Lisabon (Den 2.): Výtah, sangría, nejlepší oběd a večerní tour

Abychom se hned na začátku dovolený nezničili, rozhodli jsme se udělat si procházku jen po samém středu města, což v praxi znamená kolem našeho hotelu. A vzali jsme to pěkně zostra – co zastávka, to jeden džbánek slavné španělské sangríi…

Odpoledne je procházka nejhezčí

Nejsme zrovna ranní ptáčata, proto šli jsme na snídani až po devátý. Pak jsem psala blog a Petr lámal časopis, takže jsme se z hotelu vyhrabali až ve dvě odpoledne. Moc nás to ale netrápilo, protože co jsem se tak dočetla, nejkrásnější procházky po městě jsou prý až v pozdním odpoledni.

Vzali jsme to od Cais do Sodré kolem pobřeží k náměstí Praça do Comérció. Chtěli jsme se podívat do Muzea módy a designu (MUDE), ale bohužel je až do září v rekonstrukci. A tak jsme šli dál, na náměstí Rossio, kde byly samý dětský kolotoče a jiný atrakce. Ale všechno uzavřený.

Speciálním výtahem až k národnímu pití

Protože jsme chtěli udělat pořádný panoramatický fotky, vyjeli jsme si speciálním výtahem Elevador de Santa Justa na náměstí Largo do Carmo. Výtah se platí a tak jsme museli vytáhnout naši kartu Viva vagem a zaplatit 5 eur na osobu. Pak se zvlášť platí ještě vyhlídka, která je nad výtahem, ale na ni už jsme nešli. Výhled jsme měli i tak. I když trošku zamřížovanej. Na náměstí Largo do Carmo jsme si dali náš první půllitřík sangríi. A byla vynikající! Spousta čerstvýho ovoce – jablko, jahody, pomeranč, citrón, hruška – a led, víno, 7 Up plus sodovka a gin. Ve vedru naprosto dokonalý pití. A v každým baru, restauraci a stánku mají úplně jinou. Zatím se jenom jednou stalo, že nám nechutnala a to proto, že byla točená a příšerně sladká.

Kdo hledá, najde aneb Nejlepší oběd

Protože už byly skoro čtyři hodiny, rozhodli jsme se, že je čas zajít na oběd. A jelikož Portugalci začínají ožívat až tak kolem devátý večer, všechny hospůdky a restaurace zely prázdnotou. Nakonec jsme si vybrali restauraci Castro Restaurante, která leží na jedný z mála frekventovaných ulic, takže jsme si konečně odpočinuli od všudypřítomnýho ruchu. Jen co jsme dosedli, už nám nesli sýry, domácí pečivo a nakládaný olivy. Což je něco, jako když nám v ČR v pizzerii donesou chleba a bylinkový máslo. Ale takhle dobrý sýry jsem snad ještě nejedla! I když ten jeden dost připomínal olomouckej tvarůžek. Opět jsme si k tomu objednali sangríi, ale tentokrát rovnou celej litr. A i tady chutnala skvěle, protože do ní dali i mátu a tak zas měla úplně jinou chuť. Jako hlavní chod jsem si dala rýži s krevetama a mořským ďasem. Petr si objednal hovězí květovou špičku s hranolkama a rýží. Byly to porce jak pro dřevorubce. Kdybych tušila, že mi přinesou plnej hrnec rizota místo jednoho talíře, vynechala bych aspoň to pečivo u předkrmu. Ale přece to tam nenechám, že jo. A tak jsem celou porci hrdinně snědla do posledního rýžovýho zrnka.

„Jídelna“ se všemi chutěmi světa

Po šestý už zas začal foukat studenej vítr, tak jsme se zvedli a šli směrem k našemu hotelu, abychom se trochu přioblíkli. Jenže jsem si vzpomněla, že mi kamarádka doporučovala, abych rozhodně zašla na tržiště Mercado da Ribeira. Což je vlastně obrovská hala, kde je kolem dokola jedno bistro vedle druhýho a co bistro, to jiná národní kuchyně. Ale my byli už tak přejedení, že jsme se zmohli jenom na dvě skleničky sangríi a pokračovali do hotelu, kterej máme jen pár desítek metrů od tržnice.

Povinné večerní kolečko

Na pokoji jsme načerpali nový síly, vzali si na sebe teplejší oblečení a v devět vyrazili na večerní kolečko. Zašli jsme k řece a dali si další půllitřík víte čeho a pak, protože v deset stánky podél řeky zavírají, pokračovali na náměstí Praça de São Paulo, kde jsme si u stánku objednali zatím nejhnusnější, točenou, sangríi. Museli jsme si ještě před spaním spravit chuť a tak jsme si dali poslední skleničku v baru Mez Cais.

V jednu ráno, za rušnýho nočního života, jsme padli do postele a modlili se, aby nás ráno nebolela hlava, protože jsme si jaksi zapomněli zabalit prášky.