Lisabon (Den 1.): Cesta, překvapení a jedna lisabonská specialitka

V Lisabonu nejsem ještě ani 24 hodin a už teď bych byla o tomhle městě schopná napsat snad celej román. Jela jsem sem s tím, že tu uvidím něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Ale jak jsme poprvé procházeli různými uličkami, začalo mi docházet, že v tomhle městě uvidím ještě víc. Lisabon není jenom Portugalsko, ale celej svět.

První seznámení s MHD

Z Ruzyně jsme vyletěli přesně, jak jsme měli – v 16:00. Let trval něco málo přes 3 hodiny a tak jsme v 18:30 místního času dosedli na letišti v Lisabonu.

Hned v metru v automatu jsme si koupili kartu Viva vagem, jednu za půl eura, kterou můžeme libovolně dobíjet a cestovat s ní MHD po celém Lisabonu. Takže já si nabila kartičku na 20 eur a Petr taky. Jenže když nám měly karty z automatu vypadnout, nastal první lisabonskej problém – vypadla jenom jedna karta. Naštěstí vždycky stojí u automatu zaměstnanec, aby se na něj kdokoliv mohl obrátit s žádostí o pomoc. Takže jsme ho využili. Pomohl nám nejen s výběrem karty a jízdného, ale i s placením a následným rozmontováním automatu, protože se druhá karta zasekla někde v půlce cesty.

Zvenku fuj, uvnitř huj

Hotel máme na zastávce metra Cais do Sodré, a tak nám cesta trvala asi 40 minut. Pak ještě 5 minut chůze do hotelu a byli jsme v cíli. Zvenku není na hotel Lost Lisabon pěknej pohled, ale zevnitř je celkem fajn. Ubytovali jsme se a šli na první večerní procházku.

Kolik je v Lisabonu cest, tolik poznáte i měst

Jak jsme tak bloudili uličkami, chodili z kopce a do kopce (jinak to ani v Lisabonu nejde) poznávala jsem v tomhle městě celej svět. První decku červenýho jsme si dali na vyhlídce Jardim do Alto de Santa Catarina, která dost připomíná zahrádku v Praze na Letný. Jenže z týhle vyhlídky je přímo naproti vám, na druhý straně zálivu řeky Tejo (ano, Lisabon leží u řeky, nikoliv u moře), vidět socha Ježíše. A je dost podobná soše v brazilském městě Rio De Janeiro. Prý se Portugalci inspirovali. Podstavec sochy měří 75 metrů a samotný Ježíš 28 metrů, tudíž nelze sochu přehlídnout snad z žádnýho místa v Lisabonu.

Hospůdky a bary zas připomínaj ty, který jsem dost často navštěvovala v Budapešti. Působí stísněně, ale hrozně útulně, hýří barvami a skoro ve všech je změť nejrůznější dekorace, která k sobě vůbec, ale vůbec nepasuje. Přesto všechno dohromady vytváří jedinečnou atmosféru.

Pobřežní promenáda od Cais do Sodré směrem k nejstarší části města prý Petrovi připomíná Petrohrad. A když se podíváte opačným směrem k Mostu 25. dubna, máte pocit, že jste se ocitli v San Franciscu. Ty mosty jsou snad vážně úplně stejný!

Vypadá to jako hamburger, ale hamburger to není

Kolem jedenáctý večer jsme si dali v restauraci Absurdo by Olivier svačinku. Dalších pár decek červenýho, nakládaný olivy (mňam!) a prý místní specialitu – sendvič. Vypadalo to jako burger, ale jako burger to rozhodně nechutnalo. Dali jsme si jeden s názvem Chicken like a pig, ve kterým jsem poznala směs česneku, wasabi, karamelizovaný cibule, a dokonce to občas zachutnalo jako vietnamská bun cha. Fakt dobrota!

Na první den toho bylo až až, takže o půlnoci zaléháme s očekáváním, co v tomhle městě za těch pár dní asi prožijeme. A kolik měst v Lisabonu ještě poznáme.