„Hele, kdo má vlastně přednost, když se tu jezdí vlevo?“ ptá se mě Petr na první křižovatce, na který zastavíme. Půjčili jsme si skútr.

Vůbec netuším.

„Nevím, ten co jede zleva?“

„Asi jo, bylo by to logický,“ odpovídá mi a zároveň třeští oči na ostatní auta a skútry. „Proč ale ty skútry pořád jednou?“

„Hmmmm….,“ to fakt netuším.

„Ty vole, já to nechápu. Chápeš to?“ zase se obrátí na mě. Předpokládám, že to byla jednom řečnická otázka. Já sice řidičák mám, ale s autem jsem jela všeho všudy pětkrát. Na skútru ani jednou. Navíc není čas něco chápat. Rozjíždíme se.

„Kam mám jet? Doprava nebo doleva?“ zeptá se. Nestihla jsem se podívat do navigace.

„Hmmm…. Doprava?“

„Oukej,“ zahuláká a jedeme. V křižovatce zaváhá.

„Tak tohle nedám,“ křičí.

„To je fuk, tak doleva,“ odpovídám taky křikem. Je totiž o dost jednodušší jezdit pořád doleva. Nemusíte se vyhýbat změti motorek, skútrů a aut, který se na vás hrnou ze všech stran mimo jakýkoliv logický základy. A silniční pravidla.

Tam, kde neplatí žádný pravidla

Kdo na Bali řídil auto nebo motorku, určitě ví, o čem mluvím. Jízda vlevo a červená jsou jediný dopravní nařízení, který jsou Balijci jakž takž respektovaný. Ale i tady se najdou výjimky. Když je ucpaná silnice v levém pruhu, klidně začnou předjíždět v protisměru. A když proti nim jede jiný auto nebo motorka? Troubí na sebe a vyhraje ten, co se protroubí dopředu.

Na křižovatce možná nějaká pravidla taky platí, ale pro Balijce jsou to spíš jenom doporučení. Zase vyhrává ten, kdo je rychlejší. Pro Evropana něco nepochopitelnýho. Na prvních deseti křižovatkách zřejmě budete třeštit oči na všechny strany a třást se, z jaký strany vás kdo smete, ale pak si zvyknete. Zjistíte, že jestli z toho skútru sletíte, nebude to vinou křižovatky ani balijských řidičů, ale ryze vlastní a to v dešti, kdy silnice fakt hodně kloužou.

Kuta

Taky se připravte na to, že deset kilometrů pojedete klidně čtyřicet minut. Na Bali se ve městech jezdí třiceti, čtyřiceti kilometrovou rychlostí. Nikdo nikam totiž nepospíchá. Nikdo se nerozčiluje, když stojí v zácpě. Tady čas plyne tak nějak samovolně.

Já si skútr půjčit odmítla. Neumím řídit ani auto, natož něco, co má jenom dvě kola a já na tom kromě řízení ještě musím držet rovnováhu! Tak mě vzal Petr k sobě. Ten na rozdíl ode mě skútr řídit umí. S otevřenýma očima jsem ale dokázala byť jenom jako spolujezdec projet pouze první dvě křižovatky, pak už jsem to psychicky nedávala. Petr byl odvážnější, ale to asi zřejmě jenom z toho důvodu, že kdyby zavřel oči on, dozajista bychom poznali zdejší nemocniční podmínky.

Další dny už jsme si radši brali auto s vlastním řidičem. Je to zkrátka míň psychicky a vlastně i fyzicky (od řízení dost bolí svaly na rukou) vyčerpávající.

Skutečnej cestovatel na Bali nejezdí… To myslíte vážně?

