Jedna malá zpráva

„Hele, proč je na všech kanálech znak Český republiky?“

„Nevím. Třeba není na všech.“

„Všimla sis toho někdy předtím?“

„Ne.“

Kanálů si člověk hned tak nevšimne. Až když začne jezdit na motorce. Pocítí je úplně všechny. Na jednom obřím nám podklouzlo zadní kolo a málem jsme vytřeli silnici.

„Ale stejně je to divný.“

„Co?“ ptám se.

„Ty kanály. Že na nich je ten znak.“

„Je to majetek státu. Co by na něm mělo být?“

„Třeba logo firmy, která ho vyrobila. Nebo nic.“

„To tam určitě taky bude.“ Měli bychom jet dál, jinak do Budapešti nikdy nedojedeme. „Nepojedeme už radši?“

Není bezpečný sedět u silnice bez reflexní vesty. Naštěstí tu moc aut nejezdí.

„Pospícháme?“

„Trochu. Máma bude řádit, když nepřijedeme na večeři včas.“

„Hodně by křičela?“

„Ne, nejspíš by vyhodila všechen perkelt z okna. Za ním byl letěly koláče a nám by zbyla jenom polívka.“

„Aspoň něco.“

„Rybí.“

„Eh…“

„Právě. Ale halászlé dělá fakt skvělou.“

„Ryba, Id.“

Líbí se mi, když mi říká `Id`. Zní to jako anglicky `it`. To. Kdykoliv se spolu bavíme před cizími, nikdo neví, proč to pořád říká. Stejně Ida není moc hezké jméno.

„Pak si musíme pospíšit,“ kývnu hlavou směrem, kde tuším Maďarsko.

Nasedneme na motorku, nastartujeme a když na to šlápne, málem přepadnu dozadu. Pořád jsem si na ni nezvykla. Ještě před týdnem bych přísahala, že na motorku nikdy nesednu. Ale co bych pro něj neudělala. Našel si novou lásku a je třeba to respektovat.

***

„Zastav!“ křičím na něj na dálnici, i když je jasné, že mě neslyší. A i kdyby slyšel, nezastaví, protože nemá kde. Už asi třicet kilometrů jsme nenarazili na žádnou pumpu. A ani neprojeli okolo cedule, která by na benzínku poutala.

Ale zastavit musíme. Okamžitě. Buším mu do hrudníku. Někdo mi volá. Určitě Lukács.

Dalších dvacet minut trvá, než dorazíme na odpočívadlo.

„Co se děje?“ vyjede, když vypne motor a sundá si helmu.

„Volal brácha,“ vysvětluju.

Ztuhne.

„A dopr…-“

S bráchou jsou vždycky problémy. Každý telefon znamená pohromu.

„Ano, tesó.“

„Promiň,“ omluvím se Tomášovi a trochu poodejdu, abych měla na hovor soukromí. Nechci se s bráchou hádat před ním.

Lukács nechce, abychom za maminkou jezdili. Nemá Tomáše rád. Protože není Maďar. A já si přeci nemůžu brát někoho, kdo není z naší země. Pitomec.

„Co říkal?“ ptá se, když se vrátím k motorce.

„Ani se neptej.“

„Já se ale ptám.“

„Jestli přijedeme, zabije tě.“

Zamračí se na mě, jako bych za to mohla já.

„Ať to zkusí.“

„Nevyhraješ.“

„To si piš že jo!“

Usměju se.

„Čemu se směješ?“

„Jak se rozčiluješ.“

„Tobě připadá vtipný, že mě chce tvůj brácha zabít?“
„Nezabil by tě, jenom vyhrožuje. Maximálně bys schytal pár ran do brady,“ poškádlím ho.

„Pak bych mu já dal pár ran do břicha,“ máchá pěstí.

To už se vážně směju.

„Nevěříš mi, co?“

„Ani trochu.“ Lhát se nemá.

„Vaše rodina je divná.“

„To ještě neznáš mámu.“

„Je divnější než ty a brácha?“

„Mnohem.“

„ V čem?“

„Ve všem.“

„Konkrétně.“

„Dává do perkeltu rybí omáčku. A taky jí lije sousedce do kytek, když se pohádají. A vstává ve čtyři ráno, aby denně uvařila tři teplá jídla.“

„To se stává i u nás. Ale místo rybí omáčky si sousedky do záhonů lejou savo.“

Proto ho miluju. Díky těm posunutým hranicím divnosti.

„Když jsem přišla domů se svým úplně prvním klukem, dala mu do jídla jed na krysy. Zvracel dva dny.“

Vykulí oči.

„Kecám.“

Viditelně si oddychne.

„Bylo to projímadlo,“ dodám a nasadím si helmu. „Jedeme?“

***

Blížíme se k Bratislavě. Zastavíme u benzínky. Natankujeme a koupíme si sýrovou bagetu, která se vlastně nedá jíst, protože dobu trvanlivosti překročila minimálně o týden. Majonéza je hrozně nakyslá. Radši ji zapijeme kolou, aby nám nebylo blbě a pokračujeme. Půl druhé. Do sedmi budeme určitě doma. I s další zastávkou.

Po dvaceti minutách Tomáš zase zastaví na odpočívadle.

