně je to fuk, co a kudy teče. Hlavně když to pak při sexu nejde ven,“ začne se smát jak zběsilej.

Na to nemám slov. Dneska svůj počet sexuálních zážitků rozhodně nezvýším. Ale možná si od Blanky nechám příště její dnešní zážitky převyprávět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee