Šestnáctka (Díl 4.: Daniel)

Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma), Šestnáctka (Díl 2.: Tereza) a Šestnáctka (Díl 3.: Marta)

********

„To si ze mě děláš prdel? Jasně jsem ti řekl, že dneska v kanceláři nebudu! Čemu si na tom nerozuměl?“

Idiot. Všichni jsou idioti. V posledních dnech se mi snaží pořád někdo házet klacky pod nohy. Nejdřív ta ufňukaná Emma, pak ta debilní šlapka a nakonec tenhle idiot, kterýho platim za úplný hovno.

„Hele, víš co, řekni jim, že dorazim do půl hodiny. Ale jestli tam přijedu a oni tam nebudou, tak letíš, rozumíš? Z tohodle může být kšeft za 70 milionů a jestli to neklapne, postarám se, abys sis v životě už nikde ani neškrt!“

Kretén. Típnu telefon, zabalím věci do tašky a vyndám ze skříně čistou košili. Ale není vyžehlená. Ta štětka se k domácím pracem moc nemá. Teď už je to stejně jedno. S ní jsem skončil.

*********

Kličkuju mezi autama. Jakmile mám před sebou jenom trochu volnýho místa, šlápnu na to. Poprvý v životě se mi podaří to po Nuseláku rozpálit na sto dvacet. Kam se ty auta poděly? Jsem v práci za dvacet minut.

Košili mám úplně propocenou. Ještě že přes ní mám sako.

Než vejdu do budovy, zpomalím. Nechci, aby si někdo všimnul, že spěchám.

Vyjedu výtahem do čtvrtýho patra a zamířím rovnou k tomu blbovi.

„Jsou tu?“ vyhrknu bez pozdravu.

Podívá se na mě jak zpráskanej pes. Hned poznám že ne.

„Tak jsou?“ zeptám se ještě jednou a důrazněji. Vím, že zbytečně. „Víš, cos právě posral?“ zařvu na něj. To už se na nás otáčí všichni, co sedí v místnosti. Dokonce vycházej lidi z kanceláří.

Kdyby mě včera poslouchal, věděl by, že na dnešek nemá domlouvat žádný schůzky bez předchozí domluvy. Jenže on mě, kurva, vůbec neposlouchal.

Mám chuť mu dát pěstí. Funim, potim se a potřebuju si na někom vybít vztek.

Rychle projdu celou místností zase k výtahu a sjedu dolů. Proběhnu kolem recepce. Holka, asi pětadvacetiletá, za mnou zakřičí `Na shledanou`. Rozhodně nemám v úmyslu jí odpovídat. Leda že bych jí vymrdal do prdele. Jo, to by mi pomohlo. Jednodušší ale bude říct si Tereze. Vykopnout z bytu jí můžu potom.

Vytáhnu mobil a zjistím, že mi volala. Věděl jsem, že přileze. Vytočím její číslo a čekám.

Zapálím si cigaretu a začnu před autem nervózně přešlapovat. Všechno se sere. Na nikoho není spoleh. A do toho všeho musím řešit podělaný ženský.

Konečně mi to vezme.

„Kurva, kde seš? Potřebuju se s tebou sejít.“ Dneska se nedokážu přetvařovat. Být milej. Nemůžu donekonečna dělat, že se nic neděje. Navíc před Terezou, která o mně ví víc než moje vlastní manželka.

„Co chceš? Nemám čas.“

Co si to dovoluje? „Jak to se mnou mluvíš? Platím tě, takže tě můžu otravovat, kdykoliv uznám za vhodný. Jasný? Potřebuju si zašukat. Hned teď. Seš doma?“

Zasměje se. Normálně se mi směje. Kunda.

„To ses asi pomát, ne?“ pořád se směje.

„My dva jsme spolu skončili, rozumíš? Vzpamatuj se, možná by ses měl víc starat o svojí rodinu než o sex a prachy. Myslím, žes toho posral už docela dost.“

„Prosím?“ Jenom co to dořeknu, poznám, že na druhý straně telefonu už nikdo není.

Myslí si, jak mě doběhla. Že mě zná. Ale, když to vezmu kolem a kolem, tak nezná. Ví, čeho jsem schopnej, ale neví, co mám právě teď v plánu. Mohla mi vyhovět a žít si v klidu dál. Ale vybrala si jinak.

Zahodím cigaretu, nasednu do auta a nastartuju. Ještě mám v záloze jednu pipku, na který se budu moct vyřádit.

*********

Zaparkuju před jejím barákem. Z palubky si vezmu svůj oblíbenej švýcarák, co jsem kdysi dostal od táty, a na palci levý ruky zkusím, jestli je ostrej. Dost na to, abych si s nim užil trochu zábavy.

Jenom na vteřinu zaváhám, jestli do toho jít, nebo ne, ale pak si vzpomenu na Terezin a Emmin zhnusenej a pohrdavej výraz, kterej obě nasadily, když jsem je viděl naposledy, a váhání mě hned přejde.

Naštěstí zrovna někdo vychází z baráku, takže nemusím zvonit. Což je dobře. Pochybuju, že by mi otevřela.

Vyjdu schody do druhýho patra a zaklepu na dveře, co jsou přímo proti výtahu. Nic. Zkusím zazvonit. Buď je hluchá, anebo dělá, že tam není. Jenže já vím, že tam je. Má před barákem auto. Leda že by šla nakoupit. V tom případě počkám.

Nakonec přeci jenom uslyším zarachotit klíče v zámku. Slyším, jak ze dveří sundává řetízek. Mohla by se podívat do kukátka. Kdyby to udělala, určitě by ten řetěz nesundávala. Jenže to neudělá. Její chyba. Je hloupoučká.

Hned jak otevře, natlačím ji dovnitř, aby neměla šanci mi přibouchnout dveře.

Stojí a čumí na mě. Usměju se na ni. Tohle nečekala.

„Ahoj dceruško. Je na čase naučit tě slušnýmu chování.“ Konečně si můžu vybít vztek.

Natáhnu ruku a vrazím jí takovou facku, až upadne na zem. Brní mě celá dlaň. Když ji tak vidím válet se po zemi, mám chuť si do ní kopnout. A taky to udělám. Uleví se mi.

Dovleču ji do ložnice a celou ji svlíknu. Když se začne bránit, dám jí zase facku. Rychle udělám pár fotek a pak vytáhnu nůž.

Kdyby se mi nesrala do života, mohla mít klid. A já taky. Jenže se se svojí matkou rozhodly, že mi zničí kariéru i manželství.

Že je Marta moje dcera, jsem se dozvěděl už kdysi před lety, když jsem její matku náhodou potkal v jedný restauraci. Byly tam spolu. Hned jsem poznal, že je moje dcera. Má na levý tváři úplně stejně tvarovanou pihu. A taky má krátký nohy. Jako já. Neměl jsem ale potřebu se o ni zajímat. Byla to stará záležitost. Navíc o děti nestojím.

Jenže pak mi Tereza oznámila jejich velkolepej rodinnej plán. A já hned věděl, která bije.

Proto jsem tady. Chci Martě ukázat, že plést se mi do života nebyl nejlepší nápad. Teprve před pár měsícema jsem zjistil, že mě vzrušuje souložit se zmlácenejma a pořezanejma holkama. Nemůžou se bránit a jsou v šoku. Brečej, naříkaj, prosí, abych je nechal na pokoji.

Když Marta uvidí nůž, vytřeští oči. Líbí se mi to. Zase se na ni usměju. „Víš, co tě čeká?“ zeptám se jí.

Ví to, Tereza jí určitě řekla, co se stalo tý ukrajinský šlapce. Měla to být obyčejná trojka, ale nějak se to zvrtlo.

V kapse mi zazvoní mobil. Emma. Nebudu jí to brát. Nehodí se mi to.

Zastrčím telefon zpátky do kapsy a obkročmo si na Martu sednu. Chytnu jí pod krkem a stisknu. Dusí se. Povolím. Pak zase stisknu. A povolím. Nožem jí zlehka přejedu po levý tváři. Tam, kde má pihu. Trochu přitlačím. Vykřikne.

„Nech mě, prosím tě. Vždyť to byla všechno jenom sranda. Prosím,“ kňučí.

Jak jde člověku o život, zkouší všechno možný, aby se zachránil. Dokonce zapomněla na to, že jí něco bolí.

„Prosím,“ kňourá.

Z rány jí teče malej čůrek krve.

Začne se kroutit. Brečí.

Trochu jí říznu i do ramene. Zase vřeští.

Nudí mě to. Myslel jsem, že si trochu užiju, ale v hlavě mám tolik myšlenek, že se nedokážu na nic soustředit.

Slezu z ní a jdu si do tašky pro koks. Dám si dvě lajny. Jednu do levý dírky, druhou do pravý. Potřebuju se uklidnit. Co se to se mnou, kurva, stalo? Ještě před rokem jsem byl normální chlap. Pak přišel ten velkej kšeft. A pak ještě jeden. Před klientama jsem si vybudoval image bohéma. Děvky, chlast, drogy. Nevím, proč na to tolik slyší. Asi vždycky doufaj, že se jim jejich nudný životy ze dne na den posunou do sfér, o kterých se jim nikdy ani nezdálo. Jenže všechno má i svoje stinný stránky. Musím zapírat manželku a spořádanej život, šňupat koks, chlastat až do rána a přitom se nikdy úplně nezřídit. A taky se vypořádat se mstivýma ženskejma.

Něco jsem posral. A nevím, jestli se to dá ještě zachránit. Na Emmě už mi nezáleží, ale o ty prachy přijít nechci. Když ten kšeft vyjde, zabalím to tu a odstěhuju se někam, kde mě nikdo nezná.

Vrátím se za Martou do ložnice. Sedí na posteli a drží se za břicho. Je mi jí skoro líto. Je to moje dcera.

„Promiň,“ omluvím se jí.

Vím, že to k ničemu není, ale mně se trochu uleví.

*********

Vrátím se do práce. Ten kretén tam pořád sedí. Za tim svým mrňavym upatlanym stolem. Jí jogurt. Bílej. To snad musí být teplej, nebo co.

„Něco novýho?“ zeptám se.

Zase se na mě dívá tím svým bojácným výrazem. Jako by se bál, že ho seřvu a vyhodím. Což taky brzo udělám. Ale dneska ne.

„V kanceláři na vás čeká manželka,“ oznámí mi.

„Cože?“ Vždyť tady Emma v životě nebyla. Domluvili jsme se, že sem nikdy chodit nebude. Nikdo neví, že mám manželku. „Já žádnou manželku nemám!“

„Ale ta žena tvrdí, že je vaše manželka,“ tváří se udiveně. „Mám ji požádat, aby odešla?“

„Ne, vyřídím to sám.“

Sedí na mym křesle u okna a dívá se přímo na mě.

„Co tu chceš?“

„Přišla jsem ti oznámit, že co nevidět za tebou přijde policie.“ Tvář se jí ani nehne. Jako by byla z ledu. „Byly jsme s Terezou na policii. Udala tě za to, žes jí napadl, a já to dosvědčila.“

„Cože?! Já se jí ani nedotknul! Co to tady na mě hraješ?“ To je snad zlej sen. Děvky. Zasraný děvky.

Pohrdavě se zasměje. „O tom dost pochybuju. Nicméně když od tebe dostala poslední facku, zůstala jí na tváři modřina a hučí jí v uchu, tak jsme toho trochu využily. Navíc sehnala i číslo na tu Ukrajinku, cos málem zabil. Bude taky vypovídat.“

Udělá se mi špatně. Potřebuju další lajnu. Ale ten sajrajt jsem nechal u Marty v bytě. Do prdele.

Policajty kolem sebe nepotřebuju. Jestli se rozkřikne, že se kolem mě motaj, můžu na všechny kšefty zapomenout.

„Co to na mě šijete? Bude to tvrzení proti tvrzení, holčičko, takže policajti stejně nic nevypátraj.“ Začnu si vybalovat věci z tašky, aby nepoznala, že jsem nervózní. „Máte na mě velký hovno.“

„To bych neřekla.“

Vstane z křesla, obejde stůl a postaví se přede mě. Podívá se mi do očí a pohladí mě po tváři. „U Marty v bytě je teď policie. Volala mi hned, jak si od ní odešel. Předpokládám, že její svědectví, Terezino a tý Ukrajinky bude stačit. A já ráda dosvědčím, že seš magor a že si měl vždycky násilnický sklony. Ačkoliv teda mě osobně ses nikdy ani nedotknul. Ale víš co, občas se lhát musí. Přece to znáš, ne?“ Dá mi pusu na tvář a odejde.

Musím se opřít o stůl. Koks. Potřebuju ho. Prohrabu celou tašku, ale nikde není ani malej zbyteček. Sednu si do svýho koženýho křesla. Nejspíš naposledy. Koukám z okna a přemejšlím, jak se z toho všeho dostat.

Nakonec si zase naskládám všechny důležitý věci do tašky od notebooku, počkám ještě pár minut a pak, jako by se vůbec nic nedělo, vyjdu z kanceláře.