Jo, cestopisy z Bali se většinou začínají nějakou tou větou o krásných plážích, surfařích, kokosech nebo o něčem podobným, ale když se řekne Bali, já si prostě vybavím místní dopravu. A to nemyslím vůbec zle. Do Bali jsem se zamilovala. Ať si tvrdí, kdo chce, co chce. Už jsem toho o tomhle indonéském ostrově totiž slyšela hodně. Jedna velká atrakce pro turisty. Je to tu jako v Chorvatsku, všude samej Čech. Sem opravdoví cestovatelé nejezdí, protože je to pod jejich úroveň… Takže asi tahle. Zaprvé: Turisté tu jsou. Všude. Rozhodně to není ostrov, kam by lidská noha nevkročila. Ale taky to má svý důvody. Za druhé: Co mají všichni proti Chorvatsku? Vždyť je to krásná země s nejkrásnějším a nejprůzračnějším mořem z celý Evropy! Za třetí: Nevím, kdo je opravdový cestovatel, ale zřejmě někdo, kdo si o sobě hodně myslí. Já se za cestovatelku považuju. Ne proto, že bych zlezla Mount Everest, prošla si pěšky Ural, plavila se po Amazonce nebo na motorce projela celou Střední a Jižní Ameriku. Nic z toho se nikdy nestalo. Cestovatelkou se nazývám proto, že ráda cestuju a každý rok vyrazím někam do exotiky i po evropských, asijských i dalších městech a strašně mě to baví. A pak o tom taky píšu. Takže se omlouvám všem, které jsem teď urazila tím, že se s nimi srovnávám. Ale zpátky k Bali.

Je to nejkrásnější ostrov, který jsem kdy zatím měla možnost navštívit. Díky častým dešťům a tropickým bouřím je pořád zelený. To je totiž barva, která v téhle části Indonésie jednoznačně vládne. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího, než je pohled na rýžová pole, vodopády, západ slunce, kterej hraje všemi odstíny červený, oranžový a žlutý nebo na surfaře prohánějící se na vlnách.

To nejlepší z ostrova

Nadchlo mě i jídlo. Je zdravý, lehký a hlavně neskutečně dobrý! Kuřecí satay s arašídovou omáčkou, curry, nejlepší polívka na světě cap cay a nejlepší ryba gurame se sambalem! Na Bali se propojuje indonéská kuchyně s indickou, vietnamskou, thajskou i ostatními asijskými kuchyněmi a tak jsou jídla hodně pestrý. A pití? Já denně zkonzumovala asi tři kokosy. Vyjdou v přepočtu na třicet nebo čtyřicet korun a na spoustě míst jsou dokonce levnější než voda. Rostou totiž úplně všude.

Bali Bowls&Smoothies

A pak moře. Větší vlny jsem zatím nezažila. I proto je Bali rájem začínajících, rekreačních i profesionálních surfařů. Na každé pláži jsou surfařské školy, kde vám půjčí surf a naučí vás na něm. Plavat v moři se rozhodně nedá, ale kdo má rád vlny, ten si přijde na svý. Těsně předtím, než jsme na Bali odlétali, dozvěděli jsme se, že západní pobřeží Bali je jedna velká špína. Opadky na plážích, špinavý moře a tak dále, a tak dále. My se sice pohybovali jenom na západním pobřeží, ale odpadky bychom spočítali na prstech u rukou. Sem tam se něco povalovalo, ale to je běžný úplně všude a rozhodně to výslednej dojem z pláží nekazí. A moře není špinavý, jenom zakalený, protože vlny pořád dokola převalují písek.

Na Bali jsem strávila devět dní. A to je zatraceně málo. Stihla jsem poznat jenom malej zlomek toho, co na Bali vůbec vidět lze. I přesto jsem si z něj odvezla tolik zážitků, jako snad nikdy ze žádný jiný země. Jestli se taky chystáte na Bali na kratší dobu a nevíte, kam se vydat nebo kde se ubytovat, možná vám pomůže zorientovat se právě tenhle cestopis. Takže… Co se dá na Bali zažít za 9 dní?

Nejzajímavější středisko versus past na turisty

My se ubytovali ve středisku Seminyak v provincii Badung. Což byla tak trochu chyba. Jde o místo, kde je jeden luxusní hotel vedle druhýho. My sice měli malej, strašně hezkej a relativně levnej hotýlek (jmenuje se Tevana, kdybyste si ho chtěli najít), ale restaurace i ostatní podniky všude kolem byly mnohem dražší, než třeba restaurace v Kutě nebo Canggu. Ke všemu pláž v Seminyaku je docela `nudná`. Moc se tu nesurfuje, nejsou tu žádný plážový hospůdky, ale jenom předražený restaurace a beach cluby, ze kterých si skutečný Bali rozhodně neužijete. To pláž Batu Bolong v Canggu je něco jinýho. Kokos za třicet korun, jídlo za padesát, všude místní a surfaři… Příště jedeme určitě sem. Ke všemu je zbytečný ubytovávat se v dražších hotelech, když seženete krásný a levný ubytování třeba v surfařských vilách nebo apartmánech. Jsou sice bez jídla, ale to vás trápit nemusí, protože ať se vydáte kterýmkoliv směrem, vždycky natrefíte na super restauraci nebo kavárnu, kde dělají výborný kafe a vyhlášené smoothie bowls. Pro mě Canggu jednoznačně nejlepší část Bali ( z těch, co jsem poznala).

Canggu

Město, který musíte vidět

Centrum všeho ostrovního dění se nachází v Ubudu. Od Seminyaku leží asi třicet kilometrů, což je asi hodina a půl jízdy autem (však už jsem o té dopravě psala). Na skútru je cesta samozřejmě rychlejší, ale troufněte si na skútru takhle daleko, že jo…

V Ubudu není jenom královský palác, spoustu posvátných zahrad, naprosto úžasný dyzajnový obchůdky a levný restaurace. Je to středisko veškerýho kulturního dění na ostrově. Bohužel my měli na poznávání města dohromady jenom pár hodin. Po centru města bych se dokázala procházet celej den. Jíst a nakupovat. Ale naneštěstí (i naštěstí) jsou kolem Ubudu ještě další zajímavý místa, která jsem si nechtěla nechat ujít.

Tak třeba Monkey Forest. Opičí les, uprostřed kterého se nachází posvátný chrám. Nikdy jsem opice neviděla jinak, než zavřený v zoo a tak mi přišlo zajímavý vidět je i ve volný přírodě. Jenže jediný, co jsem si z opičího lesa odnesla, je poznání, že milujou vodu a rádi se do ní vzájemně shazují, a taky strach z opic. Respektive z makaků. Běhají všude kolem vás a vy si musíte dávat pozor na to, abyste se jim nedívali do očí ani se před nimi nesmáli a neukazovali tak zuby, protože obojí berou jako výzvu k útoku. Sice ne přímo v lese, ale o dva dny později, když jsme kolem opičího lesa jenom procházeli, jsem v ruce nesla igelitku s rambutanem a mangostanem a zapomněla na to, že si toho opice určitě všimnou. A taky že jo. Jedna se ke mně přihnala, drápem mi rozřízla tašku a polovina ovoce se rozkutálela na zem. Snažila jsem se něco posbírat a mezitím se ke mně plížily další tři opice. Začala jsem se vážně bát. Jedna na mě skočila, zaťala mi drápy do ruky a začala se se mnou přetahovat o zbylé ovoce i ostatní tašky, kde byly nakoupený korálky a trička. Vyhrála jsem, ale při souboji jsem ječela jako na lesy. Nikdo si mě samozřejmě nevšimnul. A to ani místní ani táta, kterej radši sbíral rozsypaný ovoce, ani Petr, co radši celej incident zaznamenával na věčný časy na ajfouna. Zřejmě jsou tu útoky opic kolem Opičího lesa na denním pořádku. Jestli ještě někdy příště do Ubudu pojedu, do blízkosti lesa už mě nikdo nedostane.

