Povídka

Svatba

Devět let. Tak dlouho jsem na to čekala. Jo, je mi teprve sedmadvacet a nemusela bych se ještě vdávat, ale já chci. Chci to už od svých osmnácti, kdy jsem potkala Milana. Vidět se v bílých nebo ve světle fialových šatech, s dlouhatánskou vlečkou a závojem, co bude sahat až na zem. Za týden se mi to konečně splní.

Nepamatuju se, kdy naposledy jsem byla takhle šťastná. A sentimentální. A romantická. Vlastně jsem si nikdy na sentimentalitu ani romantiku nepotrpěla, ale jak se den D blíží, stává se ze mě úplně jinej člověk. Teda myslím. Jediný, co mě štve, je, že nebudu mít rozlučku se svobodou. Nemám totiž žádný kamarádky. Až na jednu. Marii. Jenže žije v Londýně. Smůla.

Milan ale na rozlučku jde. Dneska. Sice mi nechce říct, co maj kluci v plánu, ale já si to dokážu živě představit. Už teď mám chuť každý holce, která se k němu byť jenom přiblíží, upravit ksicht.

„Kde máte sraz?“ ptám se Milana, když vyjde z koupelny. Sprchoval se asi půl hodiny. Sice jsem chtěla hrát, že mě to moc nezajímá, ale zvědavost je silnější.

„Slyšíš?“ To mě ignoruje schválně, nebo je fakt hluchej?

„Co?“ koukne na mě s povytaženým obočím.

„Ptám se, kde startujete.“ Na co, proboha, myslí?

„Nevím, máme sraz na Staromáku. Takže asi někde poblíž. Je to překvapení,“ říká a přitom si natahuje ponožky. Vzápětí ale zjistí, že jedna je černá a druhá tmavě modrá.

„Do prdele. Copak nemám jediný dvě stejný ponožky?“

„Máš, ale musíš si je po praní vždycky spárovat. Ušetří ti to spoustu práce,“ říkám, aniž bych odtrhla oči od televize.

„Na to fakt nemám čas ani nervy,“ hodí vztekle ponožky na gauč a jde si do ložnice pro jiný.

„Mám ti pomoct hledat?“ Jdu za ním, protože nechci, aby zase začal vyvádět. Je pořádnej cholerik a když ho něco vytočí, křičíme na sebe dost hnusný věci.

„Ne. Najdu si je sám. Radši se jdi koukat na televizi.“

Aha, tak pozdě. Teď už je lepší držet se od něj dál.

Ještě chvíli běhá po bytě sem a tam, občas prohodí něco o prdelích a kurvách, ale před osmou je hotovej. Stoupne si před televizi a čeká, co řeknu.

„Pěkný,“ usměju se na něj. „Seš sexy,“ nekecám. Vážně je. Všechny holky mi ho na střední i na vejšce záviděly.

„Fakt? Tak to by se mi dneska mohlo dařit,“ usměje se na mě a nasadí ten svůj provokativní pohled.

Takhle se popichujeme od chvíle, kdy jsme spolu začali chodit. Je to takovej rituál. Ví, že na něj strašně žárlím. Když jdu někam já, což se sice moc často nestává, ale když už ta chvíle nastane, nezůstávám mu nic dlužná.

Ukážu mu prostředníček. Rozloučí se se mnou, dá mi pusu a mizí. Vypínám televizi a beru si knížku. Přemýšlím, jestli nezavolat mámě a nevyrazit někam jenom s ní. Pak mi ale dojde, že je u kamarádky v Brně. Takže smůla.

**********

Úterý. Tři dny a budu vdaná. Nemyslím na nic jinýho. V práci už mě maj plný zuby. Mluvím jenom o svatbě. Přitom jsem na ni nikoho z kolegů nepozvala. Stejně by nepřijeli. Vím to. Kromě práce se nikde nevídáme. A dvě hodiny autem po dé jedničce se kvůli mě tuplem táhnout nebudou.

Dneska vypadnu z práce dřív. Musím ještě ke gynekologovi. Přes rok se s Milanem snažíme o dítě, ale furt nic. Hlavně Milan chce dítě, mně je to celkem fuk. Vlastně nemám děti moc ráda. A tak i když jsem zvědavá, co mi doktor řekne, ať to dopadne jakkoliv, skákat z okna nebudu. Ale kdyby mi řekl, že jsem zdravá a početí nic nebrání, cítila bych se jako vítěz. Milan mi už několikrát řekl, že je moje vina, že nemáme dítě. To když jsme se hádali.

**********

„Slečno Nevařilová, můžete dál,“ křikne na mě sestřička z ordinace. Ani se neobtěžuje vyjít do čekárny.

Pozdravím, zuju si boty a jdu za ní.

„Posaďte se, změřím vám tlak.“

Znám to nazpaměť, takže jsem si sundala bundu i mikinu už v čekárně.

Tlak nízkej. To se dalo čekat. Mám ho nízkej už od narození. Asi po mámě. Pak čekám asi deset minut, než konečně můžu vejít do ordinace.

„Dobrý den,“ usměju se na svýho gynekologa, ke kterýmu chodím už od svých osmnácti.

„Vám také, slečno Nevařilová. Vy si jistě jdete pro jednu důležitou informaci, že?“ ptá se a dívá se na mě přes horní okraj brýlí.

„Nevím jestli důležitou, ale pro informaci si jdu,“ usměju se. Jsem nad věcí.

„V tom případě pro vás mám dobrou zprávu. Děti podle všeho mít bez problémů můžete,“ dívá se na mě a nejspíš čeká, že začnu skákat metr vysoko.

„Bezva,“ nevím, co víc říct. Je mi to fuk.

„Jeden problém tu ovšem přeci jenom je.“

Leze to z něj jak z chlupatý deky. Ta věta zní ale dost zrádně, takže mi přeci jenom začne trochu bušit srdce.

„Genetický test, který jste před měsícem absolvovala, odhalil, že máte leidenskou mutaci.“

Co to je?

„Víte, co to znamená?“

„No, to netuším,“ teda trochu jo, protože ji má, myslím, i moje kolegyně z práce. Jednou nám to říkala, ale nikdy mě nenapadlo zjišťovat, o co přesně se jedná.

„Nejde o nic strašného, ale pokud byste náhodou otěhotněla, musíte být pod přísnějším lékařským dohledem. Ne neustále, ale měla byste častěji chodit na kontroly.“

„Aha. Tak to bych snad přežila,“ odpovím. Oddychnu si.

„Také by se vám ale mohlo stát, že o miminko v prvních třech měsících přijdete. A rovněž existuje riziko, že se vám narodí děťátko postižené.“

Super. To jsem potřebovala slyšet.

„Antikoncepci neberete, což je dobře. Ale přeci jen, pokud budete absolvovat delší než čtyřhodinový let nebo třeba dlouhou cestu autobusem či vlakem, měla byste si u své obvodní lékařky obstarat injekci, která vám zředí krev. Jinak vám hrozí trombofilie.“

Jo, tak tu měl před dvěma lety táta. Zlomil si nohu a začala mu černat. Naštěstí ji doktoři stihli zachránit.

„Víte, co to je? Trombofilie?“

„Jo, otec ji měl před dvěma lety.“

„Ano, pravděpodobně jste leidenskou mutaci zdědila po jednom z rodičů. Je třeba, aby i oni absolvovali genetický test.“

Aha, takže jim to budu muset říct. Budou zas plašit, máma se rozbrečí, tátu rozbolí hlava a k ničemu to nepovede, protože stejně nikam na žádný vyšetření nepůjdou. Ti by k doktorovi nešli, ani kdyby jim odpadávala kůže.

**********

Cestou z gyndy přemýšlím nad tím, jestli o tom mám říct Milanovi. Jak ho znám, bude tvrdit, že nemůžu otěhotnět kvůli tomu. Ale vysvětlovat mu, že tahle nemoc mi v početí určitě nebrání, je nad moje síly. Možná bych mu mohla říct, že jsem úplně zdravá a problém je třeba v něm. Trochu ho potrápit. Poslat ho na spermiogram. Vím přesně, jak zareaguje. Bude zuřit a vykřikovat, že on rozhodně nikam odstřikovat spermie nepůjde. Když už nic jinýho, aspoň bych se pobavila.

Doma si přečtu něco o leidenský mutaci a zjišťuju, že ji má snad každej druhej. Dokonce s ní i ženský normálně rodí. A děti jsou zdravý. Takže to snad tak hrozný nebude. A dlouhý lety se mě moc netýkaj. S Milanem jsme byli nejdál ve Španělsku. Před třemi lety. Od tý doby jednou na Šumavě a dvakrát na jižní Moravě.

„Čau,“ ozve se z chodby.

Leknu se. Rychle zaklapnu počítač.

„Ahoj. Co tak brzo?“ Z práce chodí většinou v šest. Teď je pět minut po pátý.

„Šel jsem dřív. Mám sraz s klukama.“

„Zase? Vždyť s nima seš od rozlučky pořád,“ dívám se na něj vyčítavě. Počítala jsem s tím, že bychom si třeba udělali hezkej večer. Do svatby pak už nebude čas.

„Máš s tím problém?“ vyjede na mě. Takhle se nikdy nechoval.

„Co ti je? Máš blbou náladu, nebo co?“ nenechám si nic líbit.

Ticho.

„Slyšíš mě?“

„Jo, ale nemám náladu se hádat.“

„Já se ale nechci hádat, jenom nechápu, proč nemůžeš taky jednou zůstat doma,“ vysvětluju mu o něco smířlivějším tónem.

„To se mě budeš ptát po svatbě každej den? Jdu prostě s kamarádama na pivo. Za dvě hodinu budu doma, tak nechápu, o co ti jde.“

„O nic,“ nemám potřebu mu říkat, že s ním chci být taky chvíli já. Ale štve mě, že se ani nezeptal, jak jsem dopadla u doktora.

Zavře se v koupelně. Vodu neslyším. Co tam jako dělá? Nedá mi to a jdu za nim. Zaklepu.

„Ani ses nezeptal, jak jsem dneska dopadla na gynekologii,“ říkám mu přes dveře.

Otevře a stojí před mnou úplně nahej, s mým holítkem v ruce.

„Co děláš?“ vyprsknu smíchy.

„Holim se, nevidíš?“

„Mezi nohama? Vždyť tam ses v životě neholil.“

„Je načase začít,“ obmotá si kolem pasu ručník, hodí holítko do umyvadla a začne si gelovat vlasy. „Jak si teda dopadla?“

„Dobrý. Ale prý mám leidenskou mutaci.“ Počkám, až se zeptá, co to je. Jestli se teda zeptá.

„Takže děti mít můžeš?“

Nezeptá.

„Jo.“

„Super, tak na to zas večer skočíme.“

Říká to tak, že jestli jsem dneska nějakou chuť na sex měla, teď už ji rozhodně nemám.

„A co že je to ta mutace?“

Tak přece.

„Nic zvláštního, jenom je tu zvýšený riziko potratu. A taky že by dítě mohlo být postižený,“ schválně to říkám co nejlhostejněji.

„Cože? Takže jako dítě mít můžeš, ale bude to retard?“

Kouká na mě, jak kdybych ten retard teď byla já.

„Ne nutně. Je to jenom malý riziko. Četla jsem o tom pár příspěvků na internetu a většina ženských porodila úplně zdravý dítě,“ obhajuju se a ani nevím proč.

„Při mý smůle bys ty porodila dítě s dvěma hlavama.“

Je nasranej. Tak ho vytočím ještě víc.

„Já jsem naprosto v pořádku. Možná je na čase, aby sis ty došel na vyšetření,“ usmívám se na něj.
„O mě si nedělej starosti. Stojí mi skoro pořád a spermie mám taky naprosto v pořádku,“ říká a tváří se jak největší borec.

„Ale na spermiogram bys -,“ ani to nedořeknu a už vyšiluje.
„S tím jdi do prdele,“ odsekne a zabouchne přede mnou dveře do koupelny

Zas tak vtipný, jak jsem si myslela, to nebylo.

**********

Když odchází, ani se nerozloučí. A co hůř, nepřijde domů za dvě hodiny, jak slíbil, ani za tři. Nepřijde ani do půlnoci. Volám mu, ale nebere to. Jdu spát, a když se probudím v půl čtvrtý, postel vedle mě je pořád prázdná. Zkusím mu zase zavolat, ale tentokrát má vypnutej telefon. To mi dělá naschvál? Proč mi aspoň neposlal esemesku, že to chystá protáhnout až do rána? Jsem naštvaná. Ne, jsem nasraná. Vytočená. Jdu si na balkón zakouřit. Už tři týdny jsem si nezapálila. Taky jsem neměla důvod. Teď jsem nervózní.

Cigaretu ale ani nestačím dokouřit, když před domem zaparkuje taxík a z něj vystupuje Milan. Motá se a když hledá po kapsách klíče, musí se zastavit. Nechci, aby si myslel, že na něj čekám, takže rychle típnu cigaretu, hodím ji z balkónu dolů a jdu si zase rychle vlézt do postele. Spát se mi vůbec nechce, ale to stejně nemám v úmyslu. Chci si Milana pořádně vychutnat.

Jenže než začne odemykat dveře, uplyne dobrá čtvrt hodina. Dělá příšernej rachot. I kdybych spala, jeho věčný klení by mě stejně vzbudilo. Jdu za ním do předsíně.

„Co tady vyvádíš, prosím tě?“ ptám se, ale rozumnou odpověď nečekám.

„Hledám pantofle. Proč nespíš? Víš kolik je hodin?“

Nemám se na tohle ptát spíš já jeho?

„Já to vím naprosto přesně. Skoro čtvrt na pět. Ale ty ses někde zapomněl. Nenapsal si mi ani nezavolal.“

„Vybil se mi telefon. Sorry.“

„Jasný, sorry. To je všechno? Já se o tebe bála, jestli ti to nedošlo,“ vyjedu na něj, protože ho mám za poslední tři dny už plný zuby.

„Jsem se omluvil, nevím, co ti na to mám říct víc.“

Mluví na mě, ale nedívá se na mě. Má co dělat sám se sebou.

„Milane? Máš nějakej problém? Poslední dobou se chováš divně. Udělala jsem něco špatně? Pozítří se bereme, ale mně přijde, že čím blíž ta svatba je, tím se ke mně chováš hůř.“ Mrzí mě to od něj. Připadá mi, že ho snad obtěžuju jenom tím, že jsem.

„Co to meleš? Chovám se k tobě úplně stejně jako vždycky. Seš nějaká paranoidní.“

Něco hledá v peněžence, ale vzhledem k tomu, že se neudrží na jednom místě a háže sebou jak hadrovej panák, zřejmě se nedohledá.

„S dovolením, jdu si lehnout,“ odhodí peněženku na botník a strčí do mě, aby mohl projít do obýváku.

„Žádný s dovolením. Můžeš mi říct, kdes včera byl? A kdes byl celou noc?“ Už mi dochází trpělivost.

„S kámošema, říkal jsem ti to už večer. Dali jsme si v centru pár piv a dva panáky. To je všechno. Nedělej z toho drama.“

Sune se do ložnice a přitom odhazuje svetr, pak triko a nakonec kalhoty. S těma má problém. Ale nakonec je taky konečně svlíkne a odhodí. Jsou celý naruby.

„Ráno mě vzbuď před osmou, mám v devět poradu,“ řekne, když se v posteli konečně uvelebí.

On jde snad fakt spát. To si ze mě dělá srandu. Skoro celou noc kvůli němu nespím a nestojím mu ani za pořádnou omluvu nebo jednu jedinou pusu.

„Ani mě nehne. Dej si dobít telefon a nastav si budík. Navíc já jdu v půl osmý na snídani s Petrou. Potřebujeme doladit ještě nějaký detaily na tu večerní party.“ Musím se hodně držet, abych nebyla vzteklá a neřekla mu něco hnusnýho. Ale stejně mi to nedá. „Jestli se takhle hodláš opíjet častěji, tak zapomeň na to, že budeme mít dítě. Já se o něj sama starat nebudu.“

„V klidu, ty stejně nikdy žádný dítě mít nebudeš,“ zahuhňá do polštáře, ale já ho slyším, jako kdyby mi tu větu zařval do ucha.
„Cože?“

„Kdybys mohla mít dítě, tak už ho dávno máš.“

Obrátí se na druhej bok a já mám strašnou chuť ho něčím praštit. Chci ho vytočit.

„Možná kdybys pořádně šukal a tvoje spermie za něco stály, mohla bych teď už mít dvojčata.“ Idiote.

Zdá se, že jsem ho fakt naštvala. Prudce se posadí a podívá se na mě, jako by mě chtěl uškrtit.

„Cos to řekla? Můžeš mi to zopakovat?“

Vstane z postele a poprvý za poslední tři dny se mi podívá do očí.

„Promiň. Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak.“ Vytočila jsem ho. To mi stačí. Nechci se dva dny před svatbou hádat. Takhle jsem si to těšení se na svatbu fakt nepředstavovala.

„Já ti něco povím, holčičko. Já jsem naprosto v pořádku, vadná seš tady ty. A ta tvoje mutace, nebo co to máš, to jenom potvrdila.“

„Jasně jsem ti řekla, že mi doktor řekl, že dítě mít můžu. Jenom když otěhotním, tak můžu mít nějaký problémy. Ale to riziko je malý. Chápeš? O nic nejde,“ obhajuju se, ale přitom mi dochází absurdnost celý situace.

„Kecy. Ale když už se teda chceš bavit o dětech, tak jsem ti jenom chtěl říct, že už je stejně pozdě.“

Namíří si to do kuchyně, zakopne o konferenční stolek v obýváku a nadává. Mně. Že ten stůl jsem nemohla dát debilnějc. Jdu za ním. V kuchyni si vyndává z lednice všechno, co mu padne pod ruku. Ze špajzu bere chleba. Krev se ve mně vaří a zase mám tu ukrutnou chuť vzít něco do ruky a praštit ho. Ne, chci ho zmlátit. Fackovat. Nalejt na nej kýbl sraček.

„Co mi tím chceš říct?“ zeptám se ho.

Krájí si chleba. Tři krajíce. Namaže si je máslem, dá na ně šunku a sýr, rajčata a majonézu. Čekám na odpověď. Kousne si do chleba, zapije to kolou a pak se na mě zase podívá. Něco je špatně.

„Asi bys měla něco vědět,“ řekne a zase kousne do chleba. Vypadá už skoro střízlivě. Možná ani tak opilej, jak vypadal, nebyl. Zkřížím si ruce na prsou a dál stojím ve dveřích mezi obývákem a kuchyní.

„Nechci si tě vzít.“

Ticho. Nic. Rozbuší se mi srdce a prsty na ruce se mi z ničeho nic začnou třást. Zatnu je v pěst. Nechci si tě vzít, rezonuje mi v hlavě ta jedna jediná věta, která zkazila úplně všechno. Posledních devět let. Jak to myslí? Chce mi zkazit můj nejdůležitější den v životě?

Snažím se zachovat chladnou hlavu. „Vtipný. Ale jak vidíš, moc se nesměju. O takových věcech by člověk neměl vtipkovat,“ zamračím se na něj. Jdu k němu, chci se usmířit. Obejmout ho. A s jít spát. Všechny naše hádky vždycky vyvrcholej tím, že si řekneme něco hnusnýho, ale nemyslíme to tak. Pak nás to oba mrzí.

„Pojď si lehnout, lásko, a já ti ráno udělám vejce benedikt.“ Ty má nejradši, ale už jsem je minimálně dva měsíce nedělala. Položím mu ruce na ramena a chci mu dát pusu, ale místo toho mě odstrčí a vezme si do ruky druhej krajíc. Otočí se k oknu a dívá se dolů do Prokopskýho údolí. Nikdy jsem ho neviděla stát u okna a dívat se ven.

„Mám už plný zuby všeho toho lhaní. Nebaví mě to. Není to fér vůči tobě ani mně.“

Nechápu to. Vůbec netuším, o čem mluví. Jediný co chci, je vdát se. Za něj. V pátek. Tenhle pátek. Už je přece všechno připravený.

„Vůbec ti nerozumím. Co jsem udělala špatně?“ ptám se, ale odpověď slyšet nechci. Teda chci. Ale bojím se.

„Adélo. Já už tě nemiluju. Mám někoho jinýho.“

Tohle je absurdní. Cela tahle situace je jak vystřižená z nějakýho bláznivýho snu. Pět ráno, tma, zima, kuchyň, krajíc chleba a dva lidi, který si kdysi byli vším. Jenže cvak a všechno je jinak. Vrazil mi kudlu do srdce. Ne. Provrtal mi vrtačkou hlavu. Zničil všechny moje sny a plány, který se v ní zrodily.

„Cože? Ty chceš zahodit devět společných let a všechny naše plány kvůli nějaký kundě?“ Nevěřím, že to myslí vážně.

„Není to kunda. Je to holka, kterou miluju,“ brání ji a to mě vytočí ještě víc.

„Děláš si ze mě prdel? Proč mi to říkáš? Proč teď? Seš ožralej a ani nevíš, co plácáš!“

Už se klepu úplně celá. Třeští mi hlava a mám chuť řvát.

„Čekáme dítě.“

Otočí se a asi chce jít ke mně. „Nepřibližuj se!“ zařvu. Sednu si na židli. Mám pocit, že se nemůžu nadechnout.

„Dozvěděl jsem se to před rozlučkou.“

Dívám se na ten poslední krajíc chleba, co ještě nesnědl a strašně moc ho chci vzít a hodit ho po něm. A tu flašku s kolou taky.

„Kdyby těhotná nebyla, tak by sis mě jako normálně vzal? Vůbec nic bys mi neřekl?“

Mlčí. Asi neví, co mi má říct. A já nevím, co chci slyšet.

„Nechtěl jsem se ženit. To tys chtěla. Já s tebou chtěl založit rodinu. Jenže se to nějak zvrtlo….“

Sedne si na opačnou stranu stolu a hlavu si položí do dlaní.

„Takže za to můžu já. Kdybych s tebou měla dítě, všechno mohlo být jinak. Takhle to myslíš?“

„Nevím. Fakt nevím. Jenom vím, že když mi řekla, že je těhotná, věděl jsem, že si tě nemůžu vzít. Že nechci.“

Už nemám sílu ho poslouchat. Nechci se už ani hádat. „Vypadni,“ řeknu tiše.

„Jako kam?“ zeptá se a v tu chvíli mám pocit, že jestli na mě ještě jednou promluví, začnu strašně řvát.

Dojdu ke kuchyňský lince a naliju si kolu. Napiju se a otočím se na něj. „Vypadni,“ zopakuju hlasitěji.

**********

Když se oblíkne a sbalí si všechny věci do práce a nějaký oblečení, je už půl sedmý. Všude je pořád tma. Dívám se z okna v ložnici ven. Na projíždějící auta a lidi, co jdou zabalení v péřovkách a čepicích na autobus nebo na tramvaj. Jeden chlápek se snaží přímo před naším barákem nastartovat auto, ale nejde mu to. V noci mrzlo. Dívám se, ale nic nevnímám.

„Ahoj,“ řekne mi, když jde kolem ložnice. Neodpovím. Jakmile ale slyším bouchnout vchodový dveře, zvednu se a jdu na záchod. Jenom co si před něj kleknu, zvracím. A pak znovu. Teď budu na všechno sama, uvědomím si. Ale brečet se mi nechce. Na to jsem moc unavená. Položím se vedle záchodu. Chce se mi strašně spát.

3 thoughts on “Svatba

  1. František Reply

    Obyčajný chrapúň.Božie mylny sú spoľahlivá firma.Má sa na čo tešiť.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee