Pokračování povídky Šestnáctka (Díl 1.: Emma), Šestnáctka (Díl 2.: Tereza), Šestnáctka (Díl 3.: Marta) a Šestnáctka (Díl 4.: Daniel)
*********
Ne že bych kvůli němu nebrečela, ale spíš už ve mně vzbuzuje jenom lítost než cokoliv jinýho. Problém je ten, že se ho nedokážu vzdát, i když vím, že žádná vášeň ani romantika mezi námi už asi nikdy probíhat nebude. Když jsem před lety našla ty nechutný fotky v jeho počítači, něco se ve mně zlomilo. Nepřestala jsem ho milovat, ale začala jsem se ho bát.
Kterej normální chlap si fotí a natáčí nahý pořezaný ženský a sebe, jak si ho nad nimi honí? Někdo, kdo to v hlavě nemá úplně v pořádku. Ale doma byl vždycky fajn. Pozornej, milej, smáli jsme se spolu. Než přišla Tereza. Věděla jsem, že to jednou přijde. Ženský byly vždycky středem jeho zájmu. Nikdy jsem na žádnou nežárlila. Byla jsem to vždycky já, ke komu se vracel, všechno platil a udělal pro mě cokoliv, co jsem chtěla. Najednou bylo všechno jinak.
Když mě pak Tereza kontaktovala, aby mi řekla, co je můj muž skutečně zač, a kdo je moje nejlepší kamarádka, ani mi nedělalo problém jí uvěřit. Že střídá ženský, mi bylo jasný, jenom jsem netušila, že si vybírá jenom šlapky. A že rád do ženských řeže, to už jsem taky věděla. Nejvíc mě zklamala Marta. Hrála si na mojí nejlepší kámošku a přitom jí šlo jenom o to, aby se dostala k Danovi. Kráva.
********
Když mi před dvěma dny volala policie, že můj muž není v práci a že ho nemůžou najít, nepřekvapilo mě to. Přece nebude sedět na zadku a čekat, až si pro něj přijdou. Kdybych za ním nepřišla do kanceláře a nevarovala ho a řekla policii pravdu, zřejmě už by seděl. Ale já ho varovala a policajtům lhala. Mohla jsem mlčet a třeba začít žít novej život. Ale bez něj? Bez peněz? Jako manželka zkrachovalýho podnikatele? Trvalo mi jenom půl dne to celý naplánovat. Změnit svý rozhodnutí ho potopit. Možná bych se mohla živit jako organizátorka. To ale nebude zapotřebí. Peněz mám minimálně na padesát let dopředu a děti neplánuju.
„Budeme to muset objet, navigace mi hlásí, že na Evropské je kolona,“ hlásí mi taxikář a vytrhne mě z úvah. V okýnku letmo zahlídnu svůj odraz. Usmívám se. Malinko.
„To nevadí, mám spoustu času.“ Je to pravda. Letí mi to až za čtyři hodiny, ale chci si ještě užít letištní salónek. Dát si něco dobrýho k pití a třeba si i něco hezkýho koupit.
Daniel se celý dva dny neozval. Ale to, že ho policie zatím nenašla, je znamení, že můj vzkaz, co jsem mu nechala v práci na stole, pochopil. Radši jsem si to ověřila i u jeho asistenta. Ten mi jen řekl, že manžel odešel a jenom vzkázal, že ten den už se nevrátí. Tak jsem mu to taky do instrukcí napsala.
Nasedl do auta a odjel směr Drážďany. Tam nastoupil do letadla do Londýna a nakonec do letadla společnosti Cathay Pacific, který mělo o dvanáct hodin později přistát na letišti v Hongkongu. Tam se taky pozítří sejdeme. Když to vyjde.
A protože zatím z ničeho Daniel obviněnej není, policie ho chce jenom vyslechnout, a já už na výslechu byla, na devadesát devět procent to vyjde. Policii jsem neprozradila nic, co by mělo svědčit o tom, že je násilník ani nic podobnýho. Jenom jsem řekla, že má rád ženy a peníze a na tom přece není nic špatnýho. Co vypovídala Tereza, nevím, ale dokážu si to představit. Vždyť jsme se na tom i společně domlouvaly. Je mi jí líto víc než kohokoliv jinýho. Ale nedá se nic dělat. Já mám šanci žít si dál jako v pohádce, možná ještě líp, ona neměla nikdy nic a tak ani nemá co ztratit.
********
Konečně dorazíme na letiště. Nechám si od taxikáře vyndat z auta kufr a mířím přímo k odbavení. Nepospíchám, takže mi ani nevadí, že je přede mnou asi dvacet lidí.
O čtyřicet minut později mám všechny kontroly za sebou a můžu si jít v klidu sednout do salonku. Nechám si nalít vodku se spritem a donést olivy a oříšky. Vytáhnu si knížku, rozevřu ji na rozečtený dvojstránce, ale číst nezačnu. Posledních dvanáct hodin se mi v hlavě honí jediná myšlenka – co udělám, až se s Danielem sejdeme. Nechci s ním zůstat, aspoň ne tak jako doteď. Spíš ze strategickýho a finančního hlediska.
*********
Změnila jsem se. Daniel mě změnil. Nikdy dřív jsem nepřemýšlela nad tím, jak odtud utéct ani jak si zajistit život v luxusu. Myslela jsem, že peníze mě nezajímají. Ale to bylo jenom proto, že jsem je nikdy nemusela řešit. A aby to tak bylo napořád, udělám pro Dana cokoliv. Pod podmínkou, že se nerozvedeme. Ať si klidně žije vlastní život.
**********
Když si zpětně přečtu posledních pár vět, co jsem si ještě doma zapsala do deníku, přejede mi mráz po zádech. Dvěma lokama dopiju vodku a nechám si přinést další. Mám hlad. Objednám si salát Caesar s krevetama místo kuřecího masa a začtu se do knížky. Po čtvrtý skleničce se konečně cítím uvolněně, najedená a dokonce jsem i něco přečetla. Tohle je na dlouhou dobu moje poslední kniha v češtině. Víc jsem si jich nebrala. Jenom tu jednu, mojí nejoblíbenější. Kafka na pobřeží od Harukiho Murakamiho. Četla jsem ji už třikrát, teď po čtvrtý.
Kouknu se na hodinky. Je čas vyrazit. V kabelce mi zavibruje telefon. Zpráva od Marty.
Mrzi me, co se stalo. Vsechno jsem posrala. Omlouvam se. Nechces jit se mnou a Terezou, až mě pustí z nemocnice, na sklenicku?
To už dávno budu na jinym kontinentě. Žít jinej život.
Než nastoupím do letadla, na vteřinu nebo dvě zaváhám. Co by se stalo, kdybych tu zůstala? Žila bych si jako obyčejná ženská, našla si práci a chodila s kolegama na víno? Nebo by mě jednou policie usvědčila z křivý výpovědi a zavřela? Až by přišli na to, co má Daniel na svědomí? Nevím, co se v takových případech děje. Ani to nehodlám zjišťovat.
Možná vidím Česko naposledy. Je mi to fuk. Miluju Hongkong. Pro mě je to nejúžasnější místo na světě. A za necelých sedmnáct hodin i můj novej domov.
Related articles
Napsat komentář