Monkey Forest

Kdo neviděl rýžový terasy, jako by na Bali nebyl

Pokud nemáte stejně jako já rádi opičky, pak Monkey Forest vlastně klidně vynechejte, ale co byste si rozhodně neměli nechat ujít, jsou rýžová pole Tegalalang. Ačkoliv vám většina lidí, co na Bali strávila delší dobu než já, bude říkat, jaká strašná komerční záležitost to je, neřeknou to nejdůležitější. Jak strašně krásnej pocit je stát nahoře nad rýžovými poli a dívat se dolů. Nikdy jsem nezažila úžasnější pocit. A to i navzdory okolním turistům, stánkům s nápoji, houpačkám a jiným atrakcím pro turisty, který na rýžových polích najdete. Nic z toho mi rozhodně pocit a vzrušení z rýžových polí nezkazilo.

Rýžové terasy Tegalalang

Nikdo mě ovšem nevaroval, jaká fuška bude dostat se nad rýžová pole až úplně nahoru. V dešti, kdy se po jednotlivých terasách valí proudy vody a vy šplháte pořád výš a výš, není cesta vůbec jednoduchá. Klouže to, protože je všude bahno a pokud je k dispozici cesta z kamenů, můžete si být jisti, že aspoň polovina se bude viklat a zřejmě minimálně po jednom z nich taky uklouznete. A to nechcete. V nejhorším možném případě byste totiž mohli skončit o třicet metrů níž. Hodina chůze dolů a pak zase nahoru a minimálně půl hodina cesty ve stejných podmínkách nazpátek. Ale stojí to za to. Stojí za to si nahoře odpočinou, rozhlédnout se, dát si kokos a uvědomit si, že jste tady. Na Bali. V přírodě, která jinde na světě není krásnější. Pro mě ne. Zatím.

Období dešťů vodopádům nepřeje

Blízko Ubudu se nachází ještě jedno místo, který na mě působilo podobně jako rýžová pole. Vodopád Tegenungan. Nikdy jsem u žádnýho vodopádu nebyla a tak jsem ho chtěla zažít aspoň tady. Měli jsme ale trochu smůlu. Protože je v březnu ještě pořád období dešťů, bylo to na vodopádu znát. Tekla z něj světle hnědá voda. A protože den předtím hodně pršelo, nedalo se pod ním ani koupat. Respektive dalo, ale bylo to zakázaný. I tak jsem se ale snažila k vodopádu dostat co nejblíž a udělat si pár fotek. Povedlo se. Klidně bych tu vydržela celej den. U vodopádu není takový vedro a rozstřikující se voda příjemně osvěží. Jenže jsem bohužel nebyla jediná, která se chtěla k vodopádům dostat co nejblíž a tak jsem musela přepustit místo dalším turistům. Ano, správně. Ani tohle místo na Bali není bohem zapomenuto. Lidská noha už ho nevratně poznamenala. Ale to nevadí. A jak se zdá, nevadí to ani stovkám jiných turistů, kteří se sem denně vydávají.

Vodopád Tegenungan

Místo, které budete mít jenom sami pro sebe. Možná.

Pokud ale chcete najít skutečně opuštěný místo. Místo, kde budete úplně sami, nebo aspoň skoro sami. Nebo třeba hodinu sami, pak musíte zajet na Pigstone Beach. Není to klasická pláž z katalogu s bílým pískem a průzračně modrou vodou, ale o to víc mě nadchla. Tmavej písek, obrovský vlny, laguna a neskutečně zelená fauna. Mohla bych vám ji popisovat ještě další tři řádky, ale fotka je lepší.

Pigstone Beach

A jak jsme se na pláž vůbec dostali? Navštívili jsme nedalekou kavárnu-bistro-obchod, zkrátka multifunkční prostor Joshua District. Co je na něm asi nejzvláštnější, je to, že je postavenej z kontejnerů. A že je záchod schovanej jen za kusem vlnitýho plechu a ke všemu v blízkosti stolů, takže dojít si tam na velkou je luxus, který si málokdo dovolí využít J. Dali jsme si aspoň kafe s výhledem na rýžová pole a od jednoho místního hipstera se dozvěděli, že jen pár set metrů odtud je pláž, kam moc lidí nejezdí. No a tak jsme jeli. Hodinu a půl jsme na ní byli úplně sami, pak tam přišli další turisti. Taky Češi. Možná o ní nikdo jiný než Češi neví, protože i projekt Joshua District patří Čechům.

Joshua District

Sedm mořských chrámů

Být na Bali a nevidět žádnej chrám, by byl stejnej hřích, jak být na Bali a nezkusit aspoň vylézt na surfařský prkno. Nejblíž k nám byl chrám Tanah Lot, který je zasvěcený balijským bohům moře. Patří mezi sedm mořských chrámů rozestavěných po balijském pobřeží. A proč mořský? Protože se k němu za přílivu nedostanete. Stojí totiž na pláži a při přílivu ční z moře. Naštěstí jsme vychytali čas a zrovna byl jakž takž odliv. Ale stejně můžete jít jenom k chrámu, dovnitř ne. Tam mají přístup jen věřící Balijci. K chrámu patří i zahrady a taky tržiště, na kterém si koupíte všechno od čerstvých kokosů a místních jídel až po `značková` trička Gucci.

Tanah Lot

…..

Bali. Ostrov, kterej mě hodně překvapil. Skoro každá kavárna si tu praží vlastní kávu a všechny, co jsme měli možnost ochutnat, byly dokonalý. Skoro v každý restauraci nebo kavárně připravují smoothie bowl a jedna miska chutná líp než druhá. Protože tu mají tolik druhů ovoce, o kterých se nám může jenom zdát. Mučenka, mangostan, mango, papája, meloun, rambutan, liči, durian… Všechno čerstvý, hrozně dobrý a levný! I kukuřice tu chutná úplně jinak! Lepší jsem nikdy nejedla a že je kukuřice moje nejoblíbenější zelenina. A co je ze všeho nejlepší – Balijci jsou neskutečně usměvaví a uctiví. Za všechno děkují, za třicetikorunové dýško vás úsměvem vyprovází až ke dveřím a ještě se vám několikrát ukloní. A pokaždé, když jim za jejich zboží zaplatíte, poklepou penězi na prodanou věc a ještě na nějakou další, zřejmě aby si posvětili další kšeftík. Na Bali vládne těžká pohoda. Nikdo nikam nepospíchá. Nikdo nic neřeší. Všichni popíjejí pivo, čerstvý šťávy, kokosy a surfujou. Málokam se vracím podruhé, radši se podívám někam, kde jsem ještě nebyla, ale v případě Bali rozhodně udělám výjimku.

5 thoughts on “Zápisky z Bali: 9 dní, 8 nocí

  1. Viki Reply

    oh dúfam, že sa už na Bali dostanem 🙂 krásne si tento ostrov popísala..teším sa ešte viac

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Viki, je to tam fakt nádherný! Určitě se tam vrátím. Velkou výhodou je právě i to, že je tam hodně levno. Když se teda neubytujete přímo v centru Seminyaku 😀 Ale ještě chystá článek o radách a tipech na cestu, tak snad vám to taky pomůže 🙂

  2. ejnets Reply

    J právě hlavně slyšela, že jídlo je úplně na Bali nejlepší 🙂 Ale většinou je to tak, že někdo Bali úplně nesnáší a někdo miluje až na konec světa. Určitě se tam chci ale podívat 🙂

    1. michaeladockalova Post author Reply

      Taky to tak vidím 🙂 Nicméně já jsem ten druhej případ. Bezmezně jsem se do něj zamilovala 😀 Jídlo, pláže, příroda, kokosy, lidi, prostě všechno úžasný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee