Povídka

Nový začátek

Pokračování povídky Svatba

**********

Touhle dobou už jsem měla být vdaná. Dopadlo to ale jinak. Čtyři měsíce. Tak dlouho jsem ho neviděla. Místo toho jsem zůstala v tomhle obrovskym bytě sama. Do teď mám šílenej vztek. Na sebe i na něj.

„Adélo, kde máš hluboké misky?“ ptá se máma.

Má totiž pocit, že když mi sem přijede dvakrát týdně uvařit a uklidit, něco se tím zlepší. Naopak. Nemám chuť se s nikým bavit. Natož s ní.

„V tý skříňce úplně vlevo. Nad sporákem.“ Ví to moc dobře, ale potřebuje se ujistit, že nemám ubrečenej hlas. Já už ale dlouho nebrečela. Třetí den potom, co jsme se rozešli, jsem brečela naposledy. Od tý doby nic.

„Chceš tam i slunečnicová semínka?“

Pokaždý si tam dávám slunečnicový semínka. Už od svých dvanácti. Nevím, proč by tam zrovna dneska měly chybět. Spláchnu záchod, umyju si ruce a jdu za ní.

„Mami, tu polívku děláš stejnou už patnáct let,“ vzdychnu a sednu si ke stolu.

„Jenom jsem se chtěla ujistit.“

„Stejně si mi je tam dala,“ zjistím, když přede mě položí misku s mojí nejoblíbenější polívkou. Dýňovou.

Mlčí.

„Dobrou chuť,“ pronese, když si sedne ke stolu. Pozoruje mě.

„Dobrou.“ Jím. Nic neříkám. Nemám chuť mluvit. S Marií bych si ráda popovídala a všechno jí řekla. Ta je ale v Londýně.

„Mami -,“ začnu. Nevím, jak pokračovat dál. Netuším, jak jí to mám říct. Nechci jí to říkat. Ale přijde mi nefér o tom před ní mlčet.

„Ano, Adélko?“

Zase se na mě tak upřeně zadívá.

Nesnáším, když mi říká Adélko. Není mi deset.

„Asi bys měla něco vědět,“ vlastně neměla, ale když ti to neřeknu teď, později mi vyčteš, že k tobě nemám žádnou důvěru.

„No, povídej,“ usměje se.

Pořád je nad věcí. Za každých okolností. Ale když se jí něco nelíbí a týká se to mě, je zle. A to pořádně.

„Chci se odstěhovat.“ Buší mi srdce. Leze to ze mě, jak z chlupatý deky, ale nemůžu si pomoct. Raní jí to. Možná jsem se přeci jenom trochu unáhlila.

„Výborně! Tenhle byt je na tebe stejně moc velký. A ty už máš něco vyhlédnutého?“

Září jí oči. Určitě doufá, že to bude blíž k ní a tátovi. Musí za mnou jezdit přes celou Prahu. O to se jí ale stejně neprosím.

„Mám, ale je to trochu z ruky,“ naberu si polívku, ukousnu si velký sousto bagety a doufám, že teď budu kousat a žvýkat aspoň minutu.

„Aha,“ zatváří se sklesle.

Teď to přijde. Já ale pořád jím tu bagetu. Mám čas si to ještě rozmyslet. Ale já nechci. Polknu poslední sousto.

„Stěhuju se k Marii.“ Mám to za sebou.

Asi dvě vteřiny na mě kulí oči, pak polkne a lžíci mrskne zpátky do talíře. Pár kapek vycákne na čerstvě vypranej a vyžehlenej ubrus. Ještě že jsem ho neprala a nežehlila já.

„To snad nemyslíš vážně!“ vyjede na mě. „Ty se budeš stěhovat za Marií? Teď? Zrovna teď? Zbláznila ses?“

Nezbláznila. Jenom nechci být tady. Kde jsem bydlela s ním. Pořád to bolí, i když tvrdím, že ne. Miluju ho. Milovala jsem ho devět let, tak těžko se to změní za čtyři měsíce.

„Nic mě tu nedrží. Můžu si jet, kam chci.“

„A co práce? Co já? Táta? Kamarádi? Tam nikoho neznáš,“ vyjmenovává důvody, proč zůstávat tady. Ani jeden pro mě nic neznamená.

„Psát můžu odkudkoliv. Kamarády nemám a co se týče tebe a táty, tak to mám taky vymyšlený. Dvakrát týdně si budeme volat po skypu a v létě za mnou přijedete.“ Mám plán. Snad poprvý vím, co chci se svým životem udělat. Začít znovu. Jinde. Zapípá telefon. Nevšímám si ho.

„To si děláš srandu? Já rozhodně nikam nepojedu!“ vstane a jde si nalít vodu. Napije se a třískne skleničkou o kuchyňskou linku. Nerozbije se. Divný.

„Nemlať s tím tak, mám poslední tři,“ snažím se být v klidu a dojíst si svůj díl polívky. Ale už nemám chuť.

„Neříkej mi, co mám dělat! To si ke mně nedovoluj!“ zvýší hlas.

„Ty mi říkáš pořád, co mám dělat a taky už nejsem malý dítě,“ odseknu a mám chuť jí říct, že už by měla jít. Neřeknu to.

„Promiň, ale snad já jsem tvoje matka. A jako tvoje matka vím, co je pro tebe nejlepší. A Londýn to rozhodně není!“ vzteká se.

Možná by si měla najít kamarádky, aby nebyla tak závislá na mě. Já jich ale taky moc nemám. Jsem po ní.

„Mami, nevíš, co je pro mě dobrý, protože to nevím ani já sama. Proto to chci zjistit. Nechci tam zůstat napořád. Třeba budu za rok zpátky.“

„Anebo taky ne!“ zahuláká a ukáže na mě prstem. „Ty, holčičko, sama poznáš, jak moc mě potřebuješ. Ale já tam s tebou nebudu. Rozumíš? A ani neuvažuj nad tím, že bychom tam za tebou s tátou přijeli. Já nikdy nebyla dál než v Brně a tak to taky zůstane,“ domluví a začne si skládat věci z jídelního stolu do kabelky.

Co jí na to mám říct? Od tý doby, co jsem studovala na vejšce, doma nebydlím a nepamatuju si na jedinou chvíli, kdy bych od ní něco potřebovala. V životě jsem jí nepoprosila o jedinou korunu, nikdy jsem po ní nechtěla, aby mi uvařila, došla na nákup, nikdy jsem jí nebrečela na rameni, že si nevím rady. Dřív jsme byly nejlepší kamarádky, teď už ne. Od chvíle, kdy jsem se rozešla s Milanem, je všechno jinak. Myslela jsem, že to pochopí. Nepochopila.

**********

Když odchází, ani se se mnou nerozloučí. Naštvala jsem ji. Zklamala. Možná jsem jí měla říct celou pravdu. Skutečnej důvod, proč odtud chci co nejrychleji odjet. Ale ona by stála při něm. A poslední, co potřebuju, je, aby do mě šila, že ho mám vzít na milost. Neví, že už mě tři týdny bombarduje esemeskama. Dneska zase.
Musim te videt.
Neodepisuju mu. Udělala jsem to dvakrát a doteď toho lituju. Začal mi pak dokonce i volat. Ale nikdy nepřišel.

Kolikrát jsem v noci jenom tak ležela a představovala si, jaký by to bylo, kdyby mi to tehdy neřekl. Že všechno mohlo být úplně jinak. Ale nebylo. Nejspíš teď sám lituje, že se ten večer opil a vybalil to na mě jen tak. Potřebuju to všechno někomu říct. Nechce se mi to ale psát do e-mailu nebo řešit po skypu. Takže mám smůlu.
Pípne další zpráva.
Prosim.
Nevím, jestli prosí, abychom se viděli, nebo prosí o odpuštění. Vyjde to nastejno. Nechci mu odpouštět ani ho nechci vidět. Možná jednou, až ho přestanu mít ráda, změním názor a budou z nás kamarádi, ale teď ne. Je moc brzo.

**********

Nechce se mi ven. Jenže musím do redakce. Výjimečně. Napadne mě, že bych se cestou mohla stavit aspoň v obchodě a koupit si něco na sebe. V Londýně bude všechno drahý. A já už si dlouho nic nekoupila. Když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, kdy jsem naposled vyšla z baráku. Posledních čtrnáct dní si nechávám vozit nákup až domů. Je mi špatně. Ne fyzicky, ale psychicky. Moc se sebelituju. Vím to. Ale taková už prostě jsem.

Pípne další zpráva. Tentokrát WhatsApp. Uz se balis? 🙂
Marie. Sbaleno budu mít za dvě hodiny. Moc starých věcí si s sebou brát nechci. Nemusím si minulost připomínat i tam. Ne :P Casu dost. Neprud.
Píp. Stejne jsem ti vyklidila jenom dve policky :P
Staci jedna. Už abych tam byla. Vysprchuju se, oblíknu, a když si v koupelně rozčesávám vlasy, začne mi zvonit telefon. Neberu to. Beztak je to máma. Namaluju si řasy. Pak zdravíčka, růžová rtěnka a ještě navonět. Hotovo. Nechci, aby si v práci říkali, že po dovolený vypadám nějak nezdravě.

**********

Hned ve výtahu se potkám se sousedem, co bydlí o patro níž.

„Á, dobrý den, slečno Vaňková. Já myslel, že už tady nebydlíte,“ směje se. Netuším, co je na tom vtipnýho.

„Měla jsem dovolenou,“ řeknu popravdě a pokusím se na něj usmát. I když nakonec to vypadá spíš jako posmrtnej škleb.

„Byla jste u moře? Nebo snad jen po českých luzích a hájích?“

Je zvědavější než babky na vesnici.

„Doma. Potřebovala jsem na něčem pracovat,“ zalžu a modlím se, abychom už byli v přízemí a já mu mohla říct sbohem.

„A není škoda takhle promarnit dovolenou? Určitě by s vámi přítel rád někam vyrazil,“ zubí se a jemně do mě ze srandy šťouchne.

Nebavím se. Není to ani trochu vtipný. Copak mu nedošlo, že už dávno s nikým nebydlím? Fakt mu není divný, že ho nepotkává u schránek, ve výtahu nebo třeba v supermarketu?

Jenom povytáhnu obočí. Nevím, co na to říct. Vyndám z kapsy telefon a podívám se, kdo mi předtím volal. Žádné ID volajícího. To bych stejně nebrala.

„Tak ho pozdravujte,“ loučí se, když vycházíme z výtahu.

Je mi do breku. Proč mi ho všichni musej pořád připomínat? Mám po náladě.

*********

O hodinu později se dovleču do práce, kde se taky se všema slušně pozdravím, ale nic víc. Nechce se mi s nimi bavit. Ani se mi nechce odpovídat na jejich otázky, jak jsem se měla na dovolený. Co bych jim asi tak řekla.

„Adélo? Máš tady kytku,“ ozve se kolegyně z úplně druhý strany kanceláře a nese mi pugét asi se stovkou temně rudých růží. Stačí mi setina vteřiny na to, abych přišla na to, kdo mi je poslal. Ví, že je mám nejradši. Nikdy mi jich ale nekoupil tolik. Naposledy dvacet sedm, když jsem měla narozeniny. Jak věděl, že zrovna dneska přijdu do práce?

„Přinesl je už včera. Myslel si, že tu budeš. Vy jste nebyli na dovolený spolu?“

Aha. Výborně, ještě budu něco vysvětlovat těmhle slepicím. To, že ze svatby sešlo, jsem jim sice řekla, ale podala jsem to tak, že bylo nutný ji o rok posunout, protože se nám nakonec nehodil termín.

„Díky,“ vezmu si kytku a bez odpovědi si jdu sednout za svůj stůl. Je mi do breku. Ale neuronim ani slzu. Připadá mi, že všechno je špatně. Zase volá to neznámý číslo. Váhám, jestli to vzít. Nevezmu. Nikdy neznámý čísla neberu. Ani nevím proč. Asi ze zvyku.

Zapnu počítač, přečtu všechny pracovní e-maily za poslední dva týdny a pustím se do psaní článků. Nejde mi to, ale přemůžu se. Chci být co nejdřív doma.

„Koukám, že ti zase narostlo bříško,“ dívá se na mě zboku kolegyně a vidím jí na očích, že by si chtěla sáhnout. Ani náhodou.

„Možná trochu,“ odpovím, aniž bych odtrhla oči od monitoru. Doufám, že se včera ty pipiny nějak neprokecly. Jestli se Milan dozví, že jsem těhotná, všechny moje plány půjdou do kopru.

Jenže když nad tím tak přemýšlím, mám najednou chuť udělat něco spontánního. Nechci si dál hrát na matku-hrdinku. Nejsem žádná postava ze seriálu nebo filmu. Jsem těhotná? Jsem. Tak ať se podívá, koho opustil. Kdyby tu noc mlčel, mohl si spokojeně žít, já bych nic nevěděla, a mít dvě děti. To moje a její. Teď nemá nic.

Když dopíšu, co potřebuju, sbalím se a zase rychle mizím. Poslední jsem přišla, první odcházím. No a co. Za pár dní už tu stejně pracovat nebudu. Při cestě na autobus napíšu Milanovi esemesku. Mozna zitra kafe/caj?

Chci už mít konečně klid. Od něj. Od všech. Ale nechci svýmu dítěti bránit v tom, aby poznalo svýho otce. Vždyť minimálně osm let zas tak špatnej nebyl. Naopak. Milovala jsem ho.

Zastavím se na zastávce a čekám. Přemýšlím o všem a o ničem, ale zrovna když si v hlavě plánuju, co všechno si chci s sebou do Londýna koupit, zastaví přede mnou auto.

„Adélo?“

Tohle je ten hlas, kterej jsem tak dlouho potřebovala slyšet.

Zírám na něj. Nejsem schopná říct jediný slovo.

„Počkej, zastavím támhle na benzínce. Hned jsem u tebe.“

Zase se rozjede a já za nim jenom tupě koukám. Má nový auto. Nejnovějšího bavoráka. Daří se mu. Hlavou mi najednou víří tisíc myšlenek, ale žádná není konstruktivní. Co teď? Mám rychle utíkat na druhou stranu? Nebo jít za nim? Stát na místě? Měli jsme se přeci sejít až zítra. Možná! Ne dneska. Dneska není ten správnej den.

Na takový úvahy už je ale pozdě. Milan zaparkuje a vystoupí z auta. Pořád stojím na zastávce. Nejsem schopná se pohnout. Chci. Nejde to. Dojde na zastávku a zastaví se asi metr ode mě.

„Ahoj,“ řeknu mu a lehce se usměju. Špatně. Všechno špatně.

„Neřekla si mi to,“ říká a dívá se mi střídavě na břicho a do očí. Vyčítavě. Jako bych mu právě teď zlomila srdce.

Tys mi taky ublížil. Tohle je pomsta.

„Nemělo by to cenu,“ řeknu, aniž bych tušila, jestli to je, nebo není pravda.

Tep mám asi sto osmdesát. Nevím, kam se dívat. Ani nevím, co s rukama. Připadám si jako na prvním rande. Poprvý za čtyři měsíce se ale cejtim jinak. Jako by mi v hlavě začalo blikat výstražný světýlko, že teď je všechno, jak má být.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

business_coffee