„Nebyl to dobrej nápad.“

„Co?“

„Jet tam.“

„Do Budapešti?“

„Jo.“

„Narodila jsem se v ní.“

„Jo, ale já tam nemám co dělat.“

„Budeme se brát a ty jsi v Budapešti ještě nikdy nebyl.“

„Mohli jsme tam jet až po svatbě.“

„Nemohli.“

„Ale jo.“

„Ty nechceš poznat mou rodinu? Místa, kde jsem strávila dětství? Já Prahu znám dokonale.“

„Ale já v Praze nemám žádnou sestru, která by ti chtěla vytrhat vlasy za to, že seš Maďarka.“

„Vadí ti, že jsem Maďarka?“

„Jste horkokrevní. Impulzivní.“

„To jsme.“

„Nejdřív jednáte a pak myslíte.“

„Co tím chceš říct?“

„Nic.“

„Už jsi to nakousnul.“

„Nasedni. Jedeme.“
„Ne.“

„Šup.“

„Nikam nejedu, dokud mi to nevysvětlíš.“

„O nic nejde, Id. Jenom z toho nemám dobrej pocit. Nechce se mi být někde, kde o mě nestojí.“

„Já o tebe stojím!“

„Máma ani brácha ne.“

„Máma je na tebe zvědavá.“ Chce, abych se vdala. I když si asi taky představovala někoho jiného. Klidně dělníka, ale katolíka. Tomáš je ateista a že studuje práva je u nás jen okrajový bonus. Navíc se jeho rodiče rozvedli. A to je zase mínus.

„Proč teda nepřijede do Prahy?“

„Protože nikdy nebyla pryč z Budapešti.“

„Bylo by načase to změnit.“

Nepochopí to. Nepochopí moji rodinu. Nikdy. Proto budeme muset žít v Praze. Kde nikomu nevadíme.

„Radši jedeme,“ navrhnu.

„Dobrej nápad.“

***

Hodinu před Budapeští stavíme naposledy. Máme žízeň.

„Chceš něco k jídlu?“

„Ne. Mamka toho bude mít pro deset lidí.“

„A nemám si radši něco koupit?“

Asi kvůli tomu projímadlu.

„Kam to dáme?“

„Rovnou bych to snědl.“

Podívám se na hodinky. Pět. Máme rezervu.

„Jak chceš.“

„Chci.“

Koupí si brambůrky.

„Nedáš si?“ nabídne mi.

Nikdy neodolám.

„Už nejsi nervózní?“

„Jsem, ale teď už asi zpátky nepojedeme, co?“

Usměju se. Nepojedeme.

„A brácha tam určitě bude?“

„Jo. Ale až zítra. Dneska je ještě v Berlíně.“ Jezdí kamionem. Je to lépe placená práce, než by si kdo myslel. Díky ní nám s mamkou nikdy nic nechybělo.

„Bude tam celej tejden?“

„Ne. Za tři dny už musí být v Sofii.“

„Do tý doby se dá stihnout hodně.“

„Třeba co?“

„Zmlátit mě, otrávit, zpřelámat mi ruce…“

„Nepřeháněj. Tohle by zvládnul za minutu.“

Zasměje se.

Jednou zmlátil chlapa, který pak ležel tři týdny v nemocnici. I proto má tuhle práci. Trestní rejstřík po něm nikdo nechtěl.

***

Oba jsme věděli, že to bude složitější. Že z mé strany nám nikdo svatbu přát nebude. Ale rozhodli jsme se. Oba dva. Po měsících plných probdělých nocích a zvažování pro a proti. Zůstat spolu, nebo se rozejít? Vzít se, nebo žít na hromádce? Bydlet v Praze, nebo Budapešti? Všechno by bylo jednodušší, kdybychom se nepotkali. Kdybychom se do sebe nezamilovali. Ale už se stalo. Naštěstí oba naprosto přesně víme, co chceme. Tomáš občas ještě váhá. Nechce, abych přestala mluvit s mamkou nebo Lukácsem. To se ale nestane. Určitě to dopadne dobře. Aspoň mamka to pochopí.

Občas Tomášovi závidím. Že má rodiče, kterým je jedno, s kým chodí nebo koho si chce vzít. Důležité je pro ně to, aby vystudoval, měl slušné bydlení a dobrou práci. A to on má. Jsem na něj pyšná.

***

„Vyrazíme?“

„Už jsem hrozně unavená.“

„Bolí tě záda?“

Není sranda mít celou dobu na zádech čtyřkilový batoh.

„V pohodě,“ zalžu.

„Neboj, za chvíli tam budeme,“ pohladí mě po tváři.

„Doma si dáme víno. To nejlepší, co jsi kdy pil.“

„Tak šup,“ pobídne mě.

Naposledy nasednu, pevně se Tomáše chytím a rozjedeme se. Položím mu tvář na rameno a na pár vteřin zavřu oči.

Začíná pršet.

***

Český motorkář a jeho spolujezdkyně zahynuli na maďarské dálnici

V neděli vpodvečer se v Maďarsku na dálnici M1, pět kilometrů za městem Tatabánya, zabil řidič motocyklu i jeho spolujezdkyně poté, co vjeli pod kamion naložený dřevem. Osmadvacetiletý muž pocházel z Česka, sedmadvacetiletá žena z Maďarska.

…

Řidič motorky nezvládl řízení do zatáčky a motorka se mu při předjíždění plně naloženého kamionu smýkla po deštěm smáčeném povrchu. Řidič kamionu už bohužel nestačil zareagovat a motorka skončila pod obřími koly. Jak motocyklista, tak jeho spolujezdkyně byli na místě mrtví. Řidič kamionu vyvázl jen s lehčím pohmožděním hlavy a krku, ale zůstává v nemocnici. Krátce po nehodě se psychicky zhroutil. Nyní bude svěřen do péče psychiatrů.

…

Dnes 17:43 – Budapešť

***

Foto: